Rezonance - skrytý klíč ke všem projevům vesmíru

Rubrika: Základy

Autor: Dinu Roman

Skrytým klíčem, který otevírá všechna tajemství a skryté významy je Rezonance. Rezonance je pro západní mysl, tak výrazně orientovanou na vědecký přístup k realitě, velmi snadno srozumitelná. Ve světle Rezonance začínají okamžitě dávat všechny symboly a metafory smysl a současně se stávají opravdovými dveřmi k neviditelným realitám.

Definice

Zákon Rezonance má relační charakter, popisuje způsob selektivní komunikace (vazby) mezi dvěma nebo více zdánlivě odlišnými jevy nebo systémy, které jsou integrovány v nedělitelném Celku. Základem vazeb sjednocujících všechny věci ve vesmíru (fyzické objekty, mentální procesy, duchovní úrovně, jinými slovy vše co se projevuje) je Rezonance.

Základním tajemstvím jógové praxe je vytvořit a udržet proces rezonance, jinými slovy, proces iniciace a zesilování vibrační odezvy (vazbu) v přijímacím systému naladěném na vysílací systém.

Je velice důležité pochopit, že rezonance začíná pouze tehdy, když jsou frekvence těchto dvou systémů (přijímacího a vysílacího) velice blízké nebo identické. V józe se proces rezonance vytváří a udržuje hlavně neustále zaostřenou pozorností (nenásilným mentálním soustředěním). Během rezonance mohou být pomocí odpovídajícího centra lidského subtilního těla přijímány kosmické frekvence (vibrační energie), které jsou neustále vysílány ve formě kosmických vln mezihvězdnými centry, galaxiemi nebo planetami, stejně jako rádio může být naladěno na různé rádiové frekvence. Během rezonance probíhá od vysílajícího zdroje k přijímači přenos subtilní energie. Přijímaná energie v sobě nese všechny charakteristiky zdroje a to na mnoha úrovních (fyzické vzorce, specifickou energii, pocity, vnitřní stavy, informace, myšlenky atd.).

Jóga a Rezonance

Co má společného Jóga s rezonancí? Následující: Všechny jógické techniky (ásany, pránájáma, meditace, atd.) jsou přesnými metodami pro vznik rezonance s jistými kosmickými energiemi, které jsou pro danou techniku specifické. Jinými slovy, například praktikováním určité ásany vytváří jógin vazbu mezi svým vnitřním mikrokosmem, vibrujícím nyní určitou energií (odpovídající této ásaně), a makrokosmickým zdrojem této energie (nebo kosmickým protějškem ásany). Touto vazbou (nebo rezonancí) je energie kosmického zdroje "nalévána" do mikrokosmu cvičícího. Čím více je ásana udržována bez úsilí a s nezbytnou mentální koncentrací, tím více akumuluje ve své bytosti tento typ energie. Proto všichni opravdu pokročilí jogíni udržují ásany, meditují nebo provozují pránájámu po celé hodiny (NEdoporučuje se začátečníkům).

Jóga nám tedy dává k dispozici nejen nástroj k sebepoznání, ale i široké spektrum nástrojů k rozvinutí těch oblastí naší bytosti, které jsou méně vyvinuty, takže se stáváme celými, kompletními bytostmi.

Ve světle Zákona Rezonance a díky své podobnosti jsou jevy, myšlenky, pocity, objekty, energie atd., v souhlasu (souznění, svornosti), vibrují v jednohlasu (identitě), evokují (vyvolávají) se vzájemně na dálku. Klasická fyzika zná dobře rezonanci v mechanice, akustice a elektromagnetismu. Avšak tento jev je vlastní všem projevům Vesmíru. Základnou existence Rezonance je energetický a vibrační substrát Vesmíru. Takže prvním krokem k porozumění rezonanci je pozastavit se nad skutečností, že všechny fyzikální, mentální a duchovní jevy koření v (jsou výsledkem) (vyvíjejí se z) Jediné Věčné Skutečnosti.

Vibrační pohyby Vesmíru

Stejně jako esoterická orientální duchovní tradice také moderní fyzika nahlíží na hmotu ne jako na hmotu pasivní, inertní, statickou, ale jako na hmotu v neustálém vibračním pohybu. Rytmy těchto pohybů jsou mimo jiné určeny atomovými, nukleárními a molekulárními strukturami. Proto jak věda tak i duchovnost směřují k myšlence, že Vesmír je dynamický, v neustále oscilujícím pohybu. Příroda není ve statické, ale v dynamické rovnováze. Taoistické texty na toto téma říkají následující:

"Ticho v tichu není opravdovým Tichem. Pouze tehdy, když je klid v pohybu, zrodí se duchovní rytmus (vibrace) pronikající Nebem a Země."

Vše je tedy vibrací. A co k tomuto tématu říkají vědci:

"Vše je vibrace. Vše je pohyb. Prázdnota (Pralátka) podle určitých zákonitostí fluktuuje mezi Bytím a Nebytím. Kvanta (malé, nedělitelné jednotky energie) zrozená jako výsledek vibračního pohybu prázdnoty jsou "virtuální", tj. nematerializují se do skutečných pozorovatelných částic. Potřebují určitou hmotu a energii, aby měla materiální existenci."

Celý Vesmír je tvořen spoustou věcí a jevů, od nejmenších atomů po největší galaxie. Jejich společným rysem je, že se všechny pohybují. PROČ se vše pohybuje, to je otázka, na kterou moderní věda nemá odpověď. Moderní věda však učinila jistý pokrok ve vysvětlení JAK se věci pohybují. Moderní (kvantová) fyzika deklaruje existenci ČTYŘ SIL (přičemž předpokládá jako hypotézu nutnou existenci PÁTÉ SÍLY která sjednocuje předchozí čtyři). Tato teorie je znovuobjevením pěti tattev (neboli subtilních principů - "země", "voda", "oheň", "vzduch", "éter"). Podle fyziky jsou čtyřmi silami, působícími ve Vesmíru: "silné" a "slabé" síly (které drží dohromady atomy), gravitace (která popisuje pohyb větších hmotných těles) a elektromagnetická síla (jako např. světlo). Všechny tyto síly mají něco společného: pohybují se ve "vlnách".

Vlny tedy představují základní pohyb Vesmíru. Ačkoli se tato věc může jevit složitě, její základní principy jsou velmi jednoduché. Jakmile tyto principy jasně pochopíme, můžeme učinit pokrok v chápání fyzikálních vlastností rezonance a harmonii.

Vlna - "něco" v pohybu

Například šíření světla je někdy vysvětlováno jako tok částic (fotonů - kvant elektromagnetické energie) pohybujících se prostorem. Avšak jisté experimenty dávají výsledky, které nemohou být vysvětleny, pokud považujeme světlo pouze za tok částic. Základním rysem zde však je, že i v těchto případech se světlo pohybuje prostorem. Při hledání pochopitelnějšího modelu, přinejmenším v případě šíření světla, si klademe otázku zda je zde kromě částic také něco jiného, co se může pohybovat z místa na místo. Odpověď zní ano, je. VLNA. Jak již bylo výše řečeno, přesně jako ve východních doktrínách i v moderní fyzice již existují teoretické modely ukazující, že celý Vesmír má ve své nejzákladnější podstatě vibrace a že jistá modulovaná vibrace může popsat (vybudovat) celý Vesmír.

Podíváme-li se pozorně na vlny na rybníku, zpozorujeme, že i když se voda pohybuje nahoru a dolů, nikam nesměřuje (zůstává ve stejném místě). To je ještě zřejmější, plave-li na vodě dřívko: dřívko se pohybuje nahoru a dolů, ale nikam se nepřemísťuje. Jinými slovy, vlna může urazit dlouhé vzdálenosti, ale voda zůstává, kde byla předtím. Takže můžeme říci, že vlna je perturbace (porucha), která se šíří médiem. Médium se však NEpohybuje ve směru poruchy. Vlna je něčím, co může cestovat z místa na místo, aniž by byla částicí, nebo tokem částic.

Vibrační úrovně Vesmíru Vlny se projevují ve všech jevech Vesmíru, od každodenních zvuků, jejichž kmitočty se pohybují od několika kmitů za sekundu do tisíců kmitů za sekundu, k rádiovým vlnám, jejichž frekvence jsou mezi 500 kmity za sekundu a 15 miliardami kmitů za sekundu, až ke kosmickému záření, jehož frekvence jsou větší než jednička následovaná 22 nulami kmitů za sekundu! Mentální a psychické vlny mají dokonce ještě vyšší frekvence, i když podstata těchto procesů je podobná. Jejich kmitočty závisí na kvalitě a rafinovanosti našich myšlenek a pocitů (např. kmitočet pocitu lásky je mnohem vyšší než kmitočet pocitu smutku). Podle francouzského vědce dr. Arnauda jsou veškeré vibrace fyzického světa mezi téměř nulou a jedničkou následovanou 22 nulami cyklů za sekundu. To reprezentuje nižší oktávu Vesmíru (fyzický svět). Podle stejného vědce jsou vibrace astrálního a mentálního světa mezi dvanáctkou následovanou 32 nulami a číslem 96 následovaným 39 nulami cyklů za sekundu! Východní tradice ví, že tyto frekvence neustále rostou, tak jak se dostáváme na vyšší úroveň projevů.

To potvrzuje i známý vzorec pro ekvivalenci mezi energií částice (např. fotonu) a kmitočtem záření (např. elektromagnetického vlnění): w = h*f, kde w je energie částice, h je tzv. Planckova konstanta a f je kmitočet záření. Podle tohoto vzorce by tedy byla "úroveň projevu" přímo úměrná kmitočtu vibrace.

Vibrace v živé hmotě

Jak se tyto vibrace chovají v živé hmotě? Máme receptory pro každou stupnici vibrací? Vnímáme / můžeme vnímat všechny vibrace?

Vibrační energie jsou klasifikovány stupnicí vibračních úrovní podle kmitočtu jejich vibrace. Tento kmitočet definuje kvalitu (typ) energie. Amplituda definuje množství energie. Vibrační energie závisí na inherentních (intrinsických - existujících jako esenciální složka nebo charakteristika) vlastnostech přijímače nebo vysílače. Tak např. vibrační frekvence přijímané uchem jsou mezi 16 cykly za sekundu a 20 000 cykly za sekundu. Oko přijímá vibrace mezi 1 následovanou 14 nulami a 1 následovanou 15 nulami cyklů za sekundu, atd. Tímto způsobem pracuje každý smyslový orgán - může interpretovat pouze jisté ohraničené kmitočty. Hranice vnímání těchto pěti smyslů jsou velmi omezené ve srovnání s celou škálou kmitočtů Vesmíru. Mimo těchto pěti orgánů má lidská bytost také jiné smysly (přijímače vibrační energie), které jsou po většinu času latentní (spící) (např. jasnozřivost), ale které mohou být správným tréninkem probuzeny.

"Kvantitativní" a "kvalitativní" prvky vědomí

Ve vibrační terminologii je vědomí schopnost systému odpovídat na stimuly (informace). Takový systém může být složitý (jako např. lidská bytost), nebo velmi jednoduchý (např. buňka). Pokud zasáhneme atom paprskem energie, tento atom jistým způsobem odpoví. Pokud tento stimul ukončíme, atom se vrátí do původního stavu. Tato odezva je projevováním vědomí atomu.

Stejný experiment může být proveden s buňkou, zvířetem, nebo s lidskou bytostí. Výše rozvinuté systémy budou samozřejmě reagovat složitěji než primitivnější systémy. Čím je systém složitější, tím širší bude škála jeho reakcí.

Vzhledem k tomu, že lidská bytost je obrazem Vesmíru, množství možných odezev nesmírně vzrůstá. Prohlásíme, že počet možných odezev představuje "kvantitativní" aspekt vědomí. Někomu to může připadat umělé, protože většina lidí spojuje myšlenku vědomí pouze s živými bytostmi. K tomu dochází kvůli našim omezením a nevědomosti. Omezujeme význam termínu "živá bytost" pouze na ty bytosti, které se mohou reprodukovat. Inteligentní osoba snadno pochopí, že tato představa je zcela svévolná, protože takto promítáme naše vlastní chování do jiných systémů a posuzujeme je podle našich "standardů". Podle těchto "standardů" nejsou například atomy živé, protože neexistují a nechovají se takovým způsobem jako my! Východní moudrost definovala před tisíciletími koncept spandy (vibraci či probleskující sílu Božského Vědomí), jako základ veškerého projevování Vesmíru. V tomto pojetí je vědomí všudypřítomné, dokonce i v té nejbezvýznamnější částici hmoty. Jinými slovy, vše obsahuje v různých proporcích vědomí (tedy život). Síla, která v různé míře skrývá vědomí všeho, co existuje, se nazývá mája, závoj iluze. Stupeň přítomnosti vědomí představuje "kvalitativní" aspekt vědomí a je vyjádřen kmitočtem vibrací.

Dávní východní mudrcové, jako výsledek svých osobních experimentů na nejhlubších úrovních vědomí, strukturovali lidskou bytost a Vesmír do sedmi oktáv vibrací (které odpovídají sedmi čakrám). Tyto úrovně přesně vyjadřují kvalitu vědomí.

Systém má také aktivitu energetické výměny s okolním světem (metabolismus). Tato aktivita ukazuje intenzitu a rozsah energetických výměn mezi oním systémem a jeho okolím. Pokud tato energetická aktivita nepřesáhne určitý rozsah frekvencí, skutečnost odpovídající těmto frekvencím pro daný systém "neexistuje"!

Proto každé kategorii systémů vykazujících určitou úroveň vědomí přirozeně přísluší určité spektrum relativních skutečností. Nyní rozumíme tomu, že i kámen má své vlastní vědomí, tedy svoji relativní skutečnost. Bytosti z vyšších sfér Vesmíru mohou ovlivňovat a vnímat své okolí mnohem větší měrou než bytosti z nižších úrovní. Pozvedneme-li se do vyšší úrovně existence, hloubka prožívané reality a naše svoboda exponenciálně vzrůstá.