Biochemie a neurologie ve vztahu k milostnému životu ve světle tantrického učení

Rubrika: Duchovní pár

Autor: Adina Stoian

Mít či nemít… orgasmus?

Dlouho se mělo za to, že neschopnost dosáhnout orgasmu anebo frustrující vztahy, kdy se partneři nemilují dostatečně, a žena nedosahuje potřebných stavů uspokojení, vedou k těmto nevyhnutelným frustracím a konfliktním stavům.

Výsledky výzkumů tomuto názoru ovšem protiřečí. Pokud mechanismus, jehož prostřednictvím se k orgasmu dospívá a neurohormonální konfigurace, která orgasmus provází, jsou a zůstávají na pudové rovině, pak se vytváří hormony vyvolávající pocit přesycenosti a odporu a to i pokud nedošlo k ejakulaci. Děje se tomu tak, pokud nedodržujeme pokyny tantry vztahující se k posvátnému milostnému spojení se všemi jeho velmi důležitými kroky. Uveďme si z nich: stav transfigurace, aktivní lásku, která vede k tomu, že ze sebe neustále dáváš to nejlepší pro štěstí druhého, harmonickou sublimaci energií na konci milování a dodržování avalanche efektu, který předpokládá, že se partneři po milování na určitý čas oddělí. Všechny tyto kroky mají velký význam, i když se mohou někomu zdát scestné! (kam po noci milování, ve 3-4 hodiny ráno, odjet z domova, kde společně bydlíte…? – to je věčná otázka!)

Řešení, která nabízí věda, jsou skutečně pesimistická. Buďto nám říká „tak to je, smiřte se s tím“, anebo jako jediné řešení nabízí zamezení jakémukoli orgasmu, včetně orgasmu bez vybití, aby nemohlo dojít k tvorbě oněch hormonů. Neurologové mimo jiné doporučují postup karezzy, který přivádí potěšení pouze do určitého stupně, aniž by došlo k vyvrcholení a to ani kontrolovanému.

Závěry těchto studií shrnuje otřesný slogan – „další orgasmus, další krok k rozchodu“. Tantra nás ale přesto učí, že stav orgasmu je z hlediska polarity silně energetizovanou harmonickou interakcí, která vede k transcendování omezené individuální přirozenosti a s ní i ega, takže je nemožné, aby v sobě skrýval takové nebezpečí. Takže jediným řešením, které se nám fakticky nabízí, jak překonat takzvané genetické prokletí, je zduchovnění a zposvátnění párového vztahu. To předpokládá neúnavnou, důslednou, nadšenou a otevřenou aplikaci rad, které nám ohledně milostného vztahu poskytuje autentická tantra, i pokud tím zdánlivě přijdeme o některé drobné radosti.

Vezměme si například radu našeho duchovního průvodce, Gregoriana Bivolaru, dodržovat vždy po milování se svou drahou polovičkou avalanche efekt. Pokud je pro nás, namísto toho, abychom se od sebe vzdálili a umožnili tak svým krásným prožitkům určitou krystalizaci a zrání, důležitější spát vedle sebe, pak bychom si měli být vědomi, co riskujeme: vznik podvědomého spojení projevů hormonu zvaného prolaktin s milovanou bytostí! Prolaktin přináší stavy popudlivosti, přesycenosti a produkuje se v případě, že nebyla provedena odpovídající sublimace energií na úroveň vyšších silových center – anáhata, višuddha, ádžňá a sahasrára. V takovém případě se nemohou oba hlavní hormony, oxytocin (hormon lásky) a prolaktin (hormon přesycenosti) vzájemně vyvažovat a nevyhnutelně se dospívá k neblahým důsledkům.

„Věčná“ láska trvá 3 až 4 roky

Před dvěma tisíci lety napsal Ovidius báseň „Lék na lásku“:

Už ani krok nesvedeš udělat
protože myšlenky na ní Ti brání i jít
pořád ji vidíš před očima
to nic nevadí, je na to lék:

Buď s ní, znovu a znovu
a i když cítíš, že bys chtěl být sám, zůstaň s ní.
I pokud cítíš, že bys rád šel na chvíli jinam
miluj se s ní znovu.

Brzy, budeš-li tak konat
pocítíš, že chceš utéct, jak daleko jen to jde
a už ji nikdy nevidět.

Přesně tak to je, tento jev je zcela reálný. Jednou jsem slyšela našeho duchovního průvodce, Griega, hovořit se dvěma milenci, kterým velice rozhodným způsobem doporučoval, aby spolu nežili v jedné malé místnosti, kterou si pronajali. Zapamatovala jsem si slovo od slova to, co jim řekl: „Pokud mne neposlechnete a zůstanete bydlet spolu, budete mít do roka jeden druhého tak plné zuby, že se vám bude dělat špatně už z toho, že se vidíte“. Nezní to podobně, jako to, co říká na konci básně Ovidius?

Na východě se traduje také podobný příběh: Jedna princezna se bezhlavě zamilovala do neurozeného a nevzdělaného sluhy a za každou cenu se chtěla za něj provdat, což by bylo pohromou pro celé království. Král se proti tomu nepostavil, protože věděl, že v tomto procesu, kdy si s člověkem hrají hormony, zamilovaní beztak neposlouchají nikoho a nic jiného kromě toho, co cítí. Pokud se jim ostatní snaží stát v cestě a jejich lásku jim rozmlouvat, jen to jejich touhu posílí.

Protože ale byl její otec moudrý, řekl jí: „Souhlasím, dcero, aby sis vzala toho mladíka, pokud splníš jednu mou podmínku, a to, že spolu strávíte celý měsíc v jediné místnosti. Budete tam mít vše, co si přejete a budeš-li si ještě po měsíci stále přát provdat se za něj, vystrojíme ti svatbu a království bude jeho.“

Princezna šťastně zvolala: „Co jeden měsíc - celý život s ním chci bydlet!“ Po třech dnech v jedné místnosti s ním však začala škrábat na dveře jako kočka. Po týdnu prosila o pomoc sluhy, kteří jim přinášeli jídlo. Po dvou týdnech ji všechno, co řekl, dovádělo k šílenství, a na konci měsíce už by dala cokoli, jen aby ji pustili ven z toho vězení! Když moudrý král otevřel dveře, princezna ho objala se slovy: „Už chápu, cos mě chtěl naučit. Už se za něj nechci provdat. Od teď se budu řídit tvými radami“.

Tyto příklady potvrzují závěry, k nimž dospěli i vědci. K tomu, abychom překonali pudovou úroveň, na níž je veškeré naše jednání motivováno pouze vlastním potěšením a uspokojením, je nezbytné vědomé a vytrvalé úsilí. Jinak nás pudy nutí přijmout omezení, která před nás staví náš biologický osud. Stavy, které sdílíme, energie, které si předáváme, a hormonální výměny, k nimž automaticky společné prožitky vedou, vytváří směs hormonů, jež mají na svědomí krátkodobé a nešťastně ukončené milostné vztahy.

V pojmech jógy bychom řekli, že musíme vytříbit svou úroveň vědomí, abychom dosáhli a překročili úroveň anáhatačakry, na které nám již záleží více na štěstí druhého, než na vlastním štěstí a potěšení.

Všichni, kdo se toužíme vyvíjet, ať už jako jedinci, či společně v mileneckém páru, usilujeme vystoupit nad subtilní silové centrum srdce. Takže máme dobrý důvod být optimističtí! Protože tím automaticky splníme podmínku toho, abychom mohli mít šťastný vztah, založený na transcendování pudovosti a individuálního sobectví, na posvátném a transfigurativním milování, vzájemné lásce, úctě, porozumění a náklonnosti. Tím se stává možným trvalý, a proč ne, třeba i celoživotní vztah. Je k tomu však nezbytné vytrvalé a souvislé úsilí, protože biologicky nejsme naprogramováni tak, abychom fungovali tímto způsobem.

Mozek zamilovaných přivádí vědce v úžas

Jak vypadá neuro-anatomie běžného milostného románku? Co se děje v mozku člověka zasaženého Kupidovým šípem? A jak je možné, že vklouzne, ze snu, v němž se po nebi klenou zářící duhy a z nebe prší květy růží, do rutiny a šedé každodennosti vztahu? Proč po jednom roce, anebo dvou, třech, při nejlepším čtyřech letech, barvy duhy vyblednou a růže odhalí své trny?

To, co zamilovaným připadalo jako životní věčná a pravá láska, končí jako všechny jejich předchozí lásky - více či méně smutně, se spoustou trápení… Zpočátku si zamilovaní vše idealizují, vše je kouzelné, vše je transfigurativní. Z duchovního hlediska jim v tom pomáhá energie začátku a pomáhá jim i boží milost, která jim přinesla dar lásky a pohnula je k tomu, aby zatoužili navázat milostný vztah. A navíc, jak ukazují studie, pomáhá jim i vydatná dávka euforizujících hormonů.

Vědci zde vzali svou práci skutečně vážně: provedli opakovaně analýzy, pokusy, tomografie. Pokusným subjektům ukázali obrázky jejich milenců a požádali je, aby si vybavili, případně i sami navodili erotické prožitky a vzrušili se při myšlence na svůj protějšek natolik, že dosáhnou orgasmu, který bude možné zkoumat prostřednictvím magnetické rezonance. Zjistili, že ve chvíli, kdy zamilovaný člověk začne myslet na milovanou bytost, přestává fungovat část mozku zodpovědná za racionální, logické a deduktivní myšlení. Snímky mozku ukazují minimální činnost těchto center v šedé kůře mozkové, zatímco na obrazovce září jasně aktivovaná centra rozkoše v oblasti mozečku.

Malý mozek neboli mozeček je atavistická, prastará část mozku, v níž jsou uloženy všechny pudy, které přispívají k zachování našeho života – dýchání, srdeční tep a nevědomé vitální funkce. V podobě pudů je tato komplexní funkce všestranné péče o uchování života společná všem savcům.

Vědci zkoumali, co se v mozku na hormonální úrovni děje během zamilovanosti, erotického vzrušení a dokonce i při samotném orgasmu (i pokud byl vyvolán pouze prostřednictvím auto-erotismu, zatímco se subjekt díval na fotografii milované bytosti). Výsledky byly šokující! Mozek zamilovaného člověka prožívajícího orgasmus, zatímco myslí na svou milenku, je zaplaven euforizujícími hormony v oblasti center pudové rozkoše. Jde přitom o vzorec velice podobný způsobu, jímž je lidský mozek aktivován pod vlivem velice silných drog, jako jsou kokain anebo heroin. Všechny tyto výzkumy byly provedeny s pokusnými subjekty, bez jakýchkoli duchovních sklonů či průpravy, s lidmi zamilovanými vášnivě a pudově.

Utrpení spojené s rozchodem se podobá abstinenčnímu syndromu drogově závislých

Od člověka pod vlivem drog či alkoholu nelze očekávat, že se bude chovat rozumně a logicky, stejně jako to nelze očekávat od zamilovaných, neboť ani je není možné z hlediska neuronálních funkcí pokládat za zcela příčetné. Ti, kdo požili drogy, prožívají zvýšenou excitaci některých mozkových center. Mozek zamilovaných prodělává cosi podobného. Prochází procesem, který přináší nadměrnou aktivitu, euforii, zvýšení celkové energetické úrovně a pocit všemohoucnosti.

Když jsi zamilovaný, nepotřebuješ jíst, nepotřebuješ spát, jsi schopen vynaložit jakékoli úsilí na všemožná neobvyklá gesta, některá z nich dokonce iracionální a nelogická. Jsi neustále plný radosti a velmi šťastný, zatímco prostě a jednoduše vyvádíš všechny ty věci a klidně cestuješ třeba i 2500km, aby ses třeba i jen na jediný den setkal se svou láskou. Pilné včelky v mozku nezahálí a přináší ti motivaci, kterou k tomu potřebuješ.

Stejně jako uživatelé drog i zamilovaní mají sklon přeceňovat to, co se jim děje. Změněné fungování mozku je základem jejich pevného přesvědčení, že naprosto vše, co se jim děje, je mimořádné, jedinečné, neopakovatelné, a že láska, kterou nyní prožívají, bude věčná. Neurohormony zamilovanosti je přesvědčí o tom, že daný vztah potrvá navždy, i když proto sami neudělají nic a vše vloží do rukou osudu.

Co se děje, když láska mizí? Proč kvůli tomu lidé trpí a vroucně touží, aby vše bylo „jako dřív“? Všechna tato trápení „z lásky“ se odráží na neurohormonální úrovni velmi podobně, jako abstinenční syndromy drogově závislých. Schází-li stimul, který dráždí mozeček, hormony již neaktivují centra rozkoše a lidé prožívají pocit ztráty a závislosti. Tento stav je společně s celou řadou jevů, které ho provází, může dovést až k depresím vyžadujícím psychiatrickou léčbu, sklonům k sebevraždě či jiným činům s nevratnými následky.

Příroda si přeje, abychom byli nesmrtelní, ne šťastní

Vědci si položili otázku, zdali nejsme genetikou prokletí a k rozchodům odsouzení. Poslední objevy se netváří růžově: lidský druh v sobě nese, stejně jako ostatní druhy, genetický program, jehož smyslem je zajistit zachování rodu a ne podporovat harmonický a dlouhodobý vztah. Zvýší-li se počet možných kombinací genů, pak rostou i šance na zachování druhu. A většího počtu genetických kombinací lze dosáhnout pouze sexuálním spojením s více lidmi. To znamená, že nevěru máme, díky zákonitostem biologického vývoje, doslova v genech. Přírodě je jedno, jestli jsme nebo nejsme šťastní, chce, abychom byli nesmrtelní, skrze to, že úspěšně předáme své biologické vlastnosti potomkům.

Neurosexualita je věda, která zkoumá vliv genetického programu na náš život.  Analyzuje také způsob, jak genetika ovlivňuje náš erotický život a celé naše chování, nejen v milostném vztahu, ale i v každodenním životě, jak ovlivňuje náš profesní život, způsob, jak trávíme volný čas, naši tělesnou konstituci a stupeň vitální dynamiky a smyslnosti.

Podle odborníků na vztahovou psychologii po období okouzlení, které trvá 2 až 4 roky, přicházejí takřka z čistého nebe tenze a podrážděnost, které vztah ničí. Všeobecně platí, že ženy se stávají majetnickými a čím dál tím náročnějšími, zatímco muži se cítí být vysáváni, mají pocit, že ve vztahu nemohou volně dýchat a mají potřebu větší nezávislosti.

Genetika má na to prosté vysvětlení – muži vytváří o 50% více serotoninu, než ženy. Serotonin je, mimo jiné, hormonem spokojenosti se sebou samým. Proto jsou muži prostě a jednoduše smíření a spokojení s většinou situací, do nichž se dostávají.

Ženský mozek oproti tomu vytváří o 50% více dopaminu, hormonu aktivity, tendence ke změně, improvizaci, tvořivosti a jednání. To dává ženám touhu neustále věci zlepšovat a činí je náročnými.

Páry, které dovolí genetice uskutečnit její tajný plán, dospějí poté, co pomine intenzivní pocit zamilovanosti a přejde období líbánek, k pravidelným hádkám, pocitu stagnace, závislosti a oboustrannému sklonu ovládat druhého. Nevyhnou se ničemu – citovému vydírání, pláči a hrozbám, jako nástrojům manipulace, pocitu, že se nemohou vrátit k počáteční harmonii a vášni, pesimismu, chorobné žárlivosti, podezíravosti, majetnictví a připoutanosti, sklonu svalovat na druhého odpovědnost za to, co se děje.

Přichází samozřejmě otázka: „Proč?“ Dlouhou dobu se mělo za to, že odpovědí jsou potíže v erotické oblasti, provázené frustrací a pocitem, že je člověk využíván jako sexuální hračka (k čemuž se u netantrických párů připojují ještě negativní důsledky ejakulace). Jak by se ale potom mohlo objevit utrpení spojené s láskou a dojít k rozchodům v párech, které praktikují plnou kontrolu sexuálního potenciálu a jejich erotický život vzkvétá?!...