Dcery Bohyně, svaté ženy Indie

Rubrika: Učitelé

Autor: Růžena Sedlářová

přepis přednášky

Milí přátelé,
jsem ráda, že jsme se tu mohli dnes takto setkat. Jsem ráda a děkuji, že jste si našli čas. Dnešní téma, jak zřejmě všichni víte, se týká svatých žen a to především z Indie. Podmětem této přednášky, nebo referátu, chcete-li, bylo přečtení zajímavé knihy kterou napsala Linda Johnsenová a její titul je stejný jako název dnešní přednášky. Především ale díky mnohým z vás a vašemu zájmu o toto téma a o tuto knihu jsme se tu dnes sešli, abychom mohli odcestovat na křídlech naší představivosti do daleké Indie za těmito ženami. Ani ne tak někam do dálky, spíše do vašeho srdce, kde možná dají příběhy o těchto indických klenotech vzkvést mnohým láskyplným pocitům a uvědoměním, kdo ví.

S vaším dovolením bych tedy začala. Nejprve jen maličko nastíním situaci žen v Indii a tamější kastovní systém ve vztahu k duchovnímu životu. Duchovnímu myslím opravdu silně odevzdanému do božích rukou, nebo Absolutnu…, jak chcete.

Indické ženy neměly přístup k tradičnímu bráhmanskému učení, proto byly nuceny, pokud se chtěly stát Bohyněmi, hledat učení jiné. Hledat nauku, která by byla přístupná všem. Takové postavení však neměly tyto ženy odjakživa. Až asi 500 let před Kristem začalo postavení žen v indické kultuře upadat. Dříve byly mnohé ženy i autorkami véd. Učení, které bylo přístupné i ženám, byla mantrajóga, krija, meditace, kontrola dechu a jiné techniky, které se v Indii shrnují pod názvem "tantra". Je také zajímavé a nutné dodat, že Indie zrodila vůbec nejvíc světců na světě. Mezi nimi můžeme, i přes postavení jaké ženy měly, najít mnohé světice, které rovněž zaujaly pevné místo v historii. Byla jich spousta. Stejně jako dnes, kdy mnohé z nich žijí kajíce se v horách a meditují, nebo naopak, a těch je mnohem více, žijí se svými rodinami, pečují o děti, o muže a o domácnost. A přitom dosahují osvícení.

Svými významnými činy se v 19. století zasloužily některé osobnosti Indie o odstranění pohlavní nerovnosti. Důležitou roli sehrál Upasáni Bába, který učil, že ženy jsou schopny rychlejšího duchovního vývoje než muži a že muži, aby dosáhli pokroku, si musí osvojit a vypěstovat takové ženské vlastnosti a kvality, jakými jsou nesobeckost, čistota a nevinnost.

To ukazuje i nedávná minulost, kdy někteří velcí mistři předali své učení ženám. Například Rama Krišna své ženě Sáradě Dévi, Parahamsa Jógananda Američance Daje Ratě, Šivananda Kanaďance Šivanandě Rádze, Šrí Aurobindo Francouzce Niře Aifasa Richard… Zajímavé také je, že spousta žen které žijí jako světice nejsou vůbec známy. Neznají je například ani lidé z vedlejší vesnice. O tom vypovídá příběh o mudrci Agastjovi, který chtěl mermomocí poznat Bohyni a vydal se hledat mistra do daleké provincie, který by ho mohl zasvětit. Putoval dlouho, několik týdnů, pěšky. Když dorazil na dané misto mistr mu oznámil, že jej zasvětit nemůže, ale že zná jiného mistra, který jej velmi předčí a nemá sobě rovného a ten by to mohl udělat. Agastia se tedy zeptal, kde onen neznámý mistr bydlí. Když uslyšel jméno provincie, vykřikl: "Ale to je naše provincie…" a podivil se, neboť o nikom takovém ve svém kraji nevěděl. Jak uslyšel jméno vesnice opět zvolal: "Ale vždyť to je naše vesnice…" a zastyděl se. Když mu učitel oznámil dům, ve kterém ten mistr bydlí, vykřikl ohromen: "Ale to je přeci můj dům!" a v tu ránu si připadal maličký sotva pět centimetrů. No a nakonec, když uslyšel jméno mistra "Šri Vydja", mistra učení Bohyně: Lopamudra, opět vykřikl: "Ale to je přeci moje žena!!" Podobně to často vypadá i v dnešní Indii, i když možná ne v takové míře.

Ráda bych vám teď pověděla jiný příběh, který mám moc ráda. Odehrává se v Rádžastánu v 16. století. Malé Mirabai je 5 let, když uslyší na ulici hluk a vykloní se z okna, kde zahlédne nějaký průvod. "Kdo to jde?" ptá se zvědavě. "To je manžel se svatebním průvodem, který si jde pro svou nevěstu", odpovídá maminka Miře, která se dále ptá: "A kdo je můj ženich?" "Pán Kršna", odpovídá trochu žertem maminka a ukazuje na obrázek domácího božstva. Dítě se na něj se zalíbením podívá a od té doby Mira začala Kršnovi vždy nosit během oběda misku s jídlem, zpívat mu a uctívat jej, jako by byl skutečný. Nejdříve tomu rodiče nevěnovali takovou pozornost, ale později si začali uvědomovat, že Mirabai nepochopila matčin žert a myslí to smrtelně vážně. S přibývajícími léty se začali bát o její duševní zdraví. Už byl čas na vdávání a rodiče nevěděli co dělat. Brzy však měli veliké štěstí, neboť právě městem projížděl princ Bhoiraj, vládce provincie Čitoru, a uslyšel krásný hlas, který jej okouzlil. Když uviděl stvoření, kterému patří, zastavilo se mu krásou a láskou dočista srdce. Netrvalo dlouho a rodičům přišla žádost k sňatku. Bylo rozhodnuto i přesto, že Mira už provdána byla. Ale to rodiče nechápali. Nebylo cesty zpět.

Jako manželka prince vždy po vykonání svých povinností usedala Mirabai ke svému obrázku pána Kršny a uctívala jej. Brzy princ zjistil, že mít za manželku Bohem okouzlenou ženu je náročné. Být jí očarován je jedna věc, tedy její krásou, ale žít s ní věc druhá a velice obtížná. Miřina vyhraněnost mu začala brzy velmi vadit. I když je v Indii naprosté odevzdání se Bohu považováno za nejvyšší ideál, členové čitorské rodiny to považovali za vhodné jen pro prostý lid, k jakémusi jeho ukonejšení. Nedokázali připustit, aby člen jejich rodiny měl takové chování. Miře bylo zakázáno uctívat v královském paláci, proto vždy se svým obrázkem odcházela uctívat Kršnu do veřejného chrámu. To byl pro ostatní vrchol. Královská rodina zuřila a říká se, že Miřina tchyně dokonce usilovala o její život. Tak vznikly mnohé legendy, jako třeba že jed v Miřiných ústech se mění v nejsladší nektar, nebo že hřebíky v Miřině posteli se při doteku jejího těla promění v lístky lotosu, či had omotaný kolem jejího krku se promění v girlandu. Může to sice vypadat jako metafora, ale Indové je berou již po čtyři století vážně. No, kdo ví jak to bylo.

Tisíce oddaných přicházelo, aby mohly uctívat společně s ní. Tato popularita mezi lidem se donesla až k muslimskému císaři, který se přestrojil za hinduistického mnicha a jel Mirabai navštívit. Když se však Miřin manžel Bhoiraj dozvěděl, že jeho odvěký nepřítel políbil nohy jeho ženy, vzplanul hněvem tak, že Miru vyhnal. Ta si radostně putovala se svými oddanými po místech, kde Krišna za svého života pobýval jako mladý pastevec, kde pobýval jako panovník a kde se narodil. Byla šťastna, tancovala a zpívala svému manželovi Kršnovi.

Mezitím zemi doma stíhaly veliké bouře. Lid spílal Bhoirajovi, že to pán Krišna se zlobí za to, jak se k Miře zachoval. Bhoiraj se tedy vydal hledat ženu, aby lid zachránil. Dal jí slib náboženské svobody, dokud bude živ. Po jeho smrti však Mirabai opět odešla, tentokráte již navždy. Putovala opět tam, kde pobýval její pravý muž, z celého srdce milovaný pán Krišna. Skládala přitom i krásné písně. Lidé byli přesvědčeny, že byla inkarnací Rádhy, dívky doprovázející Kršnu a při jejich odloučení neustále po něm toužící, dívky, která byla Kršnovou nejmilejší. Podle legendy se Mirabai v pokročilém věku během tance v extázi rozplynula ve svůj idol. Mosazně žlutá postava se natahovala, aby ji zachytila, její tělo se beze stopy rozplynulo ve smějící se přelud. Životopisci pravděpodobně chtěli vyjádřit, jak se poslední část Miřiny osobnosti v posledních chvílích jejího života přeměnila v božskou bytost. Říká se, že k tomu došlo ve Dwarace a od té doby tam putují tisíce oddaných, aby se modlily a zpívaly písně na místě, kde se Bohu dostalo poslední Miřiny oběti.

Tato její smrt v rozplynutí má hluboký mystický podtext, je to takzvaná mystická smrt, kdy nižší já naprosto a konečně ustoupí vyššímu božskému Já. Avšak všechny svaté ženy neměly až tak dramatický život. Povězme si ještě jiný příběh. Příběh ženy, který již se blíží svojí dobou pobývaní na zemi našim dnům více:

Jmenovala se Sára Déví. Jedna z největších světic 20. století. V Bengálsku kde žila je tak oblíbená, že když byste se tam jeli podívat, tak prý její portrét najdete skoro všude. V obchodech, v kancelářích, v taxících apod., aby vás mohla doprovázet a dodávat duchovní podporu. Tato negramotná a velice skromná a plachá dívka byla ve svých pěti letech zasnoubena s mužem velikého významu. S knězem Rama Krišnou, který si ji zřejmě vybral tak mladičkou, aby měl čas na své duchovní povinnosti. Dívka ale dorostla a snoubenec se neozval. Povídalo se o něm, že zešílel. Sára Déví to nemohla vydržet, jindy tolik plachá, nyní s odhodláním požádala otce, aby jí zavedl do Dakšinašváru za jejím nastávajícím. Když se s Rama Krišnou setkala, zjistila že není pomatený, ale naprosto pohroužený do uctívání. Když mu přednesla svou prosbu, zeptal se Rama Krišna: "Budeš mě zatahovat do světských záležitostí?" A ona odpověděla: "Nebudu." Proto si ji tedy Rama Krišna vzal.

V té době o Rama Krišnu projevila zájem i jedna jogínka, Bhairavi Ma, která ho chtěla zasvětit do určitých technik, ale ke svému zděšení zjišťovala, že techniky které se sama učila několik měsíců či let on zvládl během chvilky. Opravdového překvapení se jí dostalo, když Rama Krišna seděl v samádhí déle než 28 dní, což se nesmí z důvodů zachování těla. On vydržel nehnutě v nejvyšších stavech po dobu šesti měsíců. Po této zkušenosti byl Rama Krišna uznán bohem, tedy čistým duchem, nejvyšším možným Já v člověku.

V té chvíli si Sára Déví uvědomila, že se provdala za Boha a když se zvyšoval počet manželových příznivců, neustále zaměřovala pozornost na něj, aby mu klidně a plně sloužila. Jednou se jí od manžela dostalo veliké milosti. Byla šokována, protože před ní vykonal obřad nazývaný pudža, aby ji uctil jako Bohyni obřadem oddanosti. Rama Krišna považoval svou ženu za živé ztělesnění Bohyně a trval na tom, aby po jeho smrti ona sama převzala jeho roli duchovního učitele a šířila jeho učení.

Tato skromná a plachá žena se stala legendou a je o ní známo, že její mateřský princip nedokázal odmítnout žádného adepta, jako tomu činil někdy její manžel. Zasvěcovala každého, kdo jí o to žádal. Za Sára Déví přicházeli do Dakšvinišváru věřící v naději, že ji spatří, ale nikdy se jim to nepovedlo. Pouze až když odjeli se dověděli, že to byla právě Sára Déví, kdo zametal jejich pokoje a pral jejich povlečení v době, kdy meditovali v chrámu. Tak se tato žena stala po boku Ramana Krišny jednou z nejvýznamnějších osobností Indie 20. století. Její skromnost, odevzdanost boží vůli a pokora, jenž byla příkladem velkému množství věřících, může inspirovat i nás zde na západě. Jak nenechala pýchu, kterou asi ani neznala, projevit, i když byla tak uctívána a obdivována a za muže měla boží vtělení.

Krásný příběh, nemyslíte? Mám pro vás další. Je to vyprávění o ženě o které vím, že někteří z vás ji určitě znají. Budu vyprávět o Ma Ananděmóji, nebo někde můžete slyšet i Ma Anandamája, to znamená "Matka prostoupená blažeností". Tak jí říkají její oddaní. Vlastním jménem Nirmala Sundári, což znamená "neposkvrněná krása". Krásné jméno, vhodné pro ženu jejíž fyzická, ale i duchovní krása je úžasná. Narodila se v roce 1896 a svět opustila roku 1982. To už byla po celém světě známa jako Ma Anandamája.

Sousedé si pamatovali Nirmalu jako výjimečně veselou a zářící dívku, ale ne nijak zvláště inteligentní. Její sklony neočekávaně všeho zanechat a upřeně se dívat po dlouhou dobu do prostoru její rodiče zneklidňovaly. Nirmala stihla s potěšením dva roky vzdělání, než byla ze školy odhlášena. Poté začala pracovat doma a starala se o domácnost. V roce 1909 byla zasnoubena s Bholanátem Čakranartinem, ke kterému se o pět let později odstěhovala. Bholanáte dostal opravdu krásnou okouzlující ženu, byl vskutku požehnán, ale ne v tom smyslu, který měl na mysli. Jeho žena s ním odmítala sdílet společné lože. Po nějaké době začal být přesvědčený, že je uhranutá, neboť se někdy svíjela na zemi ve zvláštních pozicích a protože oba byli nevzdělaní, nepoznali, že jsou to hathajógové ásany a to co si přitom brouká jsou mantry.

Od roku 1918 do roku 1924 Nirmala nezaujatě pozorovala sebe samu, jak prochází různými stupni sádhany, duchovní praxe. Od svého narození očividně zůstávala stále v roli pozorovatele, svědka. Nevnímala, že by cokoliv úmyslně konala, prostě se to vše jen dělo. Říká: "To co jsem, jsem byla vždy, dokonce i v dobách, kdy jsem byla batole. Nicméně došlo k realizaci různých stupňů sádhany v tomto těle. Moudrost se odhalovala postupně, integrální poznání bylo rozděleno do částí."

Nirmala nikdy neměla učitele, ale pro její zájem o nadpozemské věci ji přátelé povzbuzovali, ať se vydá nějakého hledat. Když však navštívila místní učence, nikdo neměl zájem učit negramotnou vesnickou dívku. Proto Nirmala porušila hinduistickou náboženskou tradici a rozhodla se, že se sama zasvětí. Tradice jógy nám říká, že Guru, jeho nebo její mantra, kterou sdělí během zasvěcení, a žák tvoří vesměs v pravé podstatě jednotu.

Ma Anandamája, která byla usazena v této neoddělitelné skutečnosti dramatizovala tuto jednotu, když sehrála roli jak učitele, tak i žáka zároveň. Její vyšší Já udělilo mantru nižšímu já. Tímto způsobem obdržela mantru přímo od božské podstaty uvnitř sebe sama a stala se jednou z mála světic hinduismu, která podobně jako Brahmadžma Ma a Ramana Mahariši dosáhla úplného osvícení bez pomoci gurua.

Roku 1922 její zmatený manžel Bholenáta konečně pochopil, že jeho žena není posedlá ďábly, nýbrž konstatoval, že pokud je někým posedlá, tak jen Bohem. Stal se jejím prvním žákem. Postupně se začaly šířit zvěsti o její zázračné schopnosti léčit. Mluvila o stavech za časem a prostorem s takovou jasností, jako kdyby je zcela důvěrně znala. Říkala: "Čas je neustále pohlcován. Ještě než dojde k zakončení dětských let, nastanou roky dospívání, jedno období pohltí druhé. Tato změna se objeví tak zvolna, že člověk stěží zaznamená, že se to stalo. Ale ve skutečnost objevení, setrvání a mizení se zjeví současně na jednom místě. Vše je nekonečné, nekonečnost a konečnost jsou opravdu jedno a to samé."