Dětskost jako archetypální stav

Rubrika: Odhalení

Autor: Monica Dascălu

A Ježíš pravil: „Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně,
neboť takovým patří království nebeské.“ (Mt 19,14)

Ježíš říká: „Farizeové a zákoníci přijali klíče poznání, skryli je,
nevstoupili dovnitř, a ty, kteří vstoupit chtějí, nenechali.
Vy ale buďte obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice.“
(T 39; Mt 10,16; Mt 23,13; L 11,52)

Světci všech různých tradic, velcí mudrcové, ršiové i moudré knihy se zmiňují o jisté nutnosti přistupovat k duchovním ideálům se srdcem dítěte. Dokázat žít ve stavu dětskosti (ne nutně vztaženém k našemu vlastnímu dětství, ale spíše k archetypálnímu stavu dítěte se vším, co z toho vyplývá a co vlastně symbolizuje) je skutečně velmi podstatné.

Čistota a upřímnost archetypálního dětství

Abychom lépe porozuměli, jakou zkušenost se tu pokusíme nastínit, zkusme si hned na začátku představit určitý obraz:

 „Je slunečný letní den a jsme dítětem kráčejícím k paprsku světla. Cítíme se svobodně a lehce. Nestaráme se o cestu, po které kráčíme, stačí, že vede ke slunci. Rozhlížíme se kolem a naše řasy jsou zaplavovány sluneční září. Jsme bezstarostní, svobodní a šťastní. Víme, že na nás kdosi dohlíží, že se nemusíme starat o to, co přijde zítra či v budoucnu; nemáme žádné obavy ani nejsme svazováni naší minulostí. Existuje pro nás pouze přítomný okamžik. Vše, co vnímáme kolem, bereme tak, jak to je, bez posuzování či vztahování. Nic není dobré nebo zlé, krásné či ošklivé, vše je nám světlem. Nechceme něco mít nebo hromadit, nezáleží nám na společenském postavení, dokonce ani osobnost dítěte jako takového nás nijak neurčuje; prostě jenom jsme, aniž bychom si mysleli, že jsme nějakým způsobem.“

A porovnejme nyní tento obraz s představou světce:

„Neustále naplňován vnitřním světlem si uvědomuje, že je dítkem božím. Ví, že Bůh se o něj stará a poskytne mu vše, co je třeba. Nestará se, co si o něm myslí jiní, může být čímkoliv, čím být chce, ale ve své podstatě vždy zůstává stejným dítětem božím. Nestará se o včerejšek anebo zítřek, žije život ve spojení s nebeským Bohem Otcem tady a teď. Nic pro něj není dobré či zlé, krásné či ošklivé, vše existuje ve stejném světle. Je ryzí, jasný a svobodný…“  

Okamžitě si asi uvědomíme podobnost těchto dvou výjevů.

Vývoj člověka od dítěte k dospělému a pak ke stáří je v našem pohledu na lidský život hluboce zakořeněn. Příslušné tři etapy pak spojujeme s nevinností, silou a moudrostí. Avšak jogín musí dosáhnout stavu dětské nevinnosti ve svém srdci, tělesné síly dospělého v těle a archetypální moudrosti stáří současně.

Stavem nevinnosti rozumíme čistou duši, která je nedotčena negativními ničivými vášněmi a emocemi, jakými je třeba smutek, žárlivost či nenávist. Čím více se budeme snažit žít ve stavu nevinnosti, tím více a s radostí budeme pozorovat, že se nás tyto negativní stavy a emoce již nemohou nijak dotknout a ovlivňovat nás. Proč? Protože jsou neslučitelné se stavem vnitřní čistoty, který je velmi povznesený. Vlastně kdykoliv si uvědomíme, že jsme vystavováni těmto negativním stavům, pouhý postoj, kdy přijímáme stav dítěte, je nechá okamžitě zmizet – a to ne skrze boj, kdy bychom se je snažili zastavit silou, ale skrze jejich transcendování tím, že vstoupíme do vyššího stavu vědomí, podobně jako bychom se vznesli nad bouři. Dosáhnout postoje dítěte je velmi snadné, můžeme dokonce začít tak, že si budeme představovat, že máme velmi čisté zářivé oči, s řasami zalitými světlem, podobně jako ve výjevu, který jsme uvedli na začátku. Nalezneme zdroj nesmírného světla, které do nás skoro okamžitě vtrhne, a budeme se cítit velice lehce a svobodně.

Proč ztrácíme stav nevinnosti a vnitřní čistoty?

Vše krásné vycházející z archetypálního dětství v dospělosti vybledne, anebo se ztratí úplně. Proč? Protože větší smysl pro nás má být někým váženým, protože se potýkáme s různými problémy, protože toužíme někým se stát a zajistit si materiální hojnost. Nedokážeme již dále věřit, že se nám vždy dostane všeho, čeho je nám třeba, a začneme mít natolik velké starosti, že zapomeneme, jak být šťastni. Jsme vystavováni nedokonalostem společnosti, lidským špatnostem, selháním a klamání. Ano, ono je to samozřejmě pochopitelné, avšak přesto: ti, kteří si přejí být svými vlastními pány, si nemohou dovolit tento stav akceptovat. Raději by měli trochu více vnímat vše jako hru a odpoutaně ji co nejlépe hrát.

Pro „dospěláky“ jsou životní hodnoty prakticky převráceny a dokonce si začnou přát různé věci více než svoje štěstí. Jsou natolik zaujati svými problémy a tolik se soustředí na dosažení svých cílů, že si většinu času ani nemohou vzpomenout, proč po nich vlastně v prvé řadě toužili. Chtějí žít, bojovat, shromažďovat – avšak bez samotného opravdového žití, a stanou se tak jakýmisi roboty ve službě cílů, které jim už ani nenáleží.

A co víc, jsou často lapeni do sítě klamného pocitu své vlastní síly, která pro ně po většinu času není ničím víc než silou člověka, který dosáhl biologické dospělosti. Milují, když se mohou cítit silní a nezávislí, a stav nevinnosti vnímají jako nebezpečně „infantilní“. Zůstanou takoví, jací jsou, neodvratně směřující k poklesu své síly, která je nyní ještě podporuje, avšak čím dál tím více jsou odevzdáni vnějším podmínkám a závislí na lidech okolo nich.

Možná, že každý z nás ale zná i nějakého „dospěláka“, který ještě úplně nezapomněl, že byl také jednou dítětem, a pořád ještě ví, jak projevovat radost a zachoval si čistotu srdce. Pokud známe někoho takového, stále se usvědčujeme v tom, že se jedná o velmi příjemnou bytost, v jejíž společnosti jsme opakovně a neodvratně nakaženi jejím optimismem a upřímností.

Jsme dítky Boha

Probouzením stavu dítěte, s jeho čistotou a nevinností, postupně znovu nalezneme pocit náležitosti k Bohu. Probudí to v nás neoblomnou víru založenou na přímém vnímání božského, což je ekvivalent pro velmi vysoké stavy vědomí. Trvalá a intenzivní zkušenost toho, že jsme dětmi Boha Otce, nám bude nejenom pomáhat, ale je to současně praktická metoda evoluce (podobající se karmajóze), která nás otevírá nejzazším božským aspektům v naší bytosti.

Tímto postojem paradoxně zjistíme, že jsme silnější, avšak ne ve smyslu obřích siláků: máme úžasnou schopnost jednat s obrovskou energií jenom díky tomu, že jednáme zpoza těchto sil. Jako děti božskosti můžeme pevně žádat o mnohé, avšak měli bychom vždy zcela následovat moudrost našeho božského Otce a nezaměřovat se na osobní prospěch.

Znovunalezení radosti z dětství

Kromě toho nám tento postoj dává ohromnou radost a veselost, stálou naději a optimismus, pocit, že jsme chráněni. Zjistíme, že se stáváme dokonce moudřejšími, protože chápeme věci, ke kterým jsme dříve neměli přístup. Začínáme fakticky žít duchovní pravdy. Je ohromující, kolika vnitřních úspěchů může být dosaženo pouhým nevinným postojem. Skutečnost, že na něj tak snadno zapomínáme, je pro jogíny politováníhodná.

Nezapomínejme tedy, že duchovní realizace neznamená naučit se něco od ostatních, porozumět tomu anebo přijmout to či ono za svou pravdu. Znamená to žít po svém všechny ty nádherné věci, o kterých jsme se učili, četli či o nich hovořili, a nejen to, znamená to i objevování nového. Z toho důvodu je nezbytné opravdově žít ve stavu nevinnosti, jenž představuje určitou „zkratku“, která nám, pokud po ní kráčíme s obezřetností, ušetří zbytečnou námahu či dlouhá zdržení.

Na závěr musíme ještě doplnit jedno upozornění: nikdy bychom neměli zaměňovat nevinnost za infantilitu či slabost a také nesmíme zapomínat, jak nesnesitelně rozmazlené děti někdy jsou.