Duchovní praxe jako základ vztahu mezi duchovním průvodcem a aspirantem

Rubrika: Podněty

Autor: Elinor Selea

záznam přednášky

Existuje několik aforismů, které jsou (častěji než jiné) používány duchovním průvodcem naší školy. Každý z nich sám o sobě představuje skrytý pramen moudrosti a impuls k pokroku na duchovní cestě. Řada těch, které se objevují nejčastěji, je vždy nějak spojena s nutností dodržování duchovní praxe - sádhany. Uveďme pro příklad tři z nich, ze kterých budeme vycházet:

„Gram praxe vydá za tuny teorie.“

„Mistra dělá cvik.“

„Bůh pomáhá nejvíce těm, kdo si dokáží pomoci sami.“

Mystická stezka je do velké míry cestou individuální, kde každou její etapu musí svým vlastním úsilím projít samotný aspirant. To není dáno nějakým nařízením ze strany duchovního průvodce nebo podobně, nýbrž je to samotnou podmínkou života: „Čím více dáváš, tím více také dostáváš.“ Stejný zákon popisuje citát z evangelia: „Tomu, kdo něco má ve své ruce, bude dáno, a kdo nemá, tomu bude odebráno i to málo, co má.“, podobně i Mk 4,25 a Mt 13,12.

Pro někoho, kdo preferuje spíše teoretizování a filozofování o životě a duchovnu, aniž by se sám více zapojoval do praxe, se to určitě musí jevit jako velice tvrdá a zničující podmínka. Jelikož však neexistuje žádný jiný způsob dosažení i nejnepatrnějšího kousku opravdového poznání sebe sama, musí aspirant považovat duchovní praxi za synonymum svého vývoje. Vývoj je totéž co praxe a praxe znamená rychlý vzestup a osvojení si metod námi zvolené duchovní cesty.

Osoby s duchovní aspirací se přirozeně setkávají s potřebou osvojit si prakticky bohatost duchovní nauky představovanou například naší školou jógy a současně poznat co nejhlouběji jejího mentora. I když na první pohled může být v dnešních podmínkách tato druhá touha jen velice obtížně naplněna, existují jistá ohniska vysílající neustále energii duchovního průvodce, pomocí kterých každý z nás může přímo prakticky vstřebávat bohatost vnitřního života duchovního průvodce. Tato ohniska jsou právě technikami, které jsou osvojovány v rámci kurzu integrální jógy, počínaje ásanami až po techniky z vyšších ročníků. V Šiva sútře nalezneme vyjádření: „Duchovní průvodce je cesta“.

Takové tvrzení se uplatňuje i skrze skutečnost, že duchovní průvodce osobně praktikoval a energeticky „nabil“ veškeré techniky, které se v rámci kurzu vyučují. Jak se něco takového může stát, pochopíme, pokud v duchovní praxi uplatníme teorii morfické rezonance Ruperta Sheldrakea. Z té v našem případě vyplývá, že je díky intenzivní praxi duchovního průvodce již vytvořeno energetické morfické pole pro jakoukoliv techniku z kurzu. A toto formující pole přímo směřuje naše kroky na cestě duchovní praxe, pokud se do ní plně zapojíme. A stejně tak bude směřovat kroky všech od okamžiku, kdy se trvale zapojí do praxe.

Na cestě se ale vyskytují rovněž přestávky, kdy je třeba i horizontálního vývoje. Doba, kdy si aspirant přeje zpomalit rychlost svého duchovního dobrodružství. Podobné chvíle jsou obvykle vybírány nevědomě. Přímým projevem takové chvíle stagnace často bývá fakt, že nám chybí trvalá důsledná duchovní praxe. I když se to může stát a my prostě někdy musíme projít skrze takové období, kdy je silnější jiná motivace, je dobré si současně uvědomovat, že se skutečně jedná o určitou přestávku a že tedy zrovna prožíváme období zastavení anebo stagnace.

V takovém období může aspirant někdy i lépe pochopit svůj život a směřování. Zjistí například, jak se mu lépe přizpůsobit a více ho prožívat. Ale nikdy si nemůže dovolit odpočívat v klidu nečinnosti trvale, protože hlas jeho duše mu začne časem našeptávat své pokyny s ještě větší naléhavostí, než když se svou praxí teprve začínal. A tak aktivní vnitřní touha duše bude znovu směřovat ke středu všechny, kteří odpovědí na toto jedinečné volání ke svému poslání.

Abychom skutečně mohli praktikovat autentickou duchovní cestu, musíme nejdříve pochopit její vnitřní systém, určitou filozofii a tu pak prohlubovat, čímž současně získáme nutný podklad, ale i nadšení a motivaci. Avšak pouhé intelektuální pochopení bez praktikování je jako fantazie bez možnosti jejího naplnění. Nemáme se nikdy spokojit se shromažďováním poznatků či s novými nápady, aniž bychom rovněž zcela neobnovili celou naši bytost skrze reálnou praxi.

V okamžiku, kdy se v rámci nějakého duchovního směru či náboženství neaplikuje teorie do praxe, přichází automaticky dogma a mizí duch a živost. Jakmile je však praxe zapojena, duchovní bouřlivost naopak roste. S vědomím této skutečnosti můžeme učinit přirozený závěr, že existuje přímé spojení mezi duchovní praxí a Pravdou.

Autentické vnitřní dosažení musí být obvykle dobýváno krok za krokem skrze stálou praxi, podobně jako například mistrovství na poli matematického či hudebního umění. Stejné je to v každém lidském oboru, jedině skrze používání znalostí je možné dosáhnout poslední nejvyšší úrovně. Duchovní cvičení přináší zdokonalení a opravdový duchovní život, podobající se životu duchovního průvodce. V praxi to znamená, že každý hledající by měl techniky, které se naučí v kurzu, integrovat do každodenního života. Pokud je začlení, bude například intuitivně cítit, co by udělal duchovní průvodce na jeho místě a postupně pochopí, že vše, co hledá, je zde již ve skutečnosti přítomno (a také vždy bylo). 

Průvodce na duchovní cestě se kromě svého jedinečného a jediného cíle zaměřuje i na to, aby jeho žáci měli stálou motivaci k duchovní práci a k opravdové praxi. Ta vitalizuje tělo, obohacuje duši a odhaluje Ducha. V rámci autentické duchovní školy je velká výhoda v tom, že je zde jasně prezentována řada duchovních technik, které nám mohou efektivně pomoci. Mnoho lidí nemá takové štěstí a musí praktikovat jen za pomoci knih bez osobního vedení.

Jakmile se rozhodneme skutečně důsledně integrovat do života duchovní praxi, náš vztah s celým vesmírem se bude postupně transformovat. Dokážeme empaticky porozumět dějům kolem nás, aniž by bylo zapotřebí slov. A to, co budeme chtít sami projevovat, bude podporováno díky naší integraci v univerzální harmonii. Pak přestane existovat rozdíl mezi tím, co je uvnitř nás a co venku.

Nebe a země se vždy setkávají tam, kde se srdce a mysl aspirantů sjednocuje díky požehnaným účinkům duchovní praxe. A ta se bude dále upřesňovat skrze objevování sebe sama, takže člověk postupně nachází své správné postavení ve světě, odhaluje své poslání a jeho utrpení je tak nahrazováno radostí. Poznání sebe sama a introspekce jsou vždy směřováním ke štěstí a nebudou už nadále založeny na zkoumání hříchů minulosti. Nikdy tak již nemůže vzniknout další kořen samoty a oddělení. 

Není neobvyklé, že se na duchovní cestě setkáváme s odlišným světem, než je ten, který známe z běžného života. A je velmi dobré, když toto začínající aspirant pochopí a bere to nejen jako určité upozornění, ale i jako nový impuls. Je tak vyzýván, aby si více uvědomil, že se pouští do poznání, podle kterého bude muset nabrat nový směr a nový cíl svých myšlenek i činností. Přijímá totiž rozdílnou cestu, než jaká je někdy obvyklá u jiných lidí, s nimiž se stýkal do tohoto okamžiku. Musí být připraven podřídit se novým principům, které může být na začátku velice obtížné přijmout, protože některé z nich jsou v protikladu s jeho dosavadním názorem a hlubokým přesvědčením. Praktikantovi může dodat sílu vědomí toho, že sleduje cestu, kterou již dříve prošel i jeho duchovní průvodce, a díky tomu může neustále spoléhat na jeho ohromnou podporu a kdykoliv narazí na obtíže s důvěrou se k němu obrátit s prosbou o pomoc.

Tento nový začátek nám může připomenout váhání, které jsme prožívali po ukončení základní školy, když nás učitelé upozorňovali na obtíže, kterým budeme muset čelit na střední škole. Také se nás snažili podporovat, abychom byli co nejvíce důslední. A první kroky možná skutečně byly obtížné, ale vše se postupně zase nějak zařadilo do přirozeného běhu věcí. Těžko můžeme dosáhnout intelektuální dospělosti, aniž bychom podstoupili tyto jednotlivé první kroky. A kromě duchovního průvodce máme ještě dalšího spojence, kterým je právě naše sádhana. Pro všechny aspirující zvědavé praktikanty představuje vstup do tajemného světa duchovní praxe dobrodružství, které si jejich duše vždy přála prožívat.

Dále bude aspirant sám v sobě nalézat trpělivost a důslednost, kterou autentická duchovní cesta vyžaduje, a bude se do ní přirozeně zapojovat tak, aby se skrze intenzivní praxi transformoval. Musí pokračovat s pomocí své vnitřní vrozené síly, která má být v počátcích hledání probuzena prostřednictvím praxe anebo někdy i díky zasvěcení a ukázkám duchovního průvodce. Nikdo od aspiranta nežádá, aby disponoval mimořádnou osobní silou. Bude ale muset vynaložit odvahu a iniciativu plně využít svůj potenciál, kterým zrovna v tento čas oplývá. A bude také muset s důvěrou uplatňovat učení, aby rozvíjel svou duši. Na druhou stranu bude zjišťovat, že ho to skutečně někam posouvá a připravuje na všech úrovních.

Jak již bylo řečeno, první věc, kterou by měl aspirant pochopit, je fakt, že jeho praxe ho zavede do jiného světa, než jaký dříve znal. Nepochopení může způsobit, že začátečník z netrpělivosti odhodí určité poznání či disciplínu, kterou ve skutečnosti potřebuje nejvíce. Pokud by učení, které je mu navrženo, sledovalo jenom teoretickou informaci bez důrazu na duchovní praxi, mohli bychom oprávněně říci, že taková duchovní cesta či škola by nabízela pouze vývoj na horizontální úrovni. Na autentické cestě však učení obsahuje vědecky dokázané zkušenosti a praktická doporučení jsou poskládaná tak, aby směřovala pozornost aspiranta k vnitřnímu Já. Je potřeba, aby se aspirant přesvědčil vždy skrze přímou vlastní praxi, že učení, které je mu zpřístupněno, je klíčem k novému uskutečnění.

Bez ohledu na své vrozené vlastnosti a způsob, jakým používá mysl, jak jedná, i bez ohledu na výsledky, kterých dosáhl v jakékoliv oblasti, je člověk jakoby uzavřen uvnitř sebe, omezován určitými hranicemi a nemůže jen tak snadno překonat horizont svého ztotožnění. Až do okamžiku, kdy se začne zajímat o to, co vlastně je jeho duše. Čeká ho nový svět myšlenek, emocí a činností, které mohou být vnímány, pouze pokud dává na první místo svůj vztah k duši a k Bohu, pokud dává na první místo svou praxi, cestu, kterou započal, učení duchovního průvodce a nalézání svých schopností.

Může studovat různé obory, umění či vědy a ty mohou postupně získávat velkou část jeho pozornosti a umožní mu účinně jednat pro vlastní potěšení, nebo dokonce pro blaho ostatní lidí. Ale díky tréninku na duchovní cestě sám objeví, že bude moci nabídnout všem svým činům novou hlubokou dimenzi, která je velmi reálná a hluboce naplňující. Umění tak získává ještě více substancí a jeví se praktikantovi jako krásné a božské. Literatura se mu stane opravdovou knihou duše, obdařenou tajemstvím do nynějška netušeným, a věda místo toho, aby prezentovala různá nesouvislá fakta, může odhalit jasnou cestu, která umožňuje vstup neviditelných subtilních sil do našeho světa a náš kontakt s nimi.

Známky pokroku, který přichází díky duchovní praxi, se objevují často nepozorovaným a velice jemným způsobem. Proto musí aspirant často směřovat svou pozornost dovnitř, a to velice pevně, a uvědomovat si všechny odstíny i všechny nové hodnoty zkušeností, které prožívá. Vše, co je uvnitř, může být znovu přetvořeno, ujasněno, směřováno k duchovní výzvě a transformováno v čistou krásu, lásku, ve světlo věčné duše.

Po určitém období správné praxe se aspirant bude krystalizovat podle hluboké přirozené potřeby své vnitřní bytosti a to hlavně skrze probuzení, které nabízí autentický duchovní průvodce. Toto by se mohlo na první pohled zdát jako formální tvrzení, ale zkušenost ho již mnohokrát potvrdila.

Aspiranti, kteří se zapojí do duchovní cesty, mají prakticky používat získané zkušenosti k vytříbení například svého zaměstnání, vztahů, anebo pro integraci jakékoliv své jiné činnosti. A tento malý praktický cíl, který máme na začátku, se může důslednou setrvávající praxí přetavit v konečný cíl spojení s Bohem Otcem skrze zjevení nesmrtelného Já (átman).

Někdy je možné, že ty nejkrásnější momenty svého života prožijeme v duchovní škole, kde jsou pravidla dost odlišná od zaběhnutých rituálů běžného života. Více než jakýkoliv jiný začátek, nabízí začátek duchovní praxe aspirantovi možnost duchovního probuzení vedoucí ke vnímání hodnoty přítomné chvíle a k zakoušení stálé božské milosti a podpory. Různé osobní vize a mimořádná schopnost pochopit pravdu a principy vztahující se například k zaměstnání se díky tréninku a duchovní praxi rozšiřují a tříbí. Někomu se může taková disciplína jevit jako něco, co toho do budoucna až tolik nenabízí (například v porovnání s přínosem svého školního studia anebo kariéry), avšak nadšení, důslednost a velká touha objevovat, co se v nás skrývá, touha být užitečný v tomto světě, pomůže každému nalézat hluboké hodnoty a smysl svého života a překonat kritické chvíle, které vždy přijdou.

Když aspirant začíná se svou pravidelnou praxí, je také vždy zvědavý, kam ho zavede. A po určité době nejčastěji zjistí, že se vlastně ocitá v povědomé sféře a okolnostech. Semínka totiž byla zaseta v dřívějších životech při kontaktu s dalšími seriózními aspiranty na podobné cestě a v kontaktu s duchovním průvodcem se silné vibrace jeho dosažení spojují a rozlévají se jakoby do našich životů. Umožňují urychlení projevu latentních vlastností, čímž urychlují náš vývoj. Díky tomu bude mít také vytrvalý aspirant v rámci skupiny, do níž patří, pocit jistoty a bude těžit z jejího egregoru.

Je tu ale i další faktor, který by si měl praktikant uvědomovat. V prvních stupních vývoje se každý žák sbližuje s různými principy učení a odlišným způsobem myšlení, učí se jinak myslet i jednat. Avšak jeho vývoj se nebude odehrávat pouze skrze jeho vlastní sílu, ale odrazí se v něm i síla a vůle ostatních žáků a on bude stále silněji vnímat vliv, který na něj má celá skupina. Využití zákona rezonance tímto směrem nabízí reálnou pomoc a soulad se všemi, kteří sledují stejné cíle. Díky nezpochybnitelnému vývoji ve skupině získává každý individuální aspirant nové pohnutky, které jsou zárukou jeho budoucího pokroku a vývoje. Aspirant takto nalezne své vlastní jedinečné místo na cestě a ti, kteří ho učí, ho budou podporovat a nabízet mu pomoc podle toho, co zrovna bude potřebovat. Také duchovní průvodce nad ním bude bdít a držet ochrannou ruku, i když si toho aspirant nebude vždy vědom.

A na závěr, každý by měl vědět, a to je velmi důležité, že ovoce duchovní cesty není získáváno jen skrze samotné praktikování technik, ale důležitý je i postoj a celková integrace na duchovní cestě. V další etapě totiž aspirant možná dosáhne zvyku meditovat na svého duchovního průvodce a občas se s ním bude cítit totožný (samjama). Při cvičení ásan i při jakékoliv jiné technice jogín rezonuje čím dál hlouběji s duchovním průvodcem a ten se stále aktivněji účastní sádhany takového aspiranta. Energie průvodce naplňuje a prostupuje jeho tělesné pozice, také pránájáma se stane jeho dechem, myšlenky a celý život aspiranta se naladí na jeho velký vzor, který má před sebou. Takto vlastně skrze duchovní intenzivní praxi plnou oddanosti duchovní průvodce vstoupí do aspiranta a naplní subtilním způsobem celý jeho život, celou jeho bytost, až se stanou Jedním.