Duchovní symbolika labyrintu

Rubrika: Mytologie

Autor: Gregorian Bivolaru

Labyrint ze zasvěceného úhlu pohledu představuje významný tajuplný propletenec, síť, křižující se cesty a pěšiny, mezi nimiž jsou některé slepé (v angličtině obrazně nazývány jako „dead ends“, tedy smrtící konce). Jakmile se ocitneme uvnitř labyrintu, jsou naše kroky vedeny – do míry, do jaké jsme se jí (dříve) dokázali otevřít – vláknem moudré intuice (neboli božskou inspirací). To ona nás směřuje a vede krůček po krůčku po tajemné cestě, která nakonec ústí do božského (nejvyššího) Středu záhadné pavučiny labyrintu.

Přirovnání k pavoučí síti zde ale není úplně přesné, protože zatímco pavučina je utkána symetricky a pravidelně, esence labyrintu spočívá ve  vepsání co nejsložitější sítě různých cest do co nejmenšího prostoru. Tato složitá pavoučí síť, obzvlášť pokud jsme v sobě ještě neprobudili duchovní intuici (která musí být znásobena božskou inspirací) nás v různých situacích zdržuje, a v některých dokonce brání tomu, abychom dospěli k božskému Středu. To platí především pro ty, kteří razí k magickému středu sice troufale, ale ledabyle, uchváceni dychtivou žádostivostí po jeho dosažení.

Duchovní labyrint vždy a bez výjimky nakonec otevře svůj střed těm, kdo se k němu odváží projít skrze jistý druh zasvěcující cesty, jež je protkána (podle jádra hledajícího) různými duchovními překážkami a iniciačními zkouškami, které jsou pro něj pokaždé připraveny na míru. Stane se tak, pokud se daný člověk zcela odevzdá do rukou své duchovní intuice a takřka nepřetržitě se stejně jako legendární hrdina Théseus, který bezpečně a vítězně našel cestu z Minotaurova labyrintu, vztahuje k mystickému vedoucímu Ariadninu vláknu, naplněném prozíravostí.

Zasvěcující labyrint však také nechává zbloudit a ztratit všechny, kteří se kvůli závažným chybám, jichž se dopouští, nešťastně zamotají ve slepé uličce, která nikam nevede, aby poznali, že zkoušky labyrintu jsou a vždy zůstanou (bez výjimky) strašlivé.

Mezi ztracenými snadno rozpoznáme i ty, kteří opustili svoji duchovní cestu nebo školu, poté co selhali v některých zásadních duchovních zkouškách, ty, kteří odešli z místa, ve kterém měli ve skutečnosti nejlepší možnost uspět v objevení nejvyššího středu labyrintu, aby místo toho začali směřovat, zmateně a úplně dezorientováni svojí duchovní zaslepeností, k pomíjivému a iluzornímu zdání, do nikam, objímajíc ve svém bláznovství, do kterého se noří čím dál hlouběji, „drahocenná“ učení falešných „velkých zasvěcenců“ nebo falešných „duchovních Mistrů“.

Pouze výjimeční lidé, kteří jsou skutečně připraveni čelit a nakonec projít touto důležitou duchovní zkouškou, jsou také způsobilí dostat se k nejvyššímu Středu a nakonec triumfálně uspět v této ohromné zkoušce labyrintu, když se na závěr dostanou do tajemného božského nejvyššího Středu, k němuž – ať už vědomě či nevědomě – aspiruje většina lidí.

Analogicky řečeno, uvážíme-li pozornou a vytrvalou praxi systému jógy, labyrint předznamenává zasvěcující a moudrou cestu, kterou má horlivý a snaživý aspirant (tisíciletého systému hathajógy) ke své dispozici, aby uspěl v dosažení nejvyššího duchovního osvobození zaživa (dosáhl stavu džívanmukta), jenž zahrnuje i hluboké a úplné odhalení nesmrtelného nejvyššího Já (átman) ve vnitřním vesmíru takového aspiranta.

Ze zasvěceného hlediska může být labyrint srovnáván s fascinující strukturou mandaly, která svým způsobem rovněž obsahuje sui generis labyrintový aspekt. U každého labyrintu mluvíme také o zpodobnění různých zasvěcujících zkoušek a testů, které vyžadují probuzení božské intuice a bezpodmínečné sebeodevzdání božskému vedení, díky kterému je možné projevovat neustále boží vůli a prohlubovat duchovní rozlišování.

Tyto aspekty by měly existovat a měly by být patřičně probuzené v mikrokosmu bytostí troufajících si podstoupit děsivou zkoušku labyrintu, protože mimo veškerá zdání právě ony umožňují bezpečný postup ke skrytému nejvyššímu Středu. Umělecký a zasvěcující snímek „Stalker“ Andreje Tarkovského brilantním způsobem popisuje děsivé zkoušky labyrintu. Ke konci filmu se k nejvyššímu Středu dostanou po mnoha dobrodružstvích pouze vyvolení hrdinové.

Každý zasvěcující labyrint v sobě také pojímá božský tvůrčí potenciál, který nám pomáhá zabránit pokušením a ubránit se nižším vlivům všeho druhu. Každý zasvěcující labyrint vyvolává a také zvěstuje přítomnost čehosi magického a tajemného, záhadného a vzácného, čehosi božského, čeho je dosaženo výhradně tehdy, když ten, kdo se odváží labyrint projít, dojde vítězoslavně jeho středu.

V tisíciletém systému hathajógy to znamená hluboké a úplné odhalení nesmrtelného nejvyššího Já (átman). Pouze tehdy může jogín říci, že konečně uspěl v ohromných a podstatných zkouškách duchovního labyrintu, do kterého poprvé vstoupil na počátku své praxe jógy.

Podstata role opravdového duchovního průvodce spočívá v tom pomáhat aspirantovi dostat se bezpečně a rychle k nejvyššímu Středu labyrintu, aniž by v nějakém bodě na své cestě uvízl nebo se dostal do slepé uličky. V případě falešných duchovních průvodců je zjevné, že v určitý moment nevyhnutelně nechají své falešné studenty, kteří je následují, ztratit se a uváznout ve slepé uličce, ve které budou donekonečna přešlapovat na místě (stagnovat), zatímco budou zažívat falešný pocit, že někam postupují, ačkoliv místo, na kterém uvázli, ve skutečnosti nikam nevede.

Podstatné je, že pouze výjimeční lidé vybaveni duchovní intuicí a ukázkovou schopností duchovního rozlišování (neboli jinými slovy: pouze zasvěcení, kteří se nechají vést Bohem a vykonávají pouze Jeho vůli) mají přístup k nejvyššímu Středu zasvěcujícího labyrintu. Nejvyšší Střed, který je neustále chráněn tajemnou strukturou labyrintu, je vyhrazen pokročilým zasvěcencům, všem těm, kteří úspěšně překonají ohromné zkoušky labyrintu.

Takový výjimeční lidé jsou ve skutečnosti ti, kteří se během zasvěcujících zkoušek (jinak řečeno: v momentech testů, které se objevují, když jsou pokoušeni vybrat si různé okliky ještě před dosažením středu) ukáží být hodni obdržet nejvyšší božské odhalení, které je plné záhad a je esenciálním středem labyrintu, vyhrazeným jen několika málo vyvoleným.

Jakmile se dostane k nejvyššímu Středu, obstojí bytost současně v obrovské zkoušce labyrintu a je důvěrně obeznámena a integrována do záhadné a úchvatné arkány nejvyššího poznání. Rovněž je určitým způsobem zavázána nepopsatelnou silou zasvěcujícího tajemství nikdy nevyzradit ohromná zjevení, ke kterým obdržela přístup, lidem, kteří si to nezaslouží.

Ohromující zasvěcující zkušenost, která se pro všechny skutečné duchovní hledače vždy uvnitř labyrintu projevuje, je zkušenost pátrání hrdiny Herakla po zlatých jablkách ze zahrad Hesperidek či Jásonova výprava za zlatým rounem z Kolchidy ap. Viděno z pohledu jógy se jedná o hluboké a úplné odhalení nesmrtelného nejvyššího Já (átman) v nitru člověka.

Každý z těchto základních aspektů obsahuje zdárné proniknutí do magického prostoru, který je prostoupen tajemstvími, obtížně přístupný, dobře střežen a v jehož středu objevíme nejvyšší ohnisko božské síly. Zasvěcující labyrint někdy také naplňuje netušené božské funkce, protože ve svém  středu obsahuje nejvyšší božské tajemství.

Vztáhneme-li se k makrokosmickému projevu, je tímto tajemstvím Paramátman, absolutní nejvyšší Já Boha Otce. V mikrokosmu lidské bytosti, ve středu tohoto velmi komplexního labyrintu, se však nachází individuální nesmrtelné nejvyšší Já (átman), které musí aspirant nakonec zcela odhalit. V očích mudrce je zasvěcující labyrint obrazem celistvého duchovního dosažení, nabytí moudrosti, která značí, že jsme úspěšně prošli důležitými zkouškami.

Ve světle odvěkého systému tantrajógy nám labyrint ukazuje, že bychom měli moudře používat velkolepý tvořivý potenciál, kterým na naší cestě disponujeme. K tomu je nezbytné, abychom tento potenciál transmutovali a přeměnili na rozsáhlou energii, kterou musíme být následně schopni sublimovat a správně v sobě soustředit, abychom s lehkostí dosáhli nesmírných duchovních skoků.

Toto vše zahrnuje vždy nalezení Boha Otce v našem vnitřním vesmíru. Abychom uspěli, musíme pevně a trvale soustředit pozornost převážně do našeho vnitřního vesmíru a být velmi pozorní vůči jevům okultní rezonance, které v nás v každý okamžik nastávají. Takto pro nás bude možné bezpečně „plout“ mezi tisíci různými cestami našich emocí, odhaleními a tvořivými myšlenkami.

Takto obeznámeni bychom měli zůstávat bdělí, trvale dávat pozor a směřovat naše jednání tak, abychom zvládli zdolat všechny překážky a úspěšně prošli všechny důležité duchovní zkoušky. To je možné s pomocí ryzí božské intuice, která je v nás jednoduše probuzena, jakmile jsme častěji a častěji schopni vstupovat do naší nadvědomé úrovně (vidžňánamajakóša), čili jakmile jsme probudili naši duši. Můžeme se tak natrvalo vrátit do zdroje božského světla, aniž bychom byli svedeni nějakou oklikou či na naší cestě uvízli ve slepé uličce.