Hold Jóga Svámímu

Rubrika: Učitelé

Autor: Susunaga Weeraperuma

Mistr zametá klidně zahradu

Bylo nádherné studené a klidné ráno, ticho přerušovalo pouze praskání, které vyvolával lehký vítr, rytmicky kolébající vysoké a štíhlé palmy. Šli jsme v tichosti a plní transfigurace přes úzkou uličku plnou prachu města. Jóga Svámí bydlel ve velmi malé chýši, která byla postavena speciálně pro něho v zahradě jednoho domu ve městě Žaffna. Tato chýše měla střechu ze žita a svou jednoduchostí byla velmi podobná nějakému venkovskému domu.

Jóga Svámí byl kupodivu přesně takový, jak jsem si jej představoval. Vypadal velmi staře, ale jeho bytost vyzařovala něco velkolepého. Měl střední postavu a na ramena mu padaly dlouhé bílé vlasy. Když jsem jej poprvé spatřil, zametal klidně zahradu velkým koštětem. Jakmile si nás všiml, přišel pomalu k nám a otevřel vrata. "Právě jsem dělal práci "coolie" (člověka, který v Indii dělá těžké a ponižující práce), řekl pomalu. Proč jste se přišli podívat na coolie?"

Smál se pak pod fousy s lehkou ironií a žertem v očích. Všimnul jsem si, že mluví dobře anglicky, dokonce i se správným přízvukem. Už dávno jsme věděli, že všechna jeho tvrzení obvykle obsahují skrytý esoterický smysl. A tak jsme si jeho slova symbolicky přebrali takto: "Jsem duchovní očisťovatel lidské bytosti. Chcete být opravdu očištěni?" Vlídným posunkem nám pak naznačil, abychom vešli do jeho chýše. Uvnitř se pak se zkříženýma nohama usadil na mírně vyvýšený podstavec, kdežto my jsme s úctou seděli na zemi před ním. Mlčeli jsme.

Musím přiznat, že toto ráno jsem mluvil velmi málo, on sám udržoval rozmluvu. Nikdy nebylo potřeba mu nic říkat, stačilo jen pomyslet, a on téměř okamžitě odpověděl. Nemusel jsem vyjadřovat otázky pomocí slov, protože Jóga Svámí byl bleskově informován z mého nejintimnějšího myšlení. A jak jsme tak pohodlně seděli na zemi, Jóga Svámí zavřel oči a zůstal nehybně sedět skoro půl hodiny. Intuitivně jsme vnímali, že celou tuto dobu prožívá v jiné, hluboké a duchovní dimenzi své bytosti.

Mohli jsme se zeptat, jestli velkolepou jasnost, která rozšířila jeho obličej, vyvolala jen radost z vnitřní meditace. Spal nebo odpočíval? Zkoumal naše vědomí nebo nám dával duchovní impuls? V té chvíli jsme nechápali, co dělá, až po několika měsících jsme pocítili pomoc, kterou nám tenkrát nabídl. Můj přítel mi dal pohnutým úsměvem najevo, že jsme doopravdy měli šanci být přijati.

Najednou Jóga Svámí otevřel oči. Jeho zářivé a silné oči, jakoby rozptýlily tmu v celé chýši. Pohled plný soucitu byl zároveň jasný i něžný. Tenkrát jsme poprvé pocítili jeho božskou něžnost a všezahrnující soucit.

Začal jsem již pociťovat hlad a únavu a Jóga Svámí se nás hned zeptal: "Co byste si přáli k snídani?" Měl jsem takový hlad, že bych snědl cokoli, co by mi nabídl, ale myslel jsem na "idli" (speciální cukrovinky z rýže) a banány, které jsou u Žaffny běžnou potravinou. V následující chvíli úplně tajemně a pro mě nepochopitelně přišel do chýše nějaký cizinec, uctivě pozdravil a nabízel nám přesně to, na co jsem myslel na talíři, který držel v ruce. Později si můj přítel přál kávu, ale dříve než vyjádřil žádost slovně, stejná tajemná osoba přišla do chýše a podala nám kávu.

Je pro mě nepochopitelné, jak se všechny tyto věci udály a i když tomu mnoho lidí nebude moci věřit, byl jsem toho přímým svědkem.

Stav ticha

Po snídani nás Jóga Svámí požádal, abychom nevyhazovali slupky banánů, které chtěl nabídnout své krávě. Právě se pásla v zahradě. Když na ni zavolal, neohrabaně přišla do chýše. Láskyplně jí nabídnul banánové slupky. Po krmení mu kráva vděčně olízla ruce, a pak si chtěla lehnout na zem.

Jóga Svámí jí dal poslední banánovou slupku, která mu zůstala, a pak jí přátelsky řekl: "Teď nás prosím nech v klidu. Neruš nás Valli. Podívej se, mám nějaké hosty."

Kráva s pochopením předklonila hlavu a podřízeně splnila mudrcovo přání, které tentokrát vyjádřil slovy. Až poté, co nás kráva opustila, zavřel Jóga Svámí znovu oči a ještě jednou se přemístil do svého tajemného vnitřního duchovního světa. Chtěl jsem vědět co nejpřesněji, co Jóga Svámí ve skutečnosti dělal, když zavřel oči a přemisťoval se do jiného světa. Zeptal jsem se, jestli byl v meditaci nebo zda se dostal do stavu extáze (samádhi)? Zdálo se mi, že je vhodná chvíle začít hovořit o tomto subjektu, ale ještě než jsem otázku stačil vyslovit, Jóga Svámí řekl:

"Podívejte se pozorně na tyto stromy. Také stromy meditují. Meditace, více než cokoli jiného, znamená ticho, které úplně prožijeme s konečnou podstatou naší duše. Jestliže pochopíte, že ve skutečnosti neznáte nic, tak budete v hlubokém stavu meditace. Tato úplná upřímnost vytváří příznivé pole ticha, které objevuje Boha. Hluboce prožívané ticho je meditace".

Jóga Svámí se k nám pak předklonil a bouřlivě prohlásil: "Musíte být vždycky jednoduší. Ve svém vědomí musíte být stále úplně nazí jako zrcadlo.

Když se úplně zmenšíte k ničemu - když ego zmizí - když splynete s ničím, s prázdnotou, teprve v té chvíli budete vy sami v jednotě s Bohem. Člověk, který už je jenom nic, pozná intimně a vnitřně Boha, protože Bůh je tu pořád jako Tvořivé Blažené Vakuum. Nic znamená všechno. Být nic znamená být ve spojení se vším. Protože já už to pochopil, vy si možná myslíte, že jsem žebrák - ale já takto můžu mít všechno, co chci. Následkem nic je ve skutečnosti všechno. Chápete? Můžete to pochopit?

"Řekněte nám o tomto stavu Tvořivého Blaženého Vakua", řekl vzrušeně můj přítel ve stavu napjatého očekávání.

"Ve skutečnosti to znamená nepřát si vůbec nic. Znamená to, že můžeš říct úplně upřímně a s hlubokým přesvědčením, že nic nevíš. Jakmile dosáhneš tohoto stavu, nesmíš se vzhledem k tomuto stavu Tvořivého Vakua bát něco dělat, abys nezpůsobil jeho ztracení.".

Myslel jsem teď na to, co chtěl říct tento velký mudrc skrze stálé sledování stavu "že nevíš nic" - a předpokládal jsem, že blažený stav "čistého jsoucna" je v kontrastu s "evolucí".

"Teď si myslíte, že znáte, ale ve skutečnosti musíte vědět, že jste ještě ignoranty. Jakmile pochopíte a budete dostatečně dlouho vědět, že neznáte vůbec nic sami o sobě, teprve v té chvíli budete v jednotě s Bohem".

Jóga Svámí často narážel na tento stav podstatného ticha. Mluvil s námi o tomto stavu, jako by byl jeho životem. Pro toho, kdo nikdy neměl zkušenost tohoto základního stavu samádhi (božské extáze), bude jakkoli jasný popis, který uslyší vždy jen teoretický a abstraktní.

V přítomnosti Jóga Svámího jsme okamžitě intuitivně poznali toto obrovské a nekonečné štěstí, známé v jogínských textech jako blaženost. Marně jsem řešil otázku, zda se doopravdy vědomí Jóga Svámího rozšířilo do vědomí osoby v jeho blízkosti, nebo zda se ten pocit nevyjádřitelné radosti, tiché blaženosti a božské extáze zakládal pouze na osobních iluzích. Jeden aspekt byl evidentní. Skoro všechno, co Jóga Svámí řekl, se nám tenkrát zdálo tak překvapující a zároveň tak jednoduché, že jsme nemohli zapomenout mimořádné praktické výsledky jeho tvrzení.

Moje vědomí a duch byly tenkrát po několik vteřin nezávislé, a proto jsem mohl velmi pozorně sledovat jeho řeč, aniž bych pokračoval dalšími otázkami. Je tento základní stav osvěcujícího ticha činností božské milosti? Je ale možné, aby tento stav přišel do mě? Neprocházíme náhodou občas alespoň na několik zlomků vteřiny skrze tento stav, který nastává spontánně bez žádného úsilí vůle? Nesvádí nás to neodolatelně použít naše ego, když se pokoušíme vyvolat toto základní ticho?

Jóga Svámí, který si byl díky svým telepatickým schopnostem určitě vědom všech těchto pochybností a obtížností, se kterými jsem vnitřně bojoval, mi přišel spontánně na pomoc hlubokým a šťavnatým tvrzením, které pro mě bylo nezapomenutelné:

"Podstatné vnitřní ticho přijde, když dokonale poznáš, že neexistuje nic, co bys mohl získat a nic, co bys mohl ztratit".

Nikdy mi nedělejte žádný kult

Naše rozmluva, která již nabírala velmi zajímavý směr byla přerušena jedním mužem, který vešel do chýše. Tento člověk byl navenek horlivý žák Jóga Svámího. Zapálil svíčku a položil na zem několik jasmínových květů. Poklekl na chladný cement, než zbožně objal nohy Jóga Svámího.

"Pitomče", křičel úplně pobouřen Jóga Svámí", toto není žádný oltář! Uděláš mi kult místo toho, abys zbožňoval a objevoval sám sebe! Proč zbožňuješ druhého dříve, než začneš zbožňovat sám sebe?"

Nebohý člověk se vzdálil do rohu chýše. Byl plný úcty, ale třásl se hrůzou. "Myslíš", pokračoval Jóga Svámí", že můžeš najít Boha jen pokud zbožňuješ druhého? Konáš tak hloupé činy. Jak stupidní je nabídnout květiny a zapálit svíčky! Myslíš si, že Boha si koupíš dárky?"

Vehementní kritiky Jóga Svámího vypadaly, jako by neměly původ v jeho pedagogické roli gurua nebo duchovního instruktora, jak asi předpokládala většina jeho žáků. Byly to spíš nutné upřímné reakce, vyvolané konjunkturami jedné lidské bytosti plné soucitu, která byla hluboce pobouřena lidským bláznovstvím. Právě proto často Jóga Svámí nesouhlasil s nahráváním svých slov, ve kterých viděl pouhá tvrzení bez velké hodnoty, která si nezaslouží být uchovávána. Myslel si, že hluboká pravda nějakého tvrzení, které je spontánně vysloveno, závisí na jedinečných okolnostech, ze kterých vzešla, a které se nikdy nebudou stejně opakovat.

Jóga Svámí význačným způsobem pohyboval rukama, aby ukázal svůj nesouhlas s člověkem, který mu ve své nevědomosti chtěl udělat kult. Pak se třesoucími se dlaněmi dotýkal hrudníku a s přesvědčivým gestem plným emocí a transfigurace křičel: "Hleďte! Ciťte ho! On je tady! Bůh je tu! Je i zde!"

Po nějaké chvíli opět zavřel oči a jeho obličej začal zářit extatickým světlem. Tato přerušení měla asi cíl umožnit nám, abychom postupně pochopili hluboký význam jeho slov. Pokaždé, když Jóga Svámí zavřel oči aby meditoval - s rovnou páteří, zkříženýma nohama a obličejem zdánlivě usínajícím (při pozornějším pohledu však vypadal velice bděle) - vyzařovala z něj velkolepá a mimořádná důstojnost překvapivě podobná Buddhovi.

"Čas, který má lidská bytost k dispozici je krátký a subjekt je rozsáhlý", řekl mi Jóga Svámí s extrémní vážností.

Toto tvrzení, skoro enigmatické, mohlo znamenat, že "subjekt", nebo jinak řečeno hluboké pochopení Boha nebo poslední skutečnosti, je rozsáhlé, zatímco čas, který máme k dispozici je tak omezen, že bychom ho spolu s našimi vnitřními energiemi neměli ztrácet v činnostech a druhotných věcech jako jsou rituály a oslavy, zvláště když jsou formální a povrchní.

Jediný živý chrám se nachází v nás

Měl jsem už připravenou otázku na kterou jsem se váhal zeptat, ačkoliv pro mě byla v té chvíli velmi důležitá: jak můžeme překonat ztrátu odvahy? Jakmile jsem ji velmi jasně formuloval v myšlenkách, Jóga Svámí okamžitě odpověděl.

"Musíme napřed vědět co je ztráta odvahy. Chcete bez pochybností říct pesimismus, je to tak? Pesimismus a optimismus jsou dva rozdílné způsoby, úplně opačné, jak odrazit ve vlastní bytosti stejnou skutečnost. Můžeme říct, že jsou to dvě strany jedné mince. Nejsi vůbec v lepších podmínkách když jsi pesimistický ,vzhledem ke stavu ve kterém se nacházíš když jsi optimistický. Zároveň ani nejsi v mimořádně dobrých podmínkách když jsi optimistický, vzhledem ke stavu když jsi pesimistický. Oboje se odráží jako rozdílné stavy radosti nebo smutku, jak optimismus, tak i pesimismus jsou jenom rozdílné úhly podle kterých pohlížíte na život, které pro toho kdo je moudrý zůstávají pořád stejné. Pro toho, kdo ještě nedosáhl osvobození je ale optimismus výhodnější než pesimismus. Ten, kdo je moudrý a úplně odpoutaný pochopí, že život není ve skutečnosti ani jedním ani druhým. Jestliže pozorně pohlížíš na život s moudrostí a odpoutaností přesně tak, jak je ono ve skutečnosti - a ne jenom z nějakého úhlu - jestliže ho můžeš pořád vnímat hluboce a odpoutaně mimo tyto duality, pak nejsi nikdy ani pesimistický ani optimistický. Jestliže realizuješ alespoň jedenkrát tento stav a udržuješ ho, pak jsi už napořád svobodný".

Zatím co Jóga Svámí mluvil, vešla dovnitř jedna paní, trošku starší Američanka, (jak jsem se dozvěděl později), která si rychle sundala sandály a sedla si k nám. Její familiární způsob usmívání ke každé přítomné osobě a laskavý pozdrav Jóga Svámímu ukazoval, že často chodila navštěvovat tuto chýši.

"Jak jste se měla celou tu dobu?" zeptal se velmi vesele Jóga Svámí.

"Byla jsem v hinduistickém chrámu nedaleko odsud. Je to pro mne tak klidné místo".

"Chcete asi říct kamenný chrám?" zeptal se s úsměvem Jóga Svámí. "Byla jste uctívat některé kamenné bohy v kamenném chrámu. Musíte vědět, že ve skutečnosti existuje jen jeden chrám opravdový, božský a živý a to je právě chrám v každém z nás a abychom doopravdy našli Boha musíme napřed co nejlépe poznat přesně tento chrám v nás. Nemáte si zbytečně dělat iluze, protože ve skutečnosti neexistuje žádný jiný chrám. Kromě nás samotných nás nikdo nemůže ochránit nebo osvobodit".

"A co Ježíš? Nebo Buddha? Ani oni nám nemohou pomáhat?" vyslovila Američanka.

Podle jejího postoje bylo jasné, že její otázka nebyla motivována přáním poznat pravdu, spíše byla živou reakcí vyvolanou tvrzením Jóga Svámího, která působila hluboké zranění její náboženské nedůtklivosti.

"Musíte vědět, že jak Buddha,tak i Ježíš dříve než cokoliv jiného osvobodili sebe a ochránili sami sebe díky vlastnímu důslednému úsilí. Pak omezení a dogmatičtí kněží získali makulaturu bez hodnoty, která ve skutečnosti představuje živou zkušenost osvobozeným a propagovali ji, aniž by ve skutečnosti dosáhli alespoň čtvrtiny z toho co se tam říká. V tomto směru kněží jednali jako někteří hlupáci. Aby uskutečnil Boha v sobě a aby dosáhl stavu konečného osvobození, každý musí pracovat a jednat v této duchovní situaci osobně pro sebe.

Nevěřte nikdy tomu, kdo vám slibuje, že jen on vám může pomoci zatímco vy nemusíte dělat nic. Někdo opravdově schopný může jen pravidelně dávat impuls, ale nikdo nám nebude pořád pomáhat místo nás, protože vzpomeňte, nikdo kromě Boha (který ačkoli je dobrý, dodržuje své zákony) není schopný to udělat. Jiný - již velmi silný - nám může jenom ukázat cestu, může nám občas dávat pomocí příkladů impuls, ale cestu musíme vždycky procházet skoro sami". Jóga Svámí tak pokračoval inspirován v řeči a my jsme ho s mimořádnou pozorností poslouchali a plní aspirace jsme hltali každé slovo a plní extáze jsme oceňovali každou chvíli, kterou jsme v té tajemné chýši s nuzným asketou přebývali. Najednou jsem zjistil, že přišlo více osob, které teď stály v užším vchodu do chýše, která se stala neprostornou.

"Proč mě všichni přicházíte navštívit?"

Byla přesná otázka vyjadřovaná každé přítomné osobě a ne jenom poslednímu návštěvníku.

"I já jsem stejný hlupák, skoro jako každý z vás. Hledám, zkoumám v temnotách, snažím se pochopit. Vím, že ignorant je obklopen temnotou, ale zároveň znám, že i mudrc pochopí, že on je obklopen hustější temnotou. Já vám opravdu nemohu pomáhat. Jenom Bůh může jak a kolik myslí on prostřednictvím mě, který jsem jeho pokorný a podřízený nástroj. Nezapomeňte nikdy! Všechno pochází jenom od Boha, já nemám nikdy nic a následkem toho vám nic nemohu nabídnout. Nic nemůžete dostat tady ode mě. Všechno bylo a je od Boha. Nikdo mi nechce věřit, že jsem hlupák a já vím přeci velmi dobře, že jsem hlupák".

"Ale nejste vůbec hlupák", pohotově odvětila se suchým tónem Američanka, netrpělivá odmaskovat jeho falešnou skromnost.

"Třeba", souhlasí pak Jóga Svámí, "snad jsem ve skutečnosti hlupák úplně jiného druhu - hlupák, který je vědom a souhlasí dobrovolně se skutečností jeho hlouposti".

Jóga Svámí zcela opustil fyzickou úroveň (mahasamádhi), zemřel před několika lety, ale to, co nám tenkrát řekl, svým přímým a nenuceným způsobem, který ho po celý život charakterizoval pro nás pořád zůstane jako živá pravda a je bez pochybností zdrojem inspirace pro všechny ty, kdo se s ním setkali. Nezapomenutelnou zkušeností pro nás byla možnost mluvit s živým osvobozeným člověkem. Toto pamětihodné setkání bylo a stále pro mne zůstává více instruktivním a poučným, než čtení velkého počtu knih o józe, nebo věčné duchovní moudrosti, které vedou k objevování živého a všemocného Boha uvnitř nás.