Jakob Lorber předpovídá objevy moderní vědy

Rubrika: Křesťanství

Autor: Josse Helman

Jakob Lorber (22.7. 1800 - 24.8. 1864) byl křesťanský mystik a vizionář, který sám sebe popsal jako "Píšícího sluhu Božího". Napsal, že 15.3. 1840 uslyšel "vnitřní hlas" v oblasti srdce a začal zaznamenávat, co slyšel. Během následujících 24 let vytvořil monumentální rukopis rovnající se 10 tisícům tištěných stran.

Díky božské inspiraci po sobě zanechal dílo nesmírného významu a dosahu, zabývající se nejzákladnějšími otázkami existence: Podstatou Boha, vzájemným vztahem vesmíru a člověka, které přináší vyčerpávající odpovědi na prastaré otázky lidstva, po počátku, cíli a smyslu života.

Listujeme-li stránkami Lorberových knih, nacházíme překvapující množství informací z oblasti přírodních věd. Ty u něj mají své místo. Člověk podle něj vědu potřebuje, neboť by nemohl milovat Boží stvoření, kdyby ho neznal. Zejména knihy "Von der Hoelle bis zum Himmel" (Od pekla až po nebe) a "Velké evangelium Janovo" jsou plné údajů tohoto druhu. Mezi jiným Lorber popsal strukturu a rozložení galaxií ve vesmíru, přinesl poznatky o atomech a elementárních částicích, popsal dvojí povahu světla (jako částic a vlnění) a zaznamenal ve své době překvapivá odhalení týkající se prehistorických fosílií a původu lidského druhu.

Některé z těchto skutečností byly objeveny vědou teprve před pár lety! Vedle toho můžeme ve VEJ číst i o dalších subjektech, současnou vědou zatím neprobádaných, například o fungování mozku a jeho vývoji. Toto všechno představuje důkaz Boží inspirace, neboť to nemohlo mít původ v Lorberově mysli.

Až do dvacátých let 20. století převládal mezi astronomy názor, že ve vesmíru je pouze jediná galaxie. Během 19. století vedoucí autority oboru vylučovaly možnost existence dalších galaxií. Až pozorování učiněná roku 1925 Edwinem Hubblem definitivně potvrdila opak. Přestože ve své době sklidila Lorberova proroctví mezi astronomy posměch, nacházíme u něj detailní popis věcí, objevených až moderními obřími teleskopy. Uvádíme zde některé úryvky Lorberových knih vztahující se k tomuto tématu.

"Představte si pořádek slunečních systému takto: Mnoho milionů planetárních sluncí, s planetami jako naše Země kroužících kolem, představují jednu sluneční Oblast se společným Centrálním sluncem. Centrální slunce této oblasti je vždy tak veliké, že má stokrát, tisíckrát nebo dokonce miliónkrát větší hmotu, než slunce která kolem něj se svými planetami obíhají, tyto oblasti mají různé velikosti. Čím větší je sluneční Oblast, tím větší musí být také její Centrální slunce."

Množství takových slunečních Oblastí Lorber definuje jako sluneční Vesmír, který má opět ve středu ještě větší slunce.(VdH II. 298,5)

"Další vyšší stupeň představuje Vševesmír slunečních vesmírů. Sedm milionů Vševesmírů slunečních vesmírů obíhá a gigantické Pracentrální slunce." (VdH II. 299,8)

"Takových Vševesmírů slunečních je pro vás opět nespočitatelné množství a všechny mají v nekonečné hloubce opět jedno přenesmírně velké Pracentrální slunce, kolem něhož bez porušení svých mnohých zvláštních pohybů krouží jako jedno těleso v rozsáhlé jen andělům změřitelné dráze a proto takovouto soustavu Sluncí a Světů kolem jednoho Pracentrálního slunce nazveme, abychom ji označili pochopitelným pojmem Slupkovým globem sluncí a světů (eine Sonnen- und Welten- Hüttenglobe)." (VEJ VI. 245,8)

"Netažte se však na velikost a délku průměru takového Slupkového globu! Neboť člověk by asi stěží vymyslel na této Zemi číslo, který by je mohlo dostatečně určit." (VEJ VI. 245,13) "Hleďte, takový Slupkový glob je však vlastně jen jediným bodem v Mém velkém prostoru stvoření." (VEJ 245,14)

Jak souhlasí závěry současných astronomů s Lorberem podaným popisem jednotlivých stupňů? Nejnižší stupeň pojmenovává sluneční Oblastí, to je jeho pojem galaxie. Říká, že existují malé i velké. Výzkumy švýcarského astronoma F. Zwickyho potvrzují, že galaxie mohou mít různé podoby a velikosti. V knize švédského profesora Alfvena "Kosmologie a Antihmota" čteme, že existují galaktické nadsystémy, známé jako metagalaxie.

Další vědec, Charlier, ve své knize "Model vesmíru" dokonce souhlasně s Lorberem předpokládá, že systémy jsou seskupeny ve čtyřech stupních. Francouzský vědec Bivort de la Saudeé v knize "Bůh-Člověk-Vesmír" říká, že galaxie tvoří skupiny a shluky. V časopise "Bild der Wissenschaft" (9/1980) napsal: "Naše galaxie je součástí místní skupiny tvořené dvě třemi tucty galaxií. Existují dokonce známky, že hierarchické uspořádání pokračuje dále. Shluky galaxií mohou opět tvořit supershluky."

Co se povahy světla týká, Lorberova tvrzení odpovídají objevům učiněným o desítky let později. Existence elektromagnetických vln byla teoreticky formulována 1862 angličanem Clerkem Maxwellem a experimentálně potvrzena H. Hertzem roku 1882. Maxwell určil, že magnetismus a elektřina jsou dvě formy téže síly a později doplnil, že světlo se sestává z elektromagnetických vln.

Oproti tomu, roku 1850, 35 let před tím, než byly elektromagnetické vlny objeveny, píše Lorber: "Světlo se pohybuje elektromagnetickou rychlostí" (VdH II. 480) V zvláštním rozhovoru o světlu píše: "Zde máte stručný nástin procesu světla jako důsledku elektřiny a magnetismu." (S Gh 199) "Světlo je vyzařování způsobené rychlou, vskutku miliardonásobnou, vibrací nejmenších atomů v jediném okamžiku." (S Gh 158)

Roku 1925 bylo vědcem de Brogliem definována dvojí povaha světla, podle toho jakému procesu je podrobeno. Světlo je představováno současně částicemi i vlněním. Lorber píše v "Tajemstvích Stvoření" (Schoepfungsgeheimnisse 121) jednoznačně "Světlo je druhem hmoty". Současní fyzici to potvrzují, tvrdí že světlo se sestává z malých částic a má hmotnost. "Nemůže být pochyb, že existuje podstatný vztah mezi světlem a hmotou" a shodují se tak s Lorberovým zjevením: "Hmota se však podobá světlu ze Slunce vycházejícímu, které se zdá být hmotě jakoby zcela ničím a přece je základní látkou hmoty, aniž je s ní jedno a totéž; neboť veškerá pralátka je volná a nevázaná." (VEJ 209,20)

Stejně jako nové zjevení předjímalo objevy astronomů, obsahuje i poznatky týkající se elementárních částic. Nepoužívá tytéž pojmy, které dnes známe, nicméně popis tajemného procesu vzniku hmoty naprosto souhlasí se skutečností. Ještě na začátku 20. století byla celá substruktura hmoty neznámá. První krůčky učinily v tomto směru objevy třicet let po Lorberově smrti. V "Tajemstvích Stvoření" (227) čteme: "Myšlenka musela předcházet stvoření atomu, který předtím než se stal atomem, byl utvořen z ještě menších součástí, uspořádaných podle vzdušné, plynné anebo duchovní formy."

Zjistilo se, že atomy, které byly původně pokládány za hmotné jsou samy z větší části tvořeny prázdnotou. V dnešní době jsou již vyslovovány hypotézy a intuice, že základ hmoty je sám nehmotný. Hovoří se v tomto směru o informaci anebo sochané prázdnotě (Sculptured void). Podle Lorbera leží elektrony na předělu mezi hmotným a duchovním, píše: "Elektronem je tedy jasně vyložen předně tlakem a třením porušený klid a pak zadruhé vzbuzená činnost éterických duchů, kteří dílem duchovní a dílem také jako přirozená látka světla a života jsou obsaženi ve vzduchu Země celého zemského tělesa" (VEJ VIII. 144,1)

Na jiném místě čteme: "Éterický atom je tedy ve vašich pojmech netělesný, nebo řečeno známými slovy je to nezměřitelná věc a přece něco v sobě úplného, omezená jsoucnost. Přestože má přesnou velikost, takový atom nemůže být měřen v rozměrech hloubky a délky jako jakékoli pevné těleso." (L Gh 163). Fyzici mluví o elektronech vířících kolem jádra jako o "mračnu hmoty" anebo "oblaku nábojů", u Lorbera nacházíme pojem "zahalující mlhovina". Když nové zjevení popisuje přitažlivé a odpudivé síly, čteme: "Tak se rozvinul mezi atomy, díky jejich zahalující mlhovině, proces asimilace, kdy zahalující mlhovina přitahuje, co je s ní sourodé a odpuzuje, co je nesourodé." (L Gh 164)

To je takřka doslovná definice přitažlivých a odpudivých sil, stanovená vědci ve 20. století.

Lorberovy knihy obsahují také objevy z oblasti paleontologie a antropologie. Zde je třeba předeslat, že podle nového zjevení nebyly dějiny stvoření v šesti dnech podle Mojžíšovy knihy Genesis nikdy míněny doslovně. Stvoření rozděluje do šesti stádií, přičemž doba trvání každého z nich je "mnoho milionů let". Když hovoří o třetím období vývoje Země, zmiňuje obří živočichy: "Rostlinstvo se stává mnohem hojnější a stále ještě obrovité; zvířata rovněž tak jako vegetace". (VEJ VIII. 72,3)

Na konci popisu čtvrtého čteme: "Nastaly opět velké převraty Země a pohřbily také většinou vše, co byste byli tehdy pojmenovali stvořením a z tohoto údobí nacházíte také leckteré velmi mnohé věci pohřbené pod půdou Země" (VEJ VIII. 72,7)

Co se pozůstatků prehistorického člověka týče, datují se první nálezy do druhé poloviny 19. století, ale trvalo to déle než padesát let, než začala být existence tzv. neandrtálského člověka brána vědci vážně. Oproti tomu Lorber popisuje detailně zvyky a dovednosti prehistorických společenství, o prehistorických lidech hovoří jako o pre-Adamitech: "O nějakém rolnictví není tu ještě ani řeči, zato však tito předlité používají již stád určitých zvířat, vedou hrubý život nomádů, nemají oděv a také si nestaví domy a chaty" (VEJ VIII. 72,13)

"Řeč, jaká je nyní mezi lidmi běžná, vlastně nemají; ale mají nicméně určité artikulované zvuky, znamení a posuňky jako nejdokonalejší zvířata a mohou se vzájemně dorozumívat o tom co potřebují." (VEJ VIII. 72,14)

"Jen oheň rozdělat a používat ho nedovedou." (VEJ VIII. 72,16)

"Jako lidé byli však obrovsky velcí a velmi silní a měli také tak silný chrup, že ho mohli používat místo řezacího nářadí." (VEJ VIII.72,17)

"Barva jejich ještě dosti srstnaté kůže byla mezi tmavě a světle šedou; jen na jihu byly také kmeny bez srsti. Svým tvarem se značně podobali mouřenínům nynější doby. Až do Adama se rozmnožovali v nížinách a hustých lesích; ale na hory se nestěhovali nikdy." (VEJ VIII. 72,19)

Dále v třetím díle "Domácnosti Boží" napsané v roce 1864 čteme na straně 453: "Zkamenělé pozůstatky pre-Adamitských lidí, tak-zvaných ´zvířecích lidí´ můžete nalézt na mnoha místech. Měli nejrozvinutější instinktivní inteligenci ze všech zvířecích druhů, zakládali svá sídliště, neproměnně stejná na různých místech. Na místech, kde potoky a řeky nebyly příliš široké, kladli do nich kameny a stavěli tak jednoduché mosty. Ne zřídka dokonce pokračovali s jejich stavbou, dokud deset nebo více takových mostů nevytvořilo hrubou terasu. To také byli lidé, kteří založili zdi, jejichž pozůstatky dodnes nacházíme."

Je známou skutečností, že do dnešních dnů se nepodařilo najít přímý spojovací článek mezi dnešními lidmi a jejich prehistorickými předchůdci. Zdá se, že prehistoričtí předchůdci člověka žili na Zemi po milióny let, aniž by překročili určitý primitivní vývojový stupeň, až náhle před zhruba šesti tisíci lety se objevil úplně nový druh člověka, který překvapivě rychle rozvinul civilizace, založil státy, vynalezl písmo a vytvořil právní a justiční koncepty. K tomu by se mohly vztahovat následující řádky:

"Duševnímu člověku přidává se však Vůdce; neboť pouhá duše sama jako dokonaný tvar, který nemůže být dále vytvářen by nespatřovala nad sebou již nic vyššího, kdyby se do ní nemohlo vlévat duchovní cítění, pociťování moci, která ji pokořuje a přidržuje k tomu, aby hledala svého Stvořitele. A je Jím božská jiskra, která se do ní vkládá jako duch, jenž se má zároveň s ní vyvíjet." (VEJ XI. 10,6)

Není v nejmenším překvapivé, že Lorberovi přátelé nenašli v celém Rakousku jediného nakladatele, který by byl připraven vydat jeho dílo. Ve své době se musela Lorberova zjevení jevit šílená. Kdyby se dostala tehdy jeho díla k širší veřejnosti, nevyhnula by se zničující kritice. Z dnešního pohledu nevzbuzují lety na Měsíc zvláštní vzrušení a nesmírná rozloha vesmíru se stala známou. Leccos z toho, co Lorber napsal a co jsme zmínili v této kapitole se dnes učí žáci na základních školách. Více než sto let po Lorberově smrti můžeme na rozdíl od jeho současníků vidět, že co napsal je pravdivé.