Je sedmým smyslem nepopsatelný smysl pro posvátno?

Rubrika: Podněty

Autor: Gregorian Bivolaru

Existuje fundamentální potřeba lidské přirozenosti, základní cíl vtěleného života - pronásledovat, ať už vědomě nebo nevědomě, nekonečnou zkušenost mající počátek v konečném základu.

Šrí Aurobindo

Uvažovali jste někdy nad tím, co vás nutí pevně věřit ve vaše ideály a držet se jich? A všimli jste si někdy, jak je vaše bytost vyšším ideálem, ke kterému míříte, povznášena?

Aspirace je vlastně jakoby sjednocujícím pohonem určitých tajemných, vysoce božských sil, spojených s nejvytříbenějšími aspekty naší bytosti. Je to také specifická forma touhy, která vyvolává stav rezonance, ale na vyšších úrovních a která je probouzena dokonalými vzory, které se účastní duchovního vývoje. Má hluboký pozitivní vliv na veškerá naše rozhodnutí a umožňuje také rozvoj vnitřních stavů a tím i psychický, mentální a duchovní pokrok.

Jak postupně stárneme, naše aspirace vyvolává skrze vnější okolnosti nepopsatelné procesy vnitřní rezonance v pozoruhodně komplexní posloupnosti stavů. Za těchto podmínek je velmi důležité poznání sebe sama, správný odhad skrytých možností k naplnění, nabytá zkušenost jedince a intuitivně zvolené božské vzory. Současný filozof Milosz řekl: „Vnitřní vývoj naší bytosti nás dříve nebo později, podle vynaloženého úsilí, dovede od psychického k duchovnímu.“

Víra – klíč ke svrchovanému poznání

Ve svatém pojednání se praví:

„Jednoho dne, se Párvatí zeptala Šivy: „Můj ctihodný pane, řekni mi prosím, co je skutečným klíčem k poznání Boha?“

A Šiva odpověděl:

„Jediným klíčem je pevná, neochvějná víra v Boha. Skutečně pevná a neochvějná víra je vždy všemohoucí. Rozum tě nikdy nemůže vést tak daleko, jako to dokáže silná víra. Rozum nakonec, dřív nebo později, narazí. Zatímco s pevnou, neochvějnou vírou může i obyčejný člověk téměř bez potíží přejít rozlehlý oceán. Tváří v tvář silné, pevné a neochvějné víře se dokonce i přírodní síly skloní a poddají se. Dokonce i hřích a nepokoj, pomíjivost a nevědomost náhle ucuknou před silnou, pevnou a neochvějnou vírou v Boha.“

Nové tělo lásky

Velký jogín Šrí Ramakršna říkával, že skutečný hledající miluje Boha a myslí na něj tak hluboce, že si takto vytvoří ryzí „tělo lásky“. Toto „nové“ tajemné tělo je zcela odlišné od obyčejného fyzického těla. Nebeské a tajuplné potěšení z božské radosti, které nastává ve stavech hluboké extáze, se nemůže nikdy vyrovnat žádné z radostí tohoto světa. Ramakršna to reflektoval takto: „Bouřlivé božské pobláznění, to je to slovo. Musíte být do Boha blázni, abyste se mu skutečně přiblížili.“

Když máme tento pocit, aspirace k Absolutnu (k Bohu) v nás dá vzniknout obrovské nadpozemské síle, která zázračně otevře naše srdce k Neomezenému. Horečnaté toužení po božském je v podstatě zaměření naší mysli a srdce, které nám umožňuje vstoupit do duchovního světa, kde můžeme dosáhnout tajemné a nepopsatelné rezonance se základní nehmotnou podstatou projeveného.

Duchovní smysl může být takto přirovnán k dychtivé potřebě kyslíku. Aspirace by měla být následně brána jako naprosto přirozený stav naší psyché, naší mysli a ducha. Lidská bytost bude vždy stát před nutnou potřebou Boha, stejně jako potřebuje vzduch, lásku nebo radost. Pro toho, kdo toto vše nalezne, je božské tímto vším dohromady a ještě víc. Nepopsatelný duchovní smysl, úzce spjatý s intuicí, etikou, blahodárným smyslem pro krásu a vznešeným světlem inteligence, přetaví lidskou osobnost k jejímu plnému rozkvětu a síle.

Nejvyšší forma aspirace je aspirace k božskému Absolutnu

V průběhu věků bývala lidská potřeba modlit se a usilovat o Boha často stejně tak silná, jako potřeba pracovat, stavět, milovat a radovat se. Nepopsatelný smysl svatosti je tedy základní, povznášející a ohromující emocí, tajemnou touhou pocházející z hlubokého nitra.

Člověku nestačí v hluboké fascinaci kontemplovat nad krásou moře, hor a mraků, uměleckých výtvorů či matematických vzorců, které vyjadřují přírodní zákony. Lidská bytost musí být duší, aby neustále směřovala k vysokým, božským ideálům. Duší, hledající božské světlo hluboko v temnotě věcí, duší, která pomocí božských cest duchovního vývoje opustí sebe sama, aby dosáhla božské, zdánlivě neviditelné, absolutní podstaty tohoto světa.

Pokud jsme pečliví a pozorní, objevujeme, že duchovní síly jsou vyžadovány v životě stejně tak jako intelekt nebo vitální síla. Proto musí být duchovní aspekty našeho života obnoveny, mnohem potřebněji než ty intelektuální nebo vitální, jelikož dávají smysl a sílu samotné naší existenci a co více, posilují v nás smysl pro posvátno, onen smysl pro božské.

Hluboké a intenzivní zakoušení svátosti prostoru a času započíná v našem životě fundamentální transformaci. Odteď již příroda není strnulá, nýbrž živá. Z Boha nic nezbylo, jelikož všechno je Jeho vyjádření. Tento opravdový, hluboký a jedinečný život může být pociťován všude, v nerostech, v květinách, ve zvířatech, v lidech a v celém vesmíru. Nepopsatelný smysl pro posvátno mění a posvěcuje vše kolem nás a na jiné úrovni směřuje naše touhy k těm nejvyšším cílům až k dokonalosti. Tento hluboký smysl se často vyskytuje u velmi čistých a zdrženlivých lidských bytostí. Také se objevuje a postupně graduje u těch lidí, kteří denně žehnají ostatním nebo sami sobě skrze umění požehnání.

Jedinečný a neocenitelný přítomný okamžik

Touha po Absolutnu může mít různá vyjádření, od krátké a intenzivní modlitby k hluboké meditaci, od prostých jímavých slov šeptaných u kříže k hluboce inspirovaným žalmům v katedrálách. Horečná touha po Bohu není pouhými marnými slovy, ale je někdy sténáním duše, vnitřními slzami.

Veliký jogín Ramakršna říkával: „V čem je skutečně silná stránka žáka? Jsou to jeho slzy toužící po Bohu. Stejně jako se matka nedokáže ubránit pomoci svému plačícímu dítěti, Bůh sám zcela nabízí jeho Nejvyšší milost každému svému dítěti, které po Něm touží v slzách.“

Není třeba být výřečný, aby nám Bůh naslouchal. Slepý, hluchý, skeptický, ztracený, dokonce i ten lakomý a poslední zoufalec, každý z nich se může upřímně a oddaně modlit k Bohu, každá modlitba je VŽDY vyslyšena, pokud vyvěrá od srdce.

Když se modlíme k Bohu, musíme tak především činit z hloubi duše. Musíme říkat to, co skutečně cítíme, ne to, co si myslíme, že Bůh chce, abychom cítili. Musíme být naprosto upřímní, jelikož před Bohem nikdy nemůžeme zatajit naše vnitřní pocity.

Okamžik, který zrovna prožíváme je jedinečný a proto je neocenitelný. Každý kouzelný moment, kdy naše mysl, naše neoblomné úsilí a naše bezmezná láska stoupá k Bohu a volá ho do naší duše, znamená základní oporu, pravou pevnou půdu k zachování našeho já po smrti. Nezáleží na tom, co jsme doteď učinili nebo co jsme ještě nevykonali, bez ohledu na vyhlídky do budoucnosti, je to nyní a jen nyní, v tomto kouzelném okamžiku, kdy můžeme něco udělat a změnit.

Proto, když budeme prožívat tento kouzelný okamžik každý den, budeme se těšit tomu, jak je naše bytost povznášena a dosahuje dokonalosti tím, že získává víc a víc božských vlastností. Vytrvalou a oddanou snahou o Boha tak překonáme omezující lidskou formu a nekonečně rozšíříme svoji bytost, abychom dosáhli právě tady a právě teď až k Oceánu univerzálního štěstí, splynutí s Bohem, naším Otcem…

Pozn.: Lidská bytost je obdařena pěti smysly a odpovídajícími orgány těchto smyslů. Těchto pět smyslů jsou čich, chuť, zrak, hmat a sluch. Jogínská tradice považuje mysl (manas) za šestý smysl. Odtud výraz v názvu: „sedmý smysl“.