Jogínova modlitba

Rubrika: Křesťanství

Autor: Gregorian Bivolaru

Modlitby jogínů a všech, kdo horoucně touží po spojení s Absolutnem, vychází z čistoty jejich duše a úpěnlivé touhy po Bohu, navzdory všem překážkám a těžkostem. To platí jak pro „pozemské“ svaté, tak i pro všechny, kdo dokáží zřít Božské ve všem, co je obklopuje.

Nadpřirozená moc srdce

Svatí různých dob poskytují ohledně způsobu modlitby různé rady, někdy zdánlivě drobné, které odráží odlišné potřeby a různé založení lidí. Někteří světci, kteří se zaobírali kontemplací, jako například sv. Jan od Kříže či anonymní autor zásadního díla středověké mystiky „Oblak nevědění“, se věnují hlavně nevýslovné hloubce a barvitosti rozmanitých vnitřních stavů, které jsou pro jednotlivé fáze na cestě lidské duše k Bohu charakteristické.  Jiní velcí hledači Absolutna, jako třeba sv. Ignác z Loyoly nebo sv. Antonín Maria Claret, se zajímají hlavně o to, jak cítit blízkost Boha i uprostřed každodenních povinností a nesčetných pokušení, které na nás dotírají. Jejich moudré a smysluplné rady naprosto přirozeně odráží jejich vlastní hlubokou zkušenost.

Vášnivý stesk po Absolutnu či modlitba znamená především zapálené srdce, hlubokou aspiraci k Božskému. Je to náhlý záchvěv touhy, ve které pozdvihneme oči k nebesům, jsou to slzy lásky a vděčnosti spontánně prolévané na vrcholcích blaha i v propastech našeho žalu. Touha po Absolutnu či modlitba jako taková má v našem nitru rozčeřit ohromnou nadpřirozenou sílu, která otevře naše srdce a přiblíží nás Bohu.

Je skutečně velmi záslužné meditovat nad Jeho laskavostí anebo Ho celým srdcem i duší milovat a velebit. Nechat své srdce a mysl rozpustit v Jeho extatickém poznání je však ještě o něco lepší. Jenom to nám totiž odkryje ryzí podstatu Boha, což nám umožní milovat Ho a velebit takového, jaký skutečně je. I nadále plni lásky usilujme otevírat svou mysl a duši, ale bez toho, abychom k Bohu promlouvali. Buďme tiší a jen kontemplujme Jeho přítomnost, vždyť Bůh k nám neustále shlíží a objímá nás ve všem, co nás obklopuje. 

Toto bychom měli mít na paměti, obzvlášť pokud objevujeme stesk po Bohu poprvé, nebo jsme v modlitbě začátečníci. Je to opravdu důležité. Vždy usilujme o stálost své víry a snažme se svoji vlastní osobní vůli sjednotit s vůlí nejvyšší (boží).

Tiché volání království nebeského

Kdykoliv navštívíme kostel či jiný svatostánek, měli bychom zaujmout postoj vyjádřený slovy: „Pane, tady jsem, dej mi vše, co si přeješ a víš, že je pro mě užitečné. Jsem hluboce šťasten za vše, co mi teď, či kdykoliv, nabízíš, a děkuji Ti za to. I pokud mi nedáš nic, Pane můj, stejně jsem ti vděčen, protože tak poznám, že tvých darů ještě nejsem hoden. Proto se ti chci svěřit se všemi svými radostmi, myšlenkami i bolestmi, a s láskou a vděkem za tvůj božský soucit a laskavost budu celou svou bytostí naslouchat všemu, co mi řekneš…“

Lidé se někdy nechají oklamat příliš velkým množství slov v jejich stesku či modlitbě k Bohu. Raději zašeptejme pět slov opravdu od srdce, než pět tisíc slov, které naše mysl ani duše nedokáže prodchnout bezbřehou láskou a hlubokým porozuměním.

Mnoho z nás stále upřednostňuje verbální modlitbu více než tu vnitřní, kdy Bohu děkujeme beze slov. Skutečně čisté bytosti spatřují v každém slovu Otčenáše či Kréda oceán síly, laskavosti, lásky, moudrosti a soucitu. Proto nám Pán Bůh dal Milost s hlubokým soustředěním a vášní pronášet tyto modlitby. A ve své nezměrné dobrotě nás požehná i Milostí i v  modlitbě duševní, vnitřní. Ačkoliv při promlouvání k Bohu často užíváme hlasitou modlitbou, mentální modlitba dokáže naše vědomí naplnit královstvím nebeským silněji.

Každé místo je chrám

Kdykoli toužíme po Bohu, může nám pomoci pochopení a vybavení si Ježíšovi oběti tak, že budeme kontemplovat jeho obraz na kříži. Není tak podstatné, že to třeba ještě nedokážeme provést opravdově, celou naší bytostí, alespoň bychom se měli pokusit soustředit se na všechny aspekty a vnitřní stavy s Ježíšovou obětí spojené a vztahovat se k nim. Pokud tyto emoce a obrazy dokážeme jasně podržet v mysli, vzplane naše srdce ještě jasněji a vášeň k Bohu se prohloubí.

Když umíme horlivě toužit po Bohu a dokážeme se modlit, je velmi dobré naučit se v naší lásce také stálosti. Tiše se Bohu odevzdat a čekat, až se uvnitř nás projeví. Pro většinu z nás je také nutné umět ovládnout naši představivost a nenechat ji, aby nás svými výplody rušila. Jak jsme už řekli dříve, schopnost naší duše komunikovat s Bohem je totiž založena na hlubokém tichu blaženého míru, na sladkém, čistém a nerušeném probouzení lásky ke Stvořiteli.

Pro duše, které se skutečně dokáží s Bohem spojit, se každé místo stává chrámem pro jeho velebení, každý okamžik je pro ně okamžikem hluboké modlitby a každý jejich čin dalším krokem k Němu. Takové bytosti se pozvedají od země k nebi a díky božské transfiguraci v sobě rozpouští každou formu sobeckosti, nižší žádostivosti či pozemské připoutanosti. Každá jejich niterná pohnutka je okamžitě pozvedá a rozšiřuje do nekonečna všezahrnujícího království nebeského Boha Otce.

Rovněž bychom měli vědět, že na naší duchovní cestě není možný žádný pokrok bez přímé pomoci boží a jeho nezměrné podpory, kterou nabízí všem, kdo se k Němu s pokorou a oddaností obrací ve svých srdcích. Všem, kdo neúnavně ve svých modlitbách hledají jeho útočiště.

Každý den 100 krátkých intenzivních invokací

Jistě jste už někdy slyšeli o mniších z monastýru na hoře Athos, kteří prodlévají v nepřetržité modlitbě a nechávají svoji touhu po Bohu tryskat ven v krátkých a prudkých výkřicích. Mají za to, že menší či jemnější horlivost by postupně oslabila jejich vnitřní úsilí, kterého je pro vzývání Božského nutně zapotřebí.

I jiní služebníci Boha se drží starého zvyku a připraví si krátké modlitby (např. „Pane můj, smiluj se nade mnou!“), které potom často během dne používají v záblescích své touhy po Absolutnu. V takových okamžicích vždy vší silou směřují celou mysl přímo k Bohu a okamžitě tak překonávají svůj světský úděl. Kdo se odhodlá jít touto cestou, sklidí bez velké námahy neskutečně božskou úrodu. 

Proto má být Bůh vzýván krátkými a intenzivními vzplanutími našeho srdce. Budeme-li tak činit tak často, jak jen to je možné, dostane se nám všech Jeho darů! Kdykoliv Ho takto s hlubokou láskou prosíme o pomoc, musíme celou naši mysl pohroužit do srdce a vybavit si v něm Kříž, kleknout před ním v žádosti o boží laskavost a prosit Boha za naši spásu a osvícení. Takových invokací máme učinit každý den sto.

Neúnavnou aspirací k Absolutnu či prostřednictvím modliteb se celý náš život krok za krokem proměňuje. Stává se svátkem bez konce, protože Bůh je pro nás všude. Neustále. Když pracujeme, čerpáme z jeho síly, když milujeme, spoléháme se na jeho srdečnost. Všechny naše denní činnosti vykonáváme v nepřetržitém a blaženém spojení s Ním.  

Kdo vytrvá, uspěje

Aspirace k Bohu či duševní modlitba není naplněna, dokud nedojde k objevení božského Já (átman), ve kterém je možné dosáhnout konečného cíle. Člověk bez aspirace k Absolutnu anebo bez modlitby se podobá paralyzovanému, má ruce a nohy, ale nedokáže je používat.

Mnoho lidí je natolik vtaženo do svých světských záležitostí, že se ani nedokáží obrátit do nitra. Tyto zbídačené duše bývají doslova vystrašeny, pokud v nich někdo intuitivně vytuší jejich křehkost a pln lásky jim nabídne svoji pomoc. Aspirace anebo modlitba jsou také základními zbraněmi v boji proti temným myšlenkám, jelikož vroucí modlitba pomáhá setřást závoj nevědomosti, který halí porozumění. Jogín se díky nim dokáže snadno odevzdat Bohu a vzdát se tak zaryté cesty svých zbloudilých myšlenek, které ho udržují v pekle. 

Někdy Boha potěší bouřlivá modlitba k Absolutnu či setrvalá duševní modlitba více než povrchní slova, která přejdou přes naše rty. Stesk po Bohu, který naše aspirace vyvolává, vytříbená touha člověka, který strádá svou bezmocí se opravdově modlit a je si této bezmocnosti upřímně vědom, ho učiní na této dlouhé cestě vítězem korunovaným boží Milostí.

Aspirace či modlitba totiž někdy zahrnuje i vnitřní slzy a žal naší duše. Nikoliv prázdná slova. To Bůh vkládá v takových okamžicích do našich očí slzy své náklonosti, jelikož náš upřímný pláč a stesk duše po jeho objetí je nemožné před Ním ukrýt.

Bůh, Stvořitel všech věcí a bytostí, nikdy od člověka nežádá prázdná slova. Čím jsme mu díky síle naší modlitby a aspirace k Absolutnu blíže, tím hlouběji můžeme cítit dotek jeho rukou. Stále jasněji tak vnímáme jeho objetí a cítíme, že kráčíme bok po boku bezpečnou cestou, kterou nás vede. Celou bytostí vnímáme jeho ohromnou štědrost. A když spojení s ním ještě více v božské a bratrské lásce upevníme, spoléháme výlučně na Jeho nekonečnou moc.

Kdokoli aspiruje k Božskosti nebo se oddává modlitbě, by se neměl dopustit té chyby, aby se ztratil v pomíjivých malichernostech tohoto světa a zaměnil tak odevzdanost za poutavost. Skutečná aspirace či modlitba je vždy taková, která srdce i mysl vede po božské cestě ke svobodě. Musíme si uvědomit, že nejvzácnějším darem, který můžeme kdy získat, je jen to, co Bůh, náš Stvořitel, klade do našeho srdce. K tomu nám jako bezpečný doprovod nabízí pokoru, ze které se rodí duchovní láska a moudrost.

Dej a bude ti dáno

Aspirace k Absolutnu či modlitba se podobá osvěžujícímu doteku rosy. Abychom mohli cítit její konejšivou přítomnost, musíme toužit celým srdcem plným vášně a čistoty. Silou modlitby námi prostoupí transparentní nektar nebes. Když je náš stesk dostatečně hluboký a upřímný, rozpustí se v něm, jako se rozpustí sníh pod hřejivými doteky slunečních paprsků.

Abychom se však Bohu přiblížili, musíme vždy plni lásky směřovat přímo k němu. Jako vystřelený šíp. Horlivá aspirace k Absolutnu či modlitba zbavuje naši duši pozemských pout a nechává ji stoupat k nebesům, podobně jako plyn nese do výšek horkovzdušný balon. 

Potom už nezáleží na síle našich pokušení. Pokud víme, jak správně využít nekonečné síly modlitby či vznešené aspirace k Absolutnu, vítězství bude naše. Vzývání Boha je mnohem mocnější, než na co se zmůžou všichni démoni. Pokud je někdo kvůli nízkým rezonancím ve své auře zasažen silami temnoty, musí se vroucně modlit a vytrvale toužit po Bohu. Tak časem dokáže tyto nižší síly porazit a osvobodí se.

Také na začátku všech činností pozvedněte svá srdce k Bohu a v hlubokém pohnutí se mu takto dejte: „Můj Pane, tolik po Tobě toužím a celou bytostí se ti vzdávám, vzdávám se své omezené mysli, vzdávám se své poskvrněné vůle, vzdávám se své sobecké lásky k sobě. Celý se ti tu odevzdávám, tvému svatému Duchu a božské lásce. Vezmi mě a veď mě svojí silou, vůlí a moudrostí v tomto činu, neboť ty jej vykonáš lépe nežli já.“

Naučme se meditovat na Boha

To nejdůležitější, co můžeme pro naši modlitbu či aspiraci udělat, je nechat v našem srdci rozhořet oheň, který bude trvale planout zanícením a láskou k Bohu. Pokud však zjistíme, že naše zanícení chladne, že naše tělesná schránka je příliš křehká a unavená, musíme modlitbu přerušit a věnovat se systematickým způsobem nějaké jiné autentické blahodárné duchovní cestě.

Systém jógy zahrnuje výuku duševní meditace na Boha, která umožňuje aspirovat k Absolutnu a modlit se v Duchu a Pravdě. Mnoho lidí však na své duchovní pouti stagnuje, protože se omezují na verbální modlitbu.

Jeden instruktor jógy naší školy se jednou po prázdninách zeptal začínajícího studenta, co během léta, když nebyly kurzy, vykonal duchovního. Student mu odpověděl, že seděl na podlaze za svojí postelí, ukryt před okolím za tlustým závěsem, a jen tak přemítal. Bylo to po 1. ročníku kurzu. „Přemítal, dobře, ale o čem?“, zeptal se ho zvědavě učitel. Student zvesela odpověděl: „Á, přemýšlel jsem o Bohu, životě, lásce a uvolnění. Myslel jsem na Boha i metodami jógy, které jsem se naučil, však víš, myslel jsem na Boha v mém nitru. A postupně jsem si všiml, že tento druh meditace představuje vlastně jemnou formu modlitby a duchovního toužení, které mě tolik těší a posiluje.“

Abychom naše toužení po Bohu nebo modlitbu prohloubili, máme si uvědomit ohromný zdroj lásky vyvěrající v naší hrudi a soustředit se, jak jen to je možné, do tohoto středu naší bytosti. Právě uvnitř něj máme rozmlouvat s Bohem, stejně nevinně, jako malé děti.

Pokud si to zasloužíme, Bůh se nám odvděčí některým z jeho četných darů. Ty však dostáváme spíše proto, abychom dokázali harmonicky komunikovat s ostatními lidmi. Pro úplné spojení s Bohem jich není zapotřebí. Jediné, co k vroucí modlitbě či stesku po Absolutnu potřebujeme, je bouřlivá aspiraci a velká energie.