Mgr. Martin Josse Helman

instruktor jógy Praha, Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Jestliže mám popsat svou cestu k józe, musím nutně začít narozením. Narodil jsem se v Praze, na břehu Vltavy. Mé nejstarší vzpomínky sahají do věku pouhých několika týdnů. Pamatuji se například zřetelně, jaké to bylo, když jsem ještě neuměl mluvit. Když jsem povyrostl, překvapovalo mě, že ne každý má stejně rané vzpomínky. Teprve když jsem četl Jóganandův Životopis Jogína, pochopil jsem, že takováto paměť je výsledkem duchovní praxe z předchozích životů.

Od malička jsem měl filosofické sklony. Fascinovaly mne nové myšlenky a dobrodružství poznávání. Pěknou roli v tomto procesu sehrál můj otec, který mne „krmil“ knihami, které se zdály zajímavé jemu samotnému, ale rodiče je svým dětem zpravidla číst nedávají.

Také jsem měl neobvyklé nadání pro matematiku. Brzy jsem si tak uvědomil, že všechny tyto impulzy, které ke mně přichází, vyvolávají v mé duši procesy, které budou zrát v čase a směřují k něčemu, co zatím nemohu chápat, ale pouze tušit. Často jsem také spontánně vnímal přítomnost božství. Byly to chvíle, kdy se vše kolem jakoby zastavilo a naplnilo světlem, žasl jsem nad tím, že existuji, nad tím, že jsem v těle, na nějakém místě a v určitém čase. Uvědomoval jsem si, že vše co je, je zázrak a neuvěřitelné tajemství. Zároveň jsem byl prakticky neustále, co se pamatuji, do něčeho zamilovaný. Do myšlenek, ideálů, umění, různých činností a také samozřejmě do lidí a především žen.

Zlom v mém životě nastal kolem patnácti let. Dodnes pokládám tento věk za posvátný, protože člověk v něm spontánně má obrovskou schopnost uvěřit něčemu, oddat se určité životní cestě. Také jsem přesvědčen, že vnitřní svoboda člověka je do určitého věku omezená. Jakoby byl pod ochranou andělů. Věk kolem patnácti let byl pro mne doslova probuzením. Naše rodina byla ateistická a cokoli zavánělo nevědeckostí či iracionálností bylo pokládáno za blud a pověru. Zároveň mne však překvapovala ignorance rodičů například vůči otázce smrti, chovali se, jakoby se jich netýkala. Nejprve mne zaujala otázka, jací lidé jsou skutečně šťastní. Je někdo, kdo dosáhl skutečně trvalého štěstí? Pozorování mne dovedlo ke zjištění, že všichni lidé, včetně těch nejslavnějších a nejuznávanějších vykazují v tomto ohledu velkou nedokonalost, přesto se zdálo, že někteří tak zvaně duchovní lidé prožívají štěstí, které je stálé a ničím nepodmíněné. Že by to byl jen sebeklam, sugesce a blouznivost? To nebylo pravděpodobné, protože jinak se projevovali velmi inteligentně a moudře. Začal jsem proto studovat, co znamená víra a duchovnost pro různé lidi. Brzy nemohl obstát ateistický názor rodičů, že – zjednodušeně řečeno – my jsme chytří a všichni naši duchovní předkové a starověcí mudrci byli hloupí. Dospěl jsem tedy k přesvědčení, že náboženství má autentické jádro.

Ovšem to vše byly jen myšlenky a knihy. Myšlenky jsou jen předměty v naší mysli. Mysl nedělá nic víc, než že zrcadlí skutečnost, ale nakonec s ní nemá, v podstatě řečeno, nic společného. Uvědomil jsem si, že o Bohu či Absolutnu, chcete-li, nevím nic. Brzy na to následovaly dvě mystické zkušenosti, které umožnila tato nebývalá upřímnost. Bůh se mi zjevil, „uviděl“ jsem Ho. Vnímal jsem, že On je vše a že nikdy nic v celé věčnosti a nekonečnosti nebylo mimo něj. Vnímal jsem i sebe, jako zrnko písku v něm, menší než nic, protože byl pouze On. Teprve od té doby mám jistotu, že existuje a můj život získal jasný směr.

Jestliže jsem do té doby byl v určitém smyslu líný a jóga a meditace mi připadaly jako zdlouhavé a do dnešní doby nevhodné, změnil jsem názor. Co je deset, dvacet let určité praxe, co je „námaha“ každodenní praxe, oproti tomu, co je v sázce? Rozhlížel jsem se kolem po cestě, která by byla dostatečně spolehlivá a osvědčená. Našel jsem ji v józe, cestě vyšlapané milióny nohou. V 17 letech jsem tedy přišel na kurz Duchovní školy Rezonance vedený Eduardem Seleou. I tak ale trvalo určitou dobu, než jsem se o ní vnitřně úplně přesvědčil. Jasně si pamatuji chvíli, kdy jsem v sobě ucítil jistotu, že tohle je cesta pro mě. Bylo to v létě 2000, kdy jsem šel pěšky mezi poli po jednom z prvních jógových víkendů plných praxe ásan a meditací. Zalil mně v ten moment pocit euforie z toho, že teď už jen stačí po cestě jít a že mne dovede k tomu, po čem toužím.

Začal jsem pravidelně cvičit a meditovat. Brzy jsem přičichl i k tantře, která mi dávala dokonale smysl. Vždy jsem v sobě cítil, že spojení duchovnosti a erotiky je to nejpřirozenější, co může být. Přišly ale také zkoušky a překážky a tak jsem první tři-čtyři roky spíše kolísal.

V roce 2004 jsem se poprvé vypravil na mezinárodní tábory jógy v Herculane a v Costinešti, kde jsem se také setkal s mým duchovním průvodcem. Ve vzpomínce mi utkvěl okamžik, kdy jsem po meditaci s českou duší, během níž naše česká skupina byla na pódiu, otevřel oči a on se mi díval přímo do očí. Jeho oči jsou jiné, než oči kohokoli jiného, koho znám. Jakoby v nich bylo to stejné nekonečno a věčnost, jako jsem vnímal v Bohu. Od té doby si jen zřídka kdy nechám ujít příležitost zúčastnit se těchto úžasných mezinárodních táborů.

Následující rok jsem se ve škole rozhodl přejít na dálkové studium a odjet do Rumunska žít v ášramu. Nakonec jsem tam zůstal tři roky a své zkušenosti z nich shrnoval ve formě zápisků, které jsem pravidelně zveřejňoval na webu naší školy. Začal jsem praktikovat bez kompromisů, podporovaný obrovským duchovním polem tisíců jogínů. Inspirací mi byla i osobní setkání s lidmi, kteří ušli na cestě jógy velký kus cesty. Setkával jsem se a praktikoval s lidmi, kteří dosáhli vrcholů v józe i na cestě meditace pro zjevení átman (cesta otevřená Ramanou Maharišim, známá v Čechách díky Eduardu a Míle Tomášovým), ale také na cestě karmajógy (odpoutané činnosti). Jejich nadšení se přeneslo na mne a první rok v ášramu jsem prováděl velmi intenzivní tapasy (každodenní duchovní praxe), cvičil jsem v tu dobu sedm hodin denně.

Po nějaké době jsem také začal každou neděli provádět zvláštní jogínskou dvacetičtyř hodinovou modlitbu. Dohromady jsem jich udělal zhruba 40. (A svoje poznatky z nich shrnul v přednášce „O modlitbě“, jejíž přepis naleznete na tomto webu.) Jedná se o techniku, během níž se člověk v duchovní izolaci nepřetržitě vztahuje k nějakému aspektu božství. Tato praxe mi pomohla se hodně prohloubit a získat odpovědi na určité základní otázky. Největší hodnotu pro mě ovšem prostě a jednoduše měly hodiny a hodiny, které jsem trávil v blaženosti přítomnosti Boha. Objevil jsem mimo jiné i ničím nezprostředkovanou zkušenost toho, že je jedna láska za všemi našimi láskami a jedna touha za všemi našimi touhami.

Zúčastnil jsem se také během času asi deseti intenzivních meditačních táborů pro zjevení átman. Na těchto táborech, které provádíme i v naší škole v Čechách, se dodržuje disciplína, která zahrnuje maunu (mlčení) a dlouhé meditace. Každý z těchto táborů změnil můj pohled na život a duchovní cestu. To je i logické, neboť čím více se blížíme nejvyššímu Já, podstatě naší bytosti, átman, tím pravdivější a bližší skutečnosti jsme.

Během prvního roku v Rumunsku jsem se také naučil řeč a začal překládat různé duchovní materiály do češtiny. Tomu se věnuji dodnes. Po třech letech jsem ucítil, že můj čas v ášramu dozrál a že je načase udělat další krok. Po účasti na Mezinárodním kongresu jógy, kde jsem představil přednášku „Tajemství pěti elementů“ jsem se proto na podzim roku 2008 vrátil do Čech a začal se dělit o to, co jsem se naučil a poznal. Přihlásil jsem se proto do dvouletých kurzů pro instruktory jógy vedené Advaitanandou v Kodani v Dánsku. Advaitananda je podle mého názoru jedním z duchovních klenotů a nejlepších učitelů dnešní doby. Byla to série neuvěřitelně inspirativních setkání, která mi pomohla zformovat se coby instruktor. Kurz jsem úspěšně uzavřel závěrečnou zkouškou roku 2010.

Otevřel jsem nové kurzy v Liberci, kde jsem později také založil centrum Ánanda. Kurzy jógy vedu i v Praze. Kolo života se otočilo a jestliže impulzem věku kolem patnácti let bylo „uvěřit“, je nyní imperativem „dávat“. Vedení kurzů je jednou z nejvíce naplňujících částí mého života. Je neuvěřitelně krásné vidět, jak se lidi před mýma očima harmonizují a vyvíjí. Jak to, co pomohlo mně, pomáhá i jim a jak společně rosteme ke štěstí a sebepoznání. Štěstí je podstata naší bytosti – naše duše, náš átman, jsou šťastné neustále. Kdykoli to přestaneme vnímat, znamená to, že žijeme na úrovni ega. Jóga je přitom neobyčejně účinný nástroj, který vnáší jednoduchost, lehkost a světlo do všeho co děláme. Staré jogínské rčení praví, že „jóga přichází, ego (ahamkára) odchází“ a duše se probouzí. To je podstata praxe jógy. Skrze ni se učíme poznat sami sebe, přičemž postupně objevujeme, že naše bytost je mikrokosmos, malý, neuvěřitelně komplexní a vnitřně bohatý vesmír. Ke dnešnímu dni jsem učitelem jógy 15 let.

Našel jsem také zálibu v mužských tématech, připojil se k mezinárodní skupině Mahavira Ánanda a stal se jejím koordinátorem. Jde o skupinu, v níž se v první řadě praktikuje, podle hesla, že za muže mluví činy. Přináší mi vnitřní celistvost, jasnost, silnější vůli a větší dynamiku. Jsem zároveň přesvědčený, že práce s muži je v současné době velmi potřebná.

Pravidelně přednáším. V posledních letech jsem měl přednášky z tantry i jógy. Mimo jiné o vnitřních mechanismech ega, ahamkáry, o stavu duchovního hrdinství – Vira a o mužských archetypech.

Na svých kurzech rád přivítám kohokoli. Učení jógy je nevyčerpatelné a každý v něm může najít něco, co ho obohatí.  Mým heslem je, že gram praxe vydá za tuny teorie, snažím se proto podporovat studenty v tom, aby se jóga stala součástí jejich životního stylu a aby se naučili jí věnovat každodenně i doma.