Karmajóga - jóga denního života

Rubrika: Cesty

Autor: Gregorian Bivolaru

Pro úspěšné provádění karmajógy se tedy musíme „osvobodit od jakéhokoli sobeckého cíle, bez ohledu na to, co to je.“ (Integrální praktická jóga) Šrí Aurobindo dále analyzuje podmínky, jak toho dosáhnout: „Jediná činnost, která nás neustále sjednocuje s Nejvyšším a rychle nás duchovně očišťuje je ta činnost, kterou konáme ve stavu dokonalého odpoutání, z žádných osobních důvodů, aniž bychom jakýmkoli způsobem vyhledávali nechvalnou proslulost nebo jepičí pocty tohoto světa, aniž bychom prosazovali své osobní cíle, individuální záměry, životní nenasytnost nebo fyzické preference, bez pocitu marnosti, bez přání vejít ve známost nebo získat slávu; to je ve skutečnosti činnost, kterou skrze nás koná Božské, cestou jasně pociťovaného vnitřního příkazu.“

„Všechny činnosti konané v sobeckém duchu, jakkoli dobré se mohou jevit lidem z nevědomého světa, nejsou pro opravdového aspiranta jógy k ničemu.“ (Průvodce jógou) „Jakákoli činnost konaná s horlivou pozorností a harmonicky integrovaná, zamýšlená za účelem opravdové oběti Božskému, prostá touhy po jejích plodech, prostá sobeckosti, konaná ve vyváženém stavu mysli, s úplnou vnitřní vyrovnaností jak s úspěchem, tak se selháním. Činnost konaná hlavně pro lásku Božského a nikoli pro získávání pozdějších odměn, kompenzaci, nebo pro osobní vytoužený výsledek, s velmi intenzivním uvědomováním si, že všechny činnosti patří nekonečné božské síle. To je okamžitá cesta k duchovnímu povznesení a sebeobětování pomocí karmajógy.“

Jak by se dalo očekávat, jsou spisy Mahátma Gándhího naplněny stejnými myšlenkami, jenom je prezentuje poněkud odlišně: „Neustálé uspokojení spočívá v upřímné snaze konat (činnost) a ne v úspěchu. Úplné úsilí je společně s předvídavostí výrazem úplného vítězství.“ (Etické náboženství) A jako obvykle dává svůj osobní příklad jako poučení: „Pouze velmi nedokonale jsem realizoval svou intenzivní touhu po rozpuštění se v Božském; Horlivě jsem si přál být pouhou hroudou bláta v božských rukou Stvořitele, abych mohl sloužit mnohem lépe, abych nebyl vůbec přerušován svým egem.“ (Mladá Indie)

S ohledem na tento postoj později dodává metafyzické vysvětlení, které bychom měli hluboce reflektovat: „Lidská bytost by neměla využívat výsledky svých činností. Neustále konání tímto způsobem dá neměnnou sílu zaručenou Božstvím“ (citoval Mahader Desai v publikaci „Ghándídží v indických vesnicích“.)

Když je konáno pro dosažení výsledku (častý případ) je zřejmé, že před čímkoli jiným přemýšlíme hlavně o možných výsledcích naší činnosti, které se dokonce snažíme podle míry inteligence předvídat: blaho nebo výhody, které naše činnost přinese buď nám, nebo těm, kdo nás zajímají. Přesto jsme zažili mnohé případy, kdy výsledky nebyly takové, v jaké jsme doufali, byly někdy dokonce zcela opačné než naše očekávání.

Zřídkakdy zvažujeme dlouhodobé důsledky svých činů. Například když si vychutnáváme lahodný a luxusní oběd, nebo když nabízíme sladkosti dítěti, málokdy myslíme na možné zažívací potíže. Nebo doporučíme-li někomu ke čtení jistý titul, přičemž doufáme, že čtením knihy se nějak změní, což přinese obohacení jeho duše nebo dokonce pozitivní transformaci jeho myšlenek. Ale i v takových situacích jsou naše předpovědi daleko od toho, aby se ve všech případech naplnily. Téměř nikdy nejsme schopni zcela a přesně předvídat dlouhodobé důsledky svých činů. Nezáleží na péči nebo pozornosti s jakou vychováváme dítě, nikdy dopředu nevíme, zda se přikloní k dobru nebo ke zlu, nebo jak použije vlastnosti, které v něm pěstujeme, či jak využije vědomosti, které ho učíme. Ve skutečnosti je to tak, jak Svámí Vívekánanda správně vypozoroval, že: „nemůžeme udělat nic, co by nemělo nějaké dobré důsledky, stejně jako neexistuje činnost, která by někde neškodila… Není žádná činnost, která by na různých úrovních neměla současně jak dobré tak i zlé důsledky.“ (Praktická Jóga)

S výjimkou lidí, kteří dosáhli stavu moudrosti, bez ohledu na to jak jsme chytří nebo za jak chytré se považujeme, selský rozum a naše životní zkušenost nás nutí připustit, že naše předpovědi o výsledcích našich činností jsou téměř vždy nekompletní a nejisté. Podle svého vnitřního postoje a temperamentu shledáváme, že výsledky našich činů jsou z největší části nakonec určeny Božskou vůlí nebo osudem (jinými slovy karmou), a jen v extrémně málo případech jsou určeny našimi záměry či námi vynaloženou soustředěnou vůlí.

Na závěr můžeme říci, že touha po plodech činnosti není až tak naplňující, jak bychom si mohli myslet a že pravidlo dané v Bhagavadgítě a karmajóze nám není tak vzdálené, jak by mohlo na první pohled vypadat. Porozumíme-li tomu, musíme zjistit, zda existuje moudrý, nadřazený důvod k činnosti. Touha získat plody činů je ve všeobecnosti zřejmě pouze jedním z aspektů touhy. S ohledem na to jóga považuje tuto touhu za nejhrozivější překážku na cestě vnitřního vývoje.

V Bhagavadgítě o tom Kršna hovoří ve 42 sútrách (aforismech) v jedenácti různých kapitolách. Je plný soucitu k těmto „duším touhy“. Mluví o „ubohých otrocích touhy“ a neustále trvá na „nezbytnosti úplného oproštění se od touhy“. Touha je pro něj jednou z „bran pekel, ničitelkou duší“. A ve svém popisu „démonických duší“ nepochybně odkazuje na chamtivost po plodech činnosti, když říká: „Svázaní, pohlcení zlostí a chtivostí, neustále zaměstnaní shromažďováním ještě větších zisků nečestnými způsoby, aby sloužili uspokojování svých přechodných potěšení, vyplňování svých tužeb; téměř vždy si myslí: 'Dnes jsem naplnil tuto touhu, zítra nepochybně naplním další; dnes jsem získal toto bohatství, zítra jistě získám ještě více'.“ Kršna také mluví o věčném nepříteli vědění, který maskovaný za sobeckou touhu je stravujícím ohněm. V jeho vizi musí osoba „zcela opustit sobeckou touhu, bez výjimky“, pokud sleduje „cestu sjednocení s Nejvyšším božským Brahman“. Proto Kršna trvá na tom, že aspiranti na osvícení by měli „bez výjimky opustit všechny touhy zrozené ze sobectví“. Ale nepopírá, že může být celkem obtížné „vždycky překonat tohoto nepřítele, který se jmenuje sobecká touha a na kterého lze tak těžko zaútočit.“

V jiné kapitole Mahábháraty vysvětluje Kršna králi Judhisthírovi: „O osobě, která sobecky touží po všech dobrých věcech tohoto světa, jsa zcela a vždy připoutána k plodům těchto sobeckých toužení, můžeme říci, že má již smrt na jazyku… Úplné zřeknutí se sobeckých tužeb je kořenem všech opravdových ctností.“ Považujeme za zbytečné opět zdůraznit, že v Mahábháratě všichni velcí mudrci opakují stejné varování. A to samé platí o moderních mudrcích; stačí jen několik jejich citátů o této myšlence:

Šrí Ramakršna : „Srdce, které hořelo pouze ohněm sobeckých tužeb, nemůže žádným způsobem vydržet vliv povznesených duchovních pocitů nebo zkušeností.“ (Učení Ramakršny) A také: „Nikdo nevstoupí do království nebeského, pokud se drží dokonce i nejslabší stopy sobecké touhy.“

Šrí Aurobindo věnuje důležitou část svých dopisů adresovaných svým žákům technikám, které jim dovolí zbavit se ega a sobeckých tužeb. Říká: „Problémy a utrpení doléhají na lidské bytosti, protože jsou naplněny sobeckými touhami po věcech nebo stavech, které nemohou existovat trvale a které, ať již záměrně či ne, ztratí, a které i kdyby jich dosáhli, je nakonec podvedou a nebudou nikdy schopny je navždy plně uspokojit.“ (Odpovědi) Dodává: „Pokud nejsou sobecké touhy zcela ovládnuty, jak bychom mohli rychle a snadně kráčet po duchovní stezce? Protože osvobození se ukazuje okamžitě po ztrátě ega a sobeckých tužeb.“

Ma Ananda Moyi si všímá toho, že „dosti často sobecky směřujeme k uspokojování jednoho přání jiným, což vede ke skutečnosti, že touhy nemohou zmizet a ani tendence toužit v lidech nezmizí.“ (Učení Ma Ánandy Moyi) Proto směřovala všechny, kteří ji přišli navštívit, k tomu, aby nahradili sobecká přání odpoutanými touhami. Prohlásila: „Vy jste to, kdo vždy vytváří svými myšlenkami sobecká přání a také jste to vy, kdo je může zničit, pokud bude rozhodně a odpoutaně myslet opačně.“

Tato úplná odpoutanost a svoboda od plodů činnosti je pro nás dost těžká k pochopení, zvláště ze začátku, protože obvykle když konáme, činíme tak pro sobecké přání, abychom získali příjemné ovoce nebo výsledek, který by pro nás byl příjemný nebo alespoň příznivý. Dokonce i v těch činnostech, o kterých říkáme, že jsou „nesobecké“, se zřídkakdy stává, že si za ně nepřejeme vůbec nic na oplátku získat. Pokud například dáváme dítěti dárek, nebo když pomáháme ubohé osobě a příjemce naší pomoci neřekne ani děkuji, jsme často přinejmenším lehce překvapeni.

Také jsme většinu času v pokoušení si myslet, že nemáme-li nic očekávat na oplátku za naše zcela odpoutané činnosti, pak je zbytečné v nich pokračovat. Ale z učení karmajógického systému jsme poznali, že je to nepochopení. Jaký má tedy být náš cíl?

Očividně existují „určité činnosti integrované do Božské harmonie a tedy označené“, o kterých jsme již mluvili, ale přesto pokrývají pouhý zlomek našich aktivit. Naplňování naší Svádharmy nám dává širší rozsah, ale přesto to není dost. Nejlepší odpověď na to dává Gándhí, který vykonával všechny činnosti, které považoval za správné a zcela nezbytné, podle nejvyšší nezbytnosti (ideálu) okamžiku, aniž by se staral o výsledky, což je skutečnost, která ho nečinila snadným partnerem ve vyjednávání s britskými autoritami. V této situaci kdosi Gándhímu řekl: „Učiníte-li to, o čem jste nás informoval, důsledky budou jak pro Indii, tak i pro Vás osobně, katastrofální.“ Jeho odpověď byla: „To mne vůbec nezajímá.“ To je ten „nejvyšší ideál okamžiku“ ve smyslu, že děláme ve stavu úplné odpoutanosti to, co je v určité situaci správné, o čem máme pocit povinnosti; být otevření tajemnému „vnitřnímu hlasu“ vědomí, mít odpoutanou touhu být co nejlepším možným nástrojem či prostředkem pro projevování Božského, sjednotit své záměry s kosmickou vůlí. To všechno vede ke spáse, pokud „zcela nabídneme svoje činnosti a jejich ovoce Bohu“, jak říká Kršna v Bhagavadgítě. Svámí Ramdas v tomto smyslu prohlásil: „Můžeme snadno a okamžitě objevit Boha v nás, pokud mu totálně, pomocí hlubokého a důkladného věnování, nabídneme plody svých činností.“ (Dopisy)

Ma Ánanda Moyi jde dokonce ještě dále, když tvrdí: „Starodávná modlitba: 'Bože, osvoboď prosím mé srdce od žízně po výsledcích' je ještě důsledkem skrytého vnitřního přání získat výsledek. Ale pokud aspirujeme celým srdcem, vášnivě, abychom byli schopni provádět činnosti bez chtíče po výsledku, můžeme si být jisti, že s pomocí Boží tohoto stavu dosáhneme. Dokud bude ego existovat nebo dominovat, občas budou propukat vnitřní konflikty, dokonce i budeme-li se pokoušet vykonávat odpoutané činnosti. K těmto konfliktům dochází, protože ego nás dosud váže k plodům našich činností a v důsledku toho nás vede určitým směrem.“ (Učení Ma Ánandy Moyi)

5. Nikdy bychom neměli být připoutáni k činnosti samé

Nemáme-li být připoutáni k plodům činnosti, pak logicky vyvstává otázka, zda je nezbytné poutat se k činnosti samotné, když se rozhodujeme ji dokončit. Odpověď Bhagavadgíty je jasná: „Stejně jako ti, kdo neví, jednají s připoutaností, podobně ti, kdo opravdu rozumí, vědí, že musí jednat bez jakéhokoli připoutání.“

Návštěvníkovi, který byl velmi zbožný, ale připoután k důležité společenské činnosti, dal Šrí Ramakršna  následující modlitbu: „S ohledem na tu trochu práce, kterou mi ještě zbývá vykonat, prosím Bože, pomoz mi, abych měl sílu dokončit ji bez připoutanosti.“ (Učení Ramakršny) Když byl jedním svým žákem, který se právě navrátil z cesty do zahraničí, informován o převažujícím stavu ducha na Západě, prohlásil: „Přemrštěná připoutanost k činnosti, která existuje ve Státech a ve Velké Británii, je odsouzeníhodná, protože brzy přinese duchovní dekadenci.“

Ma Ánanda Moyi uvádí ve stejném smyslu jasné detaily: „Pokud se z nějakého důvodu objeví i nejlehčí rozmrzelost, pak nemůže být činnost považována za nepřipoutanou. Předpokládejme, že uděláte větší část práce a pak ji z nějakého důvodu musíte ukončit a nechat někoho jiného, aby ji převzal. Tato osoba práci dokončí a získá z celé práce nějaký užitek. Pokud vás to i jen zlehka otráví, jak bychom pak mohli říci, že to byla zcela odpoutaná činnost? Nepochybně ve vás dosud přebývá touha po tom, aby vám byl někdo vděčný. Uprostřed jakékoli činnosti, v každém okamžiku, za jakýchkoli okolností, byste měli být připraveni odpoutaně poslouchat jakoukoli nezbytnost okamžiku.

Předpokládejme, že jste velmi hladoví a v okamžiku, kdy zvedáte sousto k ústům, vás někdo požádá, abyste někam šli. Právě v tom okamžiku byste měli šťastně opustit potravu a odpoutaně vykonat požadavek. Takový postoj projeví ten, kdo je pevně zakotven ve stavu štěstí, který nepatří tomuto světu. Přibližujeme-li se nepřetržitému vnitřnímu stavu, kde není potřeba jakákoli námaha, pak je pro nás odměna nebo trest za omyl, který nastane v průběhu konání našeho úkolu, zcela indiferentní. Pak jsme prostě odpoutanými nástroji, které se nabízejí k rukám Božím. Tělo pak koná jako odpoutaný nástroj a my odpoutaně sledujeme činnost jako diváci. Pak si jasně uvědomíme obrovské množství úkolů, které můžeme dokončit skrze prostřednictví našeho těla.

Tento stav nám dává velkou energii a velkou výkonnost. Zcela neegoistická činnost je naplněna krásou, vedoucí ke stavu blaženosti, protože není motivována jakoukoli sobeckou touhou po sebeuspokojení. Dokud není překonána překážka reprezentovaná naším egem, pak dokonce i když si myslíme, že bychom měli jednat odpoutaně, nebudeme schopni tak jednat a často se zraníme a budeme trpět, protože toužíme alespoň po části plodů svých činností. To přinese přinejmenším změnu ve výrazu našich očí a naší tváře a tento významný aspekt je snadno viditelný a vnímatelný v celém našem způsobu bytí.“ (Učení Ma Ánandy Moyi)

Stejně jako touha po plodech činnosti je pouze jednou formou sobecké touhy, přestože je jednou z nejobtížněji překonatelných, sobecké připoutání k činnosti je také jednou z mnoha forem připoutanosti, snad tou nejsubtilnější. V Bhagavadgítě považuje Kršna za sobecké připoutání k aktivitám tohoto světa nejen připoutání se k činnosti, ale také připoutání se k věci, bytosti, místu, připoutání k domovu a dokonce i připoutání k porozumění. Zdůrazňuje, že „pouze ten, kdo se vzdal všech sobeckých vazeb, není jakkoli více poután hříchem“ a „jen ta osoba okamžitě objeví nekonečné štěstí, které existuje v Nejvyšším vnitřním já“.

Šrí Aurobindo dokazuje, že „všechny sobecké připoutanosti duchovní práci ruší, nebo jí překážejí.“ (Odpovědi) Trvá na tvrzení: „Pokud si za duchovní stezku zvolíme pouze jógu činnosti, pak můžeme zůstat v samsáře, dokonce i když dosáhneme nejvyššího poznání, ale bude to ze svobodného rozhodnutí a samsára pak bude považována za naše pole svobodné činnosti (protože na tomto stupni uskutečnění neexistuje nutnost konat). Ve vnitřním já by měl být jógin vždy svoboden od všech vazeb a sobeckých připoutaností. (Praktická Jóga)

Svámí Vívekánanda vyjevuje, že ve většině případů, dokonce i nevědomých, se sobecká připoutanost „objevuje jen když očekáváme jistou odměnu.“ (Praktická Jóga) Tato situace je obvyklá jak pro sobeckou touhu po plodech činnosti, tak i pro strach z plodů činnosti.

6. Nikdo by se neměl považovat za původce činnosti

Karmajóga zachází dokonce ještě dále. Následující část pojednává o autorství. Neměli bychom se sobecky považovat za původce odpoutané činnosti, kterou konáme. Často však pozorujeme, že neexistuje jasná odpověď na to, kdo je ve skutečnosti jednatelem.

V Bhagavadgítě Kršna vysvětluje: „Když jsou činnosti konány gunami (specifickými modalitami přírody), lidská bytost sváděná svým egem si myslí: Já jsem ten, kdo koná.“ Na konci textu Kršna uvádí více podrobností: „Pět příčin činnosti jsou tyto: tělo, původce, pět nástrojů, mnoho druhů úsilí a nakonec osud (karma). Z těchto pěti prvků se sestávají všechny skutečné příčiny, rozhodující o způsobu a výsledku každé vykonávané činnosti, bez ohledu na to, kdo ji koná svou myslí, svou řečí a svým tělem.“

Svámí Ramdas je v tomto ohledu kategorický: „Pouhé sobecké pomyšlení na to, že jsme autory (původci) svých činností, je naprosto nesprávné“ a mnohokrát toto ujištění opakuje (Dopisy).