Když srdce rozkvete

Rubrika: Krása a láska

Autor: Maxim Hongell

Když se nám podaří otevřít své srdce, je to jako když se na potemnělé obloze mezi mraky zčistajasna objeví skulina, kterou proniknou paprsky slunce a zalijí celou zemi. Úplně stejně se otevíráme i my a rozléváme své vnitřní světlo a svou vnitřní krásu na všechny kolem. Jsme tím, co proniká závojem všednosti, do kterého většina lidí halí všechny své běžné dny, když se nedokáží vymanit ze zbytečných starostí, spěchu a úzkostí.

Když se nám podaří otevřít své srdce a prostupuje námi boží láska, jsme skutečně jako slunce, které nijak nerozlišuje, koho svými laskavými paprsky oblaží a koho ne. Nejde o to, koho máme nebo nemáme rádi, neprovádíme žádnou selekci. Jsme jen naprosto otevřeni okamžiku a lásce. A nejde samozřejmě ani o to, kdo si lásku zaslouží. Často ten, kdo vypadá, že si ji zdánlivě „nezaslouží“, je právě ten, kdo ji nejvíce potřebuje. Na nás je, abychom se dokázali od našich sympatií či antipatií k jiným lidem oprostit. Jinak nám to zabrání projevovat skutečný soucit. A bez soucitu nedokážeme pochopit jednání takových lidí, takže si ani neuvědomíme lásku, kterou Bůh chová dokonce i vůči jim.

Pochopení, o kterém tu mluvíme, spočívá vlastně v pochopení skutečné podstaty každého člověka. Za maskou zevní osobnosti můžeme nalézt átman, naše věčné Já. Odtud si můžeme odvodit, že každé disharmonické chování je vlastně jen důsledkem neuvědomování si své pravé podstaty.

Často se snažíme lásku ovládat, jako by snad byla našim vlastnictvím. Zapomínáme ale, že ve skutečnosti láska pochází od Boha. Je to jako snažit se postavit přehradu, abychom dostali pod kontrolu proud řeky a umožnili jí plynout jenom tam, kam chceme, a v takovém množství, jak si to zrovna přejeme. Jako bychom mohli vůči lásce uplatňovat nějaký ekonomický model.

Dopouštíme se však obrovské chyby, pokud si ještě sobecky myslíme, že jsme sami zdrojem lásky, jako bychom byli ředitelem, který může rozhodovat o investicích lásky. Jednáme-li podobným způsobem, jen se stále více uzavíráme a lásky námi proudí méně a méně. Až nakonec postavíme přehradu tak pevnou, že jí neprosákne ani kapka vody.

Měli bychom si místo toho uvědomovat, že láska je nekonečnou a nevyčerpatelnou energií Boha. A čím více jsme jí otevření, myšleno čím více jsme připraveni pro lásku rozšířit svoji bytost, tím více námi bude tato energie proudit. A čím více námi láska proudí, tím více se rozšiřujeme. A protože zdroj lásky je nevyčerpatelný, naše rozšiřování může být také nekonečné. Můžeme se tak snadno transformovat až do kosmické existence. To znamená, že vyjdeme z našeho ega, jinými slovy z omezeného rámce našeho „malého“ já, k nekonečnu, tedy k nekonečné, věčné a blažené existenci Boha.

Mohli bychom to popsat i takto: nejdříve necháme lásku od Boha, aby se v naší bytosti volně projevovala, což naši bytost rozšíří a obohatí. V určitý moment se k nám ozvěnou vrátí zesílená láska a našim prostřednictvím se zase vrátí k Bohu Otci. Pak se ale láska znovu ozvěnou vrátí od Boha Otce, tentokrát ještě silněji, a jak námi proudí do světa, ještě více nás rozšíří. A znovu se ještě silněji vrátí a tak pořád dál.

Staneme se tak pomyslnou „hlásnou troubou“, kterou Bůh prozpěvuje symfonii lásky do projeveného světa a skrze niž se ozvěnou zase Bohu vrací. A pokaždé, když námi takto láska proudí, staneme se ještě mocnějším a obsáhlejším nástrojem, až se hranice naší nevědomosti zhroutí a my se proměníme ve věčné a neomezené relé univerzální lásky.

Otevřít se lásce neznamená jednou otevřít bránu svého srdce, ale jednou provždy ji vytrhnout z pantů. Znamená to proměnit se v řeku lásky, která trvale zavlažuje okolní poušť, dává vyschlé půdě život a nechává přírodu rozkvést. Taková láska bude neviditelným objetím přinášejícím zář a úsměvy do zarmoucených tváří, štěstí pro nešťastné a naději pro zoufalé.

Takovouto láskou, kterou prostřednictvím naší bytosti nabízí Bůh Otec, pozvedneme rezonance lidí kolem nás a pomůžeme jim vystoupat a vymanit se z nižších stavů. Otevřeme-li se lásce, připravíme se na ni, a jsme-li připraveni na lásku, jsme kdykoliv připraveni bděle a pozorně zaslechnout šepot milosti našeho nebeského Otce, kdykoliv nám svou milost prokazuje. Jsme připraveni zaslechnout sladký šepot lásky, kterou vlévá do našeho vnitřního vesmíru, odkud bude Bůh její plameny směřovat kamkoliv si přeje.

Když ustane pohyb myšlenek, esence lásky se odhalí sama. Je pravdou, že láska se může projevovat i v podobě krásných myšlenek, které vysíláme našim milovaným či blízkým. Nikdy však nedosáhneme k samotnému jádru lásky, pokud nezastavíme proud analytického myšlení. Láska je totiž pouze jedna, třeba že projevuje různými způsoby. Když to pochopíme, už nám nebude tolik záležet na tom, jak se láska projevuje, protože v ní dokážeme vidět základní princip za vším, co existuje, princip uvádějící do pohybu celý vesmír.

Zázrak otevření se lásce je možný, pouze pokud nám během jejích mnohačetných projevů vždy jde především o její podstatu, pokud směřujeme k esenci lásky. Může se stát, že při projevu lásky se někdo stane našim milým či milou, nebo někoho obšťastníme svým úsměvem, zatímco jiný si ani nevšimne, že mu tento euforický cit vyjadřujeme. Vždy však musíme vědět, že za všemi těmito projevy lásky je Bůh.

Kdykoliv jsme otevřeni lásce, současně se hodně obnažujeme a stáváme se zranitelnými, neboť nejsme připraveni lásku jen dávat, ale také ji bez očekávání přijímat. I zde bychom měli pamatovat, že jsme stále tajuplnými božími ústy, kterými není láska pouze vydechována, ale i nadechována. Musíme odložit své zbraně a štíty a nechat svět dotknout se hlubin naší duše, nechat svět, aby nás prostoupil až do nejhlubších zákoutí, až zpátky ke zdroji, ze kterého vyvěrá láska, kterou takto nabízíme a přijímáme. Tímto způsobem se ještě hlouběji stáváme nástrojem lásky od Boha, magickou řekou, která může tajuplně plout současně jak po, tak i proti svému proudu.

Abychom se však mohli stát takovými prostředníky mezi Bohem a jeho Stvořením, musíme v sobě probudit stav odpoutaného svědka všeho, co je, a znovu se zrodit jako dítka boží.

Stav svědka se neobejde bez utišení myšlenek, odpoutanosti a naprostého přijímání přítomného okamžiku. Zklidněme tedy svoji mysl, učiňme ji stejně průhlednou, jako je nejčistší voda z hor, a přestaňme myslet. A pokud by měla nějaká myšlenka přece jenom ještě zůstat, ať je to „ANO, říkám ano této přítomnosti“, neboť říkat ne anebo něco analyzovat v nás vyvolá napětí, kvůli kterému námi nebude moci láska proudit.

Abychom dále probudili své vnitřní dítě, rozpomeňme se na to, co je pro děti příznačné a přirozené, na jejich schopnost úžasu a jejich hravost. Pozorujme s obdivem květinu, jak dovede být krásná, nechejme se okouzlit lidmi z okolí, kteří projevují kvality, které obdivujeme, neboť prostřednictvím úžasu a obdivu probouzíme transfiguraci. A ta nás zase spojuje s tím, co je „za“ projeveným světem a co je současně zdrojem lásky.

Takto k sobě „přivábíme“ lásku, necháme se jí zcela pohltit a pak ji necháme z nás i přirozeně přetékat. Pokud si současně udržíme hravost, budeme uchráněni před přílišnou vážností a vnitřní ztuhlostí, které představují pro lásky skutečný jed. Není možné být v lásce, pokud cítíme nějaké napětí či stres.

Stav božského dítěte souvisí také s nevinností. Aby mohla láska volně plynout svými „nádobami“, žádá si od nich čistoty. Člověk, který zůstává převážně sobecký a jehož mysl je plná nižších myšlenek, je jako špinavé okno, které je tak pokryté skvrnami, že propouští jen nepatrné záblesky světla. Pokud však budeme odhodlaně a vytrvale používat všechny očistné postupy, které známe z tradice jógy a tantry, můžeme se osvobodit od všeho nečistého a nižšího. A naše okno může prokouknout a zůstat zcela průhledné a čisté, aby jím mohlo světlo procházet co nejjasněji. To znamená, že naší pročištěnou bytostí zase budou moci volně proudit energie lásky.

Člověk se skutečně otevřeným srdcem je jako posel, který netuší, kam nebo kdy by měl své poselství lásky doručit. Protože je ale neustále připravený být božím poslem a následovat jeho vůli, vždy spontánně doručí svůj balíček na správné místo ve správný čas. A čím více takových poslů, tím rychleji dokážeme všichni dosáhnout jednoty.