Kouzelník (báseň inspirovaná Šivou)

Rubrika: Vira (muži)

Autor: anonymní autor

...Povznesené mysterium hry mezi nejvyšším mužským a nejvyšším ženským principem.
Podobenství o Tobě a o mě!...

Potkala jsem ho na pobřeží moře.
Nejprve přeměnil hrst písku v pomeranč,
pak proměnil semínko v květinu,
buk v hrst popela, kapku v průtrž dešťě.
Zdálo se že si hraje.

Sledovala jsem ho ohromena, jak dokáže proměnit velkou lásku v hněv,
Dva přátele ve tři nepřátele, náhodné slovo v báseň.
Přeměnil před mýma očima hádku v lásku.
Když viděl, že mě zajímá jeho hra, proměnil žebráka v prince,
Protože myslel, že se mi to líbí a také soudce v na smrt odsouzeného,
hloupého ve vědce.

Když zpozoroval moje čím dál vystrašenější pohledy,
jedním pohybem kouzelné hůlky proměnil tanečnici v babu Jagu,
mrzáka v provazochodce, překrásnou ženu v mumii.
Pak, aby mě ukonejšil, zeptal se mě, co bych si přála, aby transformoval.
S údivem a plná okouzlení jsem sledovala jak proměňuje suchý strom v úrodné pole,
Suchý kámen v pramen, poušť v zahradu.

Dokonce, protože jsem ho pěkně poprosila,
vybral člověka, a transforomoval nejhlubší událost,
kterou měl uchovanou v srdci v nekonečný vesmír.
Řekla jsem, že bezpochybně zná nějaký trik a poprosila jsem ho,
aby i mě samotnou transformoval.

Proměnil moje paže ve větve, pak v křídla,
Obdařil mě drápy a tělem lva, pak jsem chtěla být člověkem a udělal ze mě postupně:
Bojovníka, švadlenu, žebráka, soudce, dvořana, zemědělce.
Bavila mě hra a líbil se mi úsměv se kterým dělal všechny tyto zázraky.
Jednoho dne jsem se podívala vážně na něj a řekla jsem mu,
že bych byla ráda jeho ženou.

Usmíval se dál s bez záchvěvu překvapení,
Očekávala jsem že mě odmítne.
Udělal malé gesto a oblékl mě do šatů s květinami z ledu,
S hvězdami na čelence a přivolal kočár s okřídlenými koni.
Byla jsem bezpochyby nejšťastnější nevěstou na světě,
Protože splnil v každé chvíli i nejnepatrnější přání, bez úsilí, bez zaváhání,
Jako v nádherném snu se kolem mě zjevovalo vše,
co se objevilo v mé mysli.

Připravil manželské lože v křišťálovém hnízdě na vrcholu hory,
Poznal zklamání v mém pohledu a zabarvil průhledné stěny do fialova,
Zaplnil podlahu růžemi, ozářil všechno diskrétními plameny svíček
A rozšířil všude vůni kadidla. Podíval se a mě poprvé okouzlen
a teprve teď jsem vnímala, že do každého přání, které splnil,
dal kousek svojí duše. Miloval mě neočekávaně bouřlivě,
tak jak miluje dravá řeka, když omílá balvan.

Tak jak miluje hora propasti, ve kterých se zrcadlí nebo spíš,
tak jak miluje klavírista klavír, ve kterém se rozpouští, když tvoří hudbu.
Ráno, když jsem se probudila, jsem spatřila, jak se na mě pozorně dívá,
jako by se mě právě chystal proměnit, abych se mazlila,
žádala jsem aby mi splnil přání, které jsem nikdy neměla,
Provedl gesto, jako by mi dával nádheru a najednou růže se proměnily v popel,
zdi se rozpustily v prach a my jsme se znovu ocitli na pobřeží moře,
kde jsem se s ním poprvé setkala.

Vybuchla jsem v pronikavý pláč, ale zdálo se že už mě nevidí.
Začal si znovu hrát a proměňovat roj včel ve vojsko, 
mraveniště v hrad a pak hrad v hromadu písku.

Večer jsem přestala plakat a přišla jsem k němu.
Chtěla jsem ho na kolenou prosit, aby mi vrátil sen ze včerejší noci,
Ale nenarazila jsem na žádný odpor,
splnil všechna moje přání stejně rychle jako obvykle.
Vyvolal bouřlivě včerejší noc, s nejmenšími podrobnostmi.
A on se oddal úplně, znovu okouzlen jako bych byla já vládkyní,
A okouzlení z jeho očí dalo vzniknout sluncím v mé hrudi
a vesmírům v mém pohledu.

Vychutnávala jsem chvíli, tak jak vychutnává žíznivý vodu na poušti.
Ráno, když jsem se probudila,
odstranila jsem z paměti jakoukoli myšlenku na včerejšek.
Dny pluly stejně, ale postupně jsem vzpoměla, že jsem udělala všechno,
abych mu objevila tajemství, ačkoli jsem se vyhnula přát si nerozvážné věci,
den po dni jsem cítila čím dál ostřeji, že existuju někde,
že existuje nějaká trhlina mezi skutečností
a magií mého milovaného manžela a pána.

Jako ve snu, když pochopíš, že sníš ale nic ti nepomůže, aby ses probudila.
A pak se začínáš hýbat, ale potom zas pochopíš že je sen a opět to zkoušíš.
Ale můj sen nekončil nikdy, jen se měnil podle vlastní vůle,
z jednoho snu do druhého a on mě daroval všechny sny,
podobně jako když rozprostřeš před dítě náruč plnou hraček.
Opakovala jsem hru a on mě postupně transformoval ve všechny tvory na zemi.
Vzala jsem na sebe tisíce obličejů a on mi dal tisíce forem.

Ztratila jsem řadu dní odkdy se snažím nalézt tajemství svého kouzla,
ale nic mi nepomáhá, protože jakákoli proměna je jenom proměna
a setkávám se stále sama se sebou, ačkoli jsem královna, překupník nebo mnich.
Tajemství se nachází bezpodmínečně v prázdnu mezi chvílemi,
protože nejsem to co jsem byla, ale ještě nejsem to co budu.
Je čím dál těžší nosit tento sen, stýská se mi čím dál více po něm,
jenž má hrudník plný mých snů.

Stýská se mi jako by se všechny sny shromažďovaly v nás
a já teď neustále objímám své vlastní sny,
zatímco on se neustále vyhýbal mým žíznivým pažím.
Teď když jsem přestala doufat, přišel poslední nápad:
Žádám ho, aby mě transformoval v něho samotného.
Naleznu tak jeho tajemství, dotknu se nesměle svého ramena
a jeho obličej rozkvete, když čte mou myšlenku.

Dívá se mi zacíleně do očí a všechno se stane tichem.
Jsem znovu sám na pobřeží moře, moje milenka mě rozpoznala.
Je čas si odpočinout. Lehnu a obejmu milióny zrnek písku.
Nastává noc. Sbírám hvězdy nebes a schovávám je v nejskrytějším záhybu srdce.
Kde budou spát spolu se mnou do zítřejšího rána.