Krize

Rubrika: Momenty

Autor: Gregorian Bivolaru

Krize společně s duchovními zkouškami jsou nezbytné
pro náš přechod na další evoluční úroveň.

Pojem krize pochází z řeckého „krisis“, které značí proces analýzy, výběru a rozhodování. Nejčastěji krize značí jemnou, často rozhodující změnu, která může být jak příznivá, tak nepříznivá jako například v případě onemocnění. V  případě nemoci se krizí rozumí náhlá změna, která pozmění její průběh buďto v následnou blahodárnou transformaci, která zahrnuje zdokonalení a posléze uzdravení, anebo ve zhoubnou proměnu, která je počátkem zhoršení stavu, degenerace, či dokonce smrti. V lékařském slovníku má pak tento pojem více technický význam, je to rozhodující fáze nemoci, kterou vyznačuje klíčový moment, kdy dochází ke změně stavu pacienta, a zahrnuje následně buďto šťastný průběh onemocnění, anebo naopak zhoubnou proměnu jeho zdravotního stavu. 

Význam tohoto slova se rozšířil a analogicky s uvedeným zdravotním pojmem je nyní jakákoliv nebezpečná a rozhodující odchylka, která zasahuje do běžného chodu událostí či jevů, nazývána krizí. Racine nejednou hovořil třeba o „krizi vášně“. Klasicisté vůbec často jevili zájem o psychologické krize a do popředí stavěli především krize citové. Termín krize se stal zajímavým dokonce pro svět estetiky, kde ho můžeme vystopovat ve smyslu: „krize jako předmět umění“, anebo „umění jako předmět krize“. Z pohledu estetiky můžeme krizi nazírat jako určitý zásadní moment. Volit období krize coby nosné okamžiky například v literatuře koresponduje s estetickým pohledem na ni. Není náhodou, že řada umělců si ke ztvárnění vybírá především extrémně intenzivní momenty v jinak běžném toku událostí.

Krize je totiž dramatickým momentem, který si dokáže plně získat čtenářovu či posluchačovu pozornost, hlavně pokud se věc dotýká štěstí či směřování postav v okamžiku, který má přinést rozuzlení jejich životních osudů. Tento druh „smysluplného“ okamžiku, většinou krátkého, může být nazírán a transformován do globálního pohledu, aby byla vyjevena poučná myšlenka díla.  K tomuto druhu situací směřoval zájem takových estétů, jako byl např. Aristoteles, Goethe nebo Victor Hugo. Krizové momenty, skutečně hluboké záchvěvy Universa, popisované v jejich mistrovských dílech, nechávají odkrýt sérii hlubokých charakterových rysů svých postav, které by jinak zůstaly uschovány v šedi každodenního života. Mnoho autorů umísťuje své postavy do krizových momentů, čímž je staví jakoby pod ohromný drobnohled. Je dobře známo, že každá krize v sobě zahrnuje i jistou příležitost tvůrčího postoje nebo jednání.

Krize může být ale také náhlým a násilným projevem afektu, například záchvatu zlosti. Může představovat nejistý moment v životě jednotlivce či komunity větší skupiny lidí. V takových případech se situace může zvrátit buď na stranu, kdy se objeví pro lidskou bytost cosi zhoubného, nebo na stranu druhou, kdy se objeví transformace a posun k něčemu lepšímu. Je nutné vědět, že krize se projevují i na poli lidského bádání, příklady tohoto druhu mohou být krize determinismu, která se objevila ve 20. letech 19. století ve fyzice, nebo krize podstaty, kterou se na počátku 20. století zabývali různí filosofové a matematici. Jiným příkladem může být krize teologická. Byla nazývána krizí „negativní teologie“, protože zahrnuje názor, že není možné jakkoliv vyjádřit, čím je Bůh, spíše se snaží pochopit, čím není, protože pouze negace všech možných božích atributů umožňuje ponoření se do nejvyššího stavu Všehomíra.

Pro většinu lidí se krize spojují s duchovními zkouškami coby dva nezbytné způsoby přechodu z jedné vývojové fáze do další. Tyto momentu přechodu vždy vyústí buď v transformaci a pokrok, anebo ve změnu a ústup. Blahodárné transformace či škodlivé proměny jsou většinou předcházeny krizovými okamžiky nebo duchovními zkouškami, které se zákonitě objevují během postupu po autentické duchovní cestě. Když člověk krizi překoná, navrátí se k běžnému postupu, když selže, podstoupí regresi a po čase musí čelit chorobným následkům svého úpadku.

Krize z hlediska psychologie

Každá psychologická krize je náhlým projevem porušení rovnováhy. Aniž si to uvědomujeme, lidský život je prostoupen řadou takovýchto psychologických krizí, přičemž tou první je naše samotné narození, jež jen zřídka není doprovázeno vydatným pláčem. Krátký násilný záchvat nervozity či emotivity je také určitou krizí. Příkladem budiž nervová krize charakteristická krátkým a náhlým rozruchem, který je doprovázen naším křikem a gestikulací. Tyto krize se mohou vyhrotit i náhlým vzplanutím zanícení, vášně či entusiasmu. Někteří lidé například pociťují během krize nával pracovitosti.

Krizí rozumíme také každé rozhodující a nebezpečné období naší životní existence. Během svého života člověk prožívá posloupnost kritických fází, jako je odstavení dítěte, začátek školy, puberty, nebo období menopauzy. Například krize mladistvých zahrnuje odbojné chování dospívajících, kteří se mermomocí chaoticky snaží nějak uplatnit svoji osobnost. Tato krize původnosti dává typický příklad dvojího směřování: objektivního a subjektivního. Pro mnoho lidí je tak puberta krizovým obdobím, které poukazuje na jisté kritické fáze.

Sklony k násilným emocím či dlouhotrvající bolestivé frustrace u žen nakonec také většinou podnítí nervovou krizi, rozruch a hněv. Psychická krize je způsob násilného porušení nějakého plynulého procesu, jehož směřování může být náhle pozměněno nebo úplně převráceno. Dá se říci, že každá taková krize se vyznačuje společným prvkem, kterým je určitá podstatná nespojitost. Pojem psychická krize zahrnuje rovněž hluboké vjemy pociťované člověkem, který nemůže překonat určitý konflikt. V tomto případě je krize akutním následkem jeho rozpolceného stavu.

Psychická krize je tedy moment či fáze, který zahrnuje působení akutního konfliktu, deprivaci, frustraci, dekompenzaci, nenaplněná očekávání, těžkosti či zhoubné jevy, které může v krátkém čase podle toho, kdy je krize překonána, následovat deviace a regrese, anebo blahodárné působení, které umožní následný pokrok.

Vezmeme-li v úvahu tyto aspekty, můžeme říci, že psychické krize jsou součástí normální procesu vývoje. Bez ohledu na to, jak vyhrocené se nám krize mohou na první pohled jevit, skládají se většinou ze tří postupných fází:

• Nastolení krize, které je většinou poznamenáno úzkostí, vyvádějící osobu do nějaké míry z rovnováhy. Během této fáze je nastolený ambivalentní stav postupně, anebo v některých případech poměrně rychle, urovnán.
• Nástup maxima neboli vyvrcholení krize. Tato fáze je často provázena celkovým narušením osobnosti, které je pro blízké osoby nepřehlédnutelné.
• Fáze vyrovnání, která je ukončena podstatnou blahodárnou transformací anebo radikální nešťastnou proměnou. Můžeme říci, že během fáze vyrovnání si člověk volí mezi dobrem anebo zlem a že právě v tento okamžik má největší příležitost zapojit svoji svobodnou vůli.

V některých případech se dokonce mohou objevit krize vývinu spojené s disharmonickými vztahy, které provází tělesný růst a obvykle jsou završeny vyššími fázemi vývoje, pokud jsou překonány. Například během nervové krize jde o určité rozpory, jejichž vyřešení se odvíjí od překonání krize. I v rámci psychického vývoje se v určitá období objevují krize, přičemž jsou vysvětlovány soudobými požadavky daného člověka a ne pouze okolnostmi jeho psychické evoluce. Jako příklad uveďme, že lidé primitivních národů neznají krizi dospívání, protože pro ně neexistují taková pnutí jako v moderní společnosti. Obecně vzato, fenomén psychické krize může být posuzován jako normální anebo ne na základě převládajících jevů vzniklé okultní rezonance. Je nutné si uvědomit, že zatímco některé psychické krize jsou přechodné, jiné mohou být trvalé. Trvalé krize pak mohou být kumulativní příčinou různých onemocnění.

Některé psychické krize mohou být považovány za duševní a ve světle subtilní anatomie, jak je odhalena praktikantům jógy, poukazují na určitou nevyrovnanost, vady nebo disharmonii, které existují na úrovni subtilního silového centra ádžňáčakry a sahasráračakry. Citové krize odhalují poruchy, vady a disharmonii na úrovni silového subtilního centra anáhatačakry. Krize spojené se ztrátou paměti naznačují poruchy, vady či disharmonii na úrovni subtilního silového centra višuddhačakry a druhotně také ohniska ádžňáčakry. Krize týkající se vůle naznačují poruchy, vady či disharmonii na úrovni subtilního silového centra manipúračakry. Osobní krize poukazují na poruchy, vady či disharmonii převážně na úrovni subtilního silového centra sahasráračakry a druhotně anáhatačakry.

Každá psychická krize poukazuje na více či méně akutní případ nevyrovnanosti. Z toho plyne, že je úzce spojena s pokračováním či přerušením našeho vývoje, a když je zdárně překonána, rozpoutá v našem vnitřním vesmíru jistou transformaci. Krize je možno takto brát jako potvrzení určitých přirozených fází vývoje člověka.

V případě psychických krizí, které zahrnují trvalou ambivalenci nebo sestupné chování, můžeme říci, že jsou doprovázeny prožitky utrpení. Je důležité nezapomenout, že ne všichni nezbytně musí čelit stejným druhům krize. Každá krize v sobě totiž odráží spletitost a specifičnost dané bytosti. Proto určitá krize, která se u někoho objeví, u druhého nikdy nenastane.

Když je psychická či duševní krize završena nebo překonána a člověk si zvolil dobro, harmonii, krásu a božské, jeho volba krátce poté zajistí kvalitativní růst, který v jeho vnitřním vesmíru rozpoutá specifickou blahodárnou okultní rezonanci. Tyto jevy okultní rezonance v člověku nezadržitelně spustí přetváření a hlubokou restrukturalizaci. Když během psychického vývoje začne převažovat dynamická nerovnováha, mohou tyto jevy niterné okultní rezonance člověka vést k nové rovnováze, skrze hru účelných změn nebo přizpůsobením a kompenzací, v nichž se vše odehrává harmonicky.