Mé hledání Boha

Rubrika: Podněty

Autor: Uriel

Hledajících, kteří si přejí dosáhnout konečné duchovní realizace, je mnoho. Méně už je těch, kteří se dokáží tomuto cíli efektivně a systematicky věnovat. A ještě méně pak těch, kteří se pro tento cíl rozhodnou vzdát úplně všeho. Nicoleta Maftei je jedna z těchto vzácných bytostí. Ve svých 32 letech se rozhodla odstěhovat do malého domku na okraji vesnice v rumunských Karpatech, aby se tam v hluboké meditaci a horoucích modlitbách zcela oddala klidu v odloučení.

„Cítila jsem po čemsi hluboký stesk“, vysvětluje, jak se v ní toto extrémní rozhodnutí zrodilo. „Pořád jako bych byla bez domova, měla jsem pocit, že přede mnou musí dospělí něco skrývat, něco, na čem zcela pochopím smysl svého života a to, jak můžu být trvale šťastná. A tento stesk mě neustále všude pronásledoval, naplňoval mě smutkem a zoufalstvím.“

Nicoletu jsem potkal na mezinárodním táboře jógy v Costinesti. Na začátku mi vyprávěla svůj první hluboký duchovní zážitek, který prožila vlastně zcela spontánně ve svých 16 letech. Objevil se po fyzickém vyčerpání: „V létě jsem se účastnila atletických závodů. Zrovna jsem dokončila sprint a chtěla jsem si odpočinout. Vzdálila jsem se proto od ostatních běžců a lehla si do trávy. Možná to byl právě rychlý přechod od maximálního úsilí do klidového stavu, který ve mně tuto zvláštní zkušenost spustil. Během okamžiku jsem ucítila, jak se mé tělo rozšiřuje do všech směrů, vnímala jsem zemi a celý obzor, jako by se obojí stalo mým tělem. Rozšiřování stále rostlo, až jsem obsáhla i nebe a nekonečný vesmír. Co se stalo potom, si nepamatuji.

Když jsem se vrátila zpět do těla, prostupovaly mnou od hlavy až ke špičkám prstů vlny nezměrné radosti. Uvědomila jsem si, že jsem se právě vynořila ze svého nejhlubšího nitra, od Boha zpátky k lidské bytosti. Zoufalství, které jsem předtím tak často pociťovala, zmizelo a já vnímala úplnou svobodu. Ve svém srdci jsem věděla, že Bůh existuje. Optimismus ani radost mi však nevydržely dlouho. Hluboce jsem si přála se do toho stavu vrátit, ale nešlo to. A to mě znovu naplnilo smutkem.“

Roky po této zkušenosti žila Nicoleta běžný život, musela se věnovat finančním problémům a rodinným záležitostem. Po sedmi letech se jí jednou jedna přítelkyně nevinně zeptala: „Byla jsi vůbec někdy šťastná?“ Nicoleta se jí svěřila se svým duchovním prožitkem a kamarádka jí vysvětlila, že studiem a praxí jógy se na to místo dokáže s jistotou vrátit. To stačilo k tomu, aby Nicoleta začala navštěvovat kurzy jógy.

Začátek její cesty však nebyl zrovna snadný: „Byla jsem vychována v ortodoxním křesťanském prostředí. V prvních dvou letech jsem proto měla různé pochybnosti, hlavně ohledně sexuální otevřenosti, o které se mluvilo na kurzech tantrajógy. Ve druhém roce se tyto mé pochyby natolik prohloubily, že už jsem takto nemohla pokračovat. Modlila jsem se k Bohu, aby mi dal vědět, jestli mě k němu tantra přibližuje, nebo zda se mu naopak vzdaluji. Potřebovala jsem tak zoufale znát odpověď, že jsem se na několik dní zavřela do pokoje a po celou dobu se jen modlila a cvičila.

V jeden moment jsem znenadání ucítila, jakoby po mé páteři směrem vzhůru vyrazil po kolejích rychlík. Bylo to tak intenzivní, že to nedokáži popsat. Když se dostal až do hlavy, znovu jsem objevila to, co jsem celé ty roky nepřestala hledat. Tentokrát tato zkušenost nenastala postupným rozšiřováním vědomí, ale udála se skokem mimo prostor a čas. Sjednotila jsem se se vším, co je. Cítila jsem, že jsem vším, byla to největší možné blaženství. Tento stav se mi pak nějak podařilo po 5 měsíců udržet. Když jsem se v tom období dotýkala věcí, bylo to, jako bych se dotýkala sama sebe, jako bych sama byla těmi věcmi.“

Tak jsi zjistila, že ti jóga může dát to, co hledáš. Jaký prostor jsi jí ve svém životě věnovala?

Tenkrát jsem každý den několik hodin pracovala jako učitelka ekonomie a účetní. Zbytek času jsem plně věnovala meditaci a józe, kolem 8 hodin denně. Jóga naplnila můj život, postupně jsem se dokázala znovu a znovu vracet do toho stavu a vychutnávat tak duchovní extázi.

A to ti nestačilo? Proč ses rozhodla odejít do hor?

Během dovolených, kdy jsem se józe a meditaci věnovala 16-20 hodin denně, jsem si všimla, že se vyvíjím mnohem rychleji. Také můj přítel se tehdy vrátil po 9 měsících izolace v horách a já viděla, jak moc ho to změnilo, jak dokázal duchovně dospět.

Jak se ti na tak dlouhý pobyt podařilo sehnat prostředky?

Pronajala jsem svůj byt, nezbyly mi však žádné peníze na jídlo ani oblečení. Tak jsem se modlila k Bohu: „Slíbil jsi těm, kdo se ti plně odevzdají, že vše ostatní jim bude přidáno a že se o ně postaráš, nyní se ti tedy zcela dávám a prosím Tě, aby ses o mě postaral.“ Když jsem se dostala do hor, vždy se pro mě nějaké jídlo i oblečení našlo. V jeden okamžik se toho dokonce sešlo tolik, že jsem se mohla postarat i o několik velmi chudých vesničanů. Obdarovávali mě nejen přátelé z jógy, ale i obyčejní lidé, kteří se doslechli, že se celé dny věnuji v horách modlitbě.

Jak ses na ten pobyt připravovala?

Na začátku jsme byli čtyři, všichni jsme se rozhodli všeho nechat a koupit nahoře v horách dva domky a asketicky tam žít. Místo bylo dokonalé, domy se nachází asi půl hodiny chůze od nejbližší silnice, uprostřed pastvin, kolem jen hluboké lesy. Krása přírody, ticho, svěží horský vzduch i vodní pramen našemu záměru velice nahrávaly. Neměli jsme vodovod ani topení a zabralo nám dva měsíce, než jsme domy vyčistili a připravili, abychom mohli začít.

Bylo těžké všechno opustit?

Vůbec ne. Trochu složitější to bylo pro mé rodiče, protože měli strach z toho, že se vzdávám své kariéry a také že budu vystavena extrémním povětrnostním vlivům a hrozbě medvědů a vlků, kteří v horách žijí.

Čeho jsi chtěla během retreatu dosáhnout?

Chtěla jsem dojít až na konec. Zůstat, dokud nedosáhnu duchovního osvobození.

Proč ses tedy po 2 letech vrátila?

Jedna velmi dobrá přítelkyně z dětství mě požádala o pomoc. Zeptala jsem se svého duchovního průvodce, zda ji mám vyhovět, nebo zůstat, a přišla rada, abych jí pomohla. Tak jsem pobyt přerušila, abych ji mohla podpořit.

Jaké duchovní závazky jsi na sebe během pobytu vzala?

Slib ticha, po celou dobu jsem nemluvila, jen psala vzkazy, pokud to bylo nezbytné. Dále jsem se každý druhý týden 7 dní v kuse postila. Každý druhý den jsem dělala 24 hodinovou modlitbu, během nich jsem nespala ani nejedla. Jedná se o 24 souvislých hodin modlitby, meditace a praxe jógy. Následující den jsem odpočívala a pracovala v době nebo na zahradě.

Jak to skoro bez jídla? Necítila ses v tak těžkých horských podmínkách slabě?

Díky setrvávání v boží přítomnosti jsem se celou doba cítila plná energie, i během půstů. Když jsem měla den, kdy jsem mohla jíst, většinou mi stačilo čerstvé mléko a nějaké ovoce. Celou dobu jsem byla šťastná a spokojená, když se objevil hlad, rozpoznala jsem v něm slepý zvyk, zkostnatělý vzorec povstávající z podvědomí.

A co zima a extrémní počasí?

V zimě teplota klesala až na -20°C, abychom neumrzli, museli jsme v noci každé dvě hodiny přikládat do krbu. Tyto těžkosti nám vlastně pomohly, protože když jsme se vzbudili kvůli zatopení, mohli jsme v noci meditovat a naše spojení s Bohem tak netrpělo dlouhými pauzami.

Takže tě nedostatek spánku fyzicky ani psychicky nijak nepoznamenal?

Na počátku jsem se spánku vyhýbala skoro úplně a spala trochu jen v meditační pozici. Bála jsem se, že mě spánek vzdálí od Boha kvůli nedostatku pozornosti. Dovolila jsem si spát nejvýše 20-30 minut, z toho byl opravdový spánek jen 5 minut každé 2 hodiny. Tyto podmínky prohlubovaly duchovní intenzitu a umožnily mi vystoupat za úrovně, kterých jsem dosahovala v běžném životě a ve kterých jsem se stále cítila jako ve vězení.

Nakonec jsem ale narazila na fyzické i psychické limity a dopřála si hluboký naplňující spánek. Po probuzení jsem zjistila, že má duše stále velebí Boha, takže to bylo v pořádku. Duchovní bdělost se však ten den ztratila.

Jak ti bylo?

Bylo to hrozné. Zdálo se mi, že nemůžu dýchat. Tolik jsem si zvykla nadechovat Boha, že se vzduch najednou zdál bez života. Bez Něj jsem se dusila, hrozně mě bolelo na hrudi, myslela jsem, že mám nějakou plicní nemoc. Zoufale jsem se znovu a znovu modlila, dokud se boží přítomnost zase neobnovila a mohla jsem normálně dýchat.“

Co bylo během pobytu vůbec nejtěžší?

V zimě jsem strávila celou noc, 12 hodin, bez pohybu v jeskyni. Teplota byla pod nulou. Vstup do jeskyně byl velmi vysoko a neumožňoval v noci bezpečný návrat. Vše tedy záviselo na Bohu. Trochu jsem se o svůj život bála, ale právě strach mi pomohl soustředit se zcela na modlitbu. Modlila jsem se tak vroucně, že to zahřálo i mé tělo, hloubka spojení s Bohem postupně gradovala, až se zdálo, že sepjetí s Ním zahrnuje celý les, vesnici i oblohu.

Kolem půlnoci jsem však před jeskyní zaslechla nějaké kroky a rozmýšlela se, jestli se mám jít podívat, co to je. Tím pohaslo mé soustředění na modlitbu a božskou přítomnost, dech se přesunul z centrálního nádí do levé nosní dírky a mystické teplo, které mě zaplavovalo, najednou ustalo. Začala jsem rychle chladnout. Třásla jsem se a dostavily se i svalové křeče, nakolik byla zima. Přesunula jsem dech do pravé nosní dírky a začala se opět modlit. Když se spojení s Bohem obnovilo, bylo to, jako když vyjde slunce, zaplavily mě vlny tepla, zahřály a rozpustily mé srdce do ohromného štěstí.

A nejhlubší moment retreatu?

Jednou jsem se šla projít a spatřila ve sněhu srnčí a zaječí stopy. Zaměřila jsem se na prázdná místa mezi stopami natolik, až se má mysl zastavila. Celou hodinu jsem šla sněhem domů. Když jsem se vrátila, cítila jsem se velmi šťastně a řekla si, že na té procházce bylo něco jinak, než obvykle. Uvědomila jsem si, že jsem za celou tu hodinu neměla jedinou myšlenku…

Rozhovor skončil a naplnil mě nadšením a nadějí. Vím i cítím, že je mnoho hledajících, kteří chtějí svým vlastním způsobem zažít to, k čemu se odhodlala a co nadále dělá Nicoleta. Její příběh může dát inspiraci a odvahu všem, kdo si přejí vertikálně pokročit na cestě své vlastní duše a ducha.

Na závěr tohoto článku přikládám překlad krátkého úryvku z jejího deníku:

Dnes jsem objevila, jaký je to dar, když Bůh utiší mé myšlenky. Co mi připadalo jako umrtvení mysli, je ve skutečnosti ponoření se do ní… jedná se o stav velmi příhodný pro meditaci a prožitek božské extáze. Stačí v něm pár minut meditace, pránájámy, nebo prostě jen pár minut tiché kontemplace vnitřní božské podstaty, a dostavuje se boží přítomnost. Je překvapující zjistit, že máme k dispozici tak jednoduchý, přitom zaručený přístup k nevyjádřitelné něze božské existence… V úžasu vnímám Boha pokaždé jinak, tak fascinujícího a štědrého. Jaké velké tajemství umožňuje tak důvěrný vztah mezi Bohem a veškerým jeho stvořením…