Mistři jógy

Rubrika: Učitelé

Autor: Elinor Selea

O józe je možné získat informace z mnoha zdrojů. Ale to, co nám dává opravdový impuls být jógin a obdržet výsledky této cesty, je především velký příklad lidí, kteří dosáhli plného úspěchu v józe. Jejich životy jsou opravdovými ukázkami oddanosti, touhy, důslednosti a velkoleposti. Nastane-li na duchovni cestě doba stagnace a my potřebujeme další impuls pro duchovní rozvoj, četba životopisů a učení takových lidí může znamenat velkou pomoc.

Šankaračarija

Tento článek se věnuje některým mistrům především moderní doby, zmíním se však i o jednom vynikajícím mistrovi jógy z hlubší minulosti. Jeho jméno je Šankaračarija, zakladatel a organizátor spolku védických mnichů. Je považován za největšího filozofa všech dob. Každá část jeho života je plná moudrosti, jemnosti, logiky a duchovní síly. Od mládí studoval nauky, velmi rychle je pochopil a dokázal je vysvětlovat a definovat různými pojmy. V deseti letech už byl velký mudrc. Nejen že četl a pamatoval si všechny tradiční pojednání, ale psal již komentáře z velmi vysokého duchovního hlediska, se kterými seznamoval mistry té doby, kteří ho přišli navštívit. Byl jimi považován za inkarnaci Šivy. On ale nebyl spokojen a ve věku, kdy se ostatní děti teprve učí číst, pochopil jak slabé je poznání té doby a zjistil, že jeho učitelé nesledují pravdu kterou učí. Tenkrát byla Indie velmi materiálně zaměřená a on se rozhodl, že udělá ze svého života opravdový příklad pro všechny, aby je znovu přivedl na světlou cestu pravdy.

Když jeho otec zemřel, chlapec hluboce přemýšlel o životě a smrti a napsal báseň "zničené iluze", ve které se ptá:

- Kdo je tvoje manželka?
- Kdo je tvůj syn? Cesty tohoto světa jsou opravdu divné. - Komu patříš?
- Odkud jsi přišel?
- Velká je tvá ignorance, můj milý! Tak proto medituj o těchto věcech a zbožňuj Boha.

Hledal mistra a našel Gandapandu, který ale přísahal navždy mlčet. Jeho nejlepší žák, Govindapáda, mu dal iniciaci a nauky meditace a systému jógy. Zakrátko Šankara dosáhl konečného uskutečnění a rozhodl se být duchovním průvodcem pro další lidi. V jeho učení spojil s jasným vysvětlením nauky monismu i dualismu. Vedl opravdový filosofický boj s moudrými vůdci duchovních škol a každý střet vyhrál, čímž dokázal, že jeho systém je vyšší. Jeho hlavní myšlenkou bylo, že existuje sjednoceni v rozdílech. Měl čtyři velké žáky, kteří rozšířili jeho učení do všech čtyř směrů v Indii. Zemřel ve věku 32 let v Himaláji. Ve své době dal silný impuls k duchovnímu životu, dokázal znovu rozzářit čisté učení Védanty. Napsal důležité komentáře k Bhagavadgítě a Upanišádě. Rovněž napsal vlastní knihy jako Upadešasahasri (Duchovni rozlišování) a Vivekačudamani (Nejdražší šperk) a další hymny a modlitby. Praktikoval především džňánajógu, ale měl i velkou sílu milovat. Vzdání se, rozlišování a sebekontrola byli jeho základní ideje. Mája, iluze, neovládala Šankaru. Proto také řekl, že tento svět je ráj. Jeho filosofie byla: Bráhman (Bůh) je reálný, kdežto vesmír reálný není. Bráhman je neoddělitelný od Átman (individuální Nejvyšší Já).

Ramakršna

Tří velké hvězdy zářily na indickém nebi po tisíci letech. Budha, Šankara a Ramakršna…

Šrí Ramakršna se narodil 18. 2. 1836 v chudé bráhmanské rodině ve vesnici Kámápur v Bengálsku. Již od svého dětství Šrí Ramkrišna vykazoval znaky mimořádné osobnosti a zůstaly význačným rysem i v jeho pozdějším životě. Jako chlapec si snadno podmaňoval své okolí a stal se miláčkem starších a býval oblíbeným vůdcem svých kamarádů. Měl duši umělce, který se veselil i v krásách přírody a měl jedinečnou schopnost rozpoznávat jemné odstíny a rozdíly jak ve zvycích, tak ve viděném, stejně jako ve výrazech tváří i postav lidí. V chlapectví bylo pro něj nejmilejší kratochvílí napodobování a modelování z hlíny. Předváděl rád dramatická představení, nadšeně se oddával zbožné hudbě, rozjímání o hrdinských činech.

Mezi svými vrstevníky platil za odvážného a nezdolně nezávislého jedince. Již od dětských let neznal ostýchavost a bázlivost. Pln zdraví a síly nikdy nedovolil, aby ho někdo ze starších zastrašoval nebo pokořoval, zvláště byl-li v právu.

Již od dětství v něm byla zakořeněna láska k Bohu a byl vždy první, kdo se zúčastňoval obřadů uctívání božství doma i při obecných náboženských obřadech ve vesnici. Měl rád potulné askety, vyhledával je a hovořil s nimi zcela volně, kdekoli se k tomu naskytla příležitost. S přibývajícími léty se jeho náboženské sklony začínaly více projevovat. Ponořen v božském rozjímání byl často viděn, jak přichází do vyššího duchovního rozpoložení, které vrcholilo v extázi. V jeho raném mládí byly tři význačné okamžiky: jednou, když pozoroval sněhově bílé jeřáby, jak letí pod temnými bouřkovými mraky, podruhé to bylo v průběhu hry o Šivovi, která se ve vesnici hrála, a potřetí během pouti při zpěvu písní chvály na Božství. Nakonec to byl nábožný ráz, který dominoval nad umělcem a vůdcovskou osobností. Různé kvality jeho osobnosti se upravily ke službě nejvyššímu duchovnímu ideálu, jehož dosažení z něj učinilo jednu z nejvýznačnějších postav moderní doby.

Jako hlavní obřadník vykonával v chrámu Božské Matky každý den bohoslužebné povinnosti, což mělo za následek, že se v něm oheň zbožnosti stále více rozdmýchával. Byl spatřen, jak tráví hodiny v hluboké meditaci, nebo jak zpívá zbožné písně. Nakonec se i zjistilo, že tráví značnou část noci v zalesněném koutě zahrady. Seděl tam v kontemplaci zcela nahý, dokonce i bez bráhmanské šňůry. Při takovém zbožňování pevně předpisované pravidla ustupovala krok za krokem do pozadí, aby dala prostor neformálnímu přístupu, který vznikal z pocitu důvěrnosti k objektu uctívání.

To vše však bylo jenom náznakem bouře, která řádila v jeho nitru - vášnivá touha poznat, zda Matka kterou uctíval je skutečná či nikoli. Jak míjely dny, touha v něm tak narostla, že došel jednoho dne k rozhodnutí, že z beznadějnosti učiní svému životu konec. Když tu najednou zmizel závoj, který jeho duševnímu zraku zakrýval Pravdu. Najednou byl vtažen do extatického stavu, ve kterém měl vizi Božství ve formě neomezeného zářícího moře inteligence. Úleva od sžírající touhy a pocit božské přítomnosti, který zkušenost doprovázel, však po několika dnech skončila. Pochopil, že zažil jen pouhý záblesk vyššího života, ale že jeho vědomí postrádá stálý zážitek Božství. A tak tento první vzlet jeho duše jen ještě více vydráždil jeho chuť po zažívání sladkosti Božství a období vyprahlosti, které brzy následovalo, jej naplňovalo ještě mocnějším dychtěním, než tomu bylo dříve. Zmocnila se ho neuhasitelná horoucí touha pociťovat Boha všude a stále. Intenzita naléhání byla tak mocná, že prakticky ztratil veškerý smysl pro realitu vnějšího světa. Bez nejmenší myšlenky na jídlo či spánek se jeho trýzněná duše vzpínala v neustálých modlitbách k Božské Matce. Již nebyl schopen vykonávat v chrámu každodenní bohoslužby. Mathuranáth, synovec Rání Rasmani, který byl správcem chrámu a Šrí Ramkrišnu tehdy s úctou velmi obdivoval, jej uvolnil od všech chrámových povinností a poskytl mu možnost, aby mohl svůj duchovni sklon dále rozvíjet. Šrí Ramkršna využil tuto příležitost a ponořil se do modliteb, meditací a asketických praxí s nesmírným duchovním úsilím, s jakým se svět jen vzácně setkal. Byl často zachvácen tak zoufalým soužením, že svůj obličej odíral o zem tak, až se zalil krví. Do té doby bylo jeho duchovní usilování možno brát jen jako osamocené hledání, vykonávané bez pomoci někoho jiného. To se však změnilo. Najednou k němu přicházeli význační duchovní učitelé. Zdálo se, že božská Prozřetelnost mu při jeho hledání Boha opatřuje pomocníky. Pod jejich vedením začal provádět různá duchovní cvičení uváděná v písmu.

Dvě zvláštnosti Šrí Ramakršnu odlišují od životů jiných duchovních aspirantů. První byla rychlost, s jakou dosahoval úspěch v každé sádhaně (duchovní praxi), což možno odvodit od intenzity s jakou je prováděl. Druhou zvláštností je množství sádhan, které podstoupil, což je v duchovní historii naprosto ojedinělým jevem.

První učitel přišel v roce 1861. Byla to bráhmanka Bhairáví. Byla středního věku, velmi vzdělaná a vysoce duchovně vyvinutá. Pod jejím vedením podstoupil úspěšně všechna základní duchovní cvičení uvedená v 64 tantrách šaktické sekty. Všechna cvičení se zabývala uctíváním Božství jakožto Božské Matky vesmíru. Některá cvičení byla tak obtížná, že je mohl provádět jen ten, kdo byl dokonalým pánem svých smyslů. Pak je schopen vidět Božství ve všem. Jedině s podrobenými smysly je možné tato cvičení provádět, mít z nich užitek a bezpečný úspěch. To, jak úspěšně je absolvoval, nám dává určitou představu o nesmírné čistotě jeho mysli, stejně jako o jeho duchovní genialitě. Odhlédnuto od toho, že realizoval Božskou Matku v jejích božských aspektech jejím uctíváním, vyvstalo v něm pevné přesvědčení, že každá žena je zvláštním způsobem projevem a symbolem Božské Matky. Višnuistická forma sádhany byla zcela jinou duchovní disciplínou, kterou Šrí Ramakršna prošel. Při višnuistickém uctívání Božství se hledají a zaujímají různé formy osobních vztahů k Bohu a uvádějí se jako "bhavas", postoje. Jsou to např. postoj sluhy k pánovi (dásja), přítele k příteli (sakhja), rodičů k dítětí (vatsalja) a konečně stav milujícího k ze srdce milované (mádhura). Šrí Rámakršna vyvinul ve svém nitru každý z těchto postojů, jeden za druhým. V roce 1864 k němu přišel významný védántinec nedvojné školy, putující mnich Tótápurí, který Šrí Rámakršnu zasvětil do života sannjásina. Až do té chvíle uctíval Božství jako božskou Osobu oplývající vlastnostmi. Od Tótápurího se naučil metodu dokonalého ponoření se do bezpřívlastkového Božství, do jeho neosobního aspektu. Jeho mysl byla pro tuto duchovní disciplínu natolik zralá, že během tří dnů dosáhl nirvikalpa samádhi, stavu nepodmíněného vědomí. Písmo advaity pojednává o tomto stavu jako o cíli veškerého duchovního úsilí člověka. Když Tótápurí po téměř jednoročním pobytu opustil chrám v Dakšinéšvaru, Šrí Rámakršna zůstával v nedvojném stavu nirvikalpa samádhi nepřetržité ještě po dobu šesti měsíců.

V roce 1866 obdržel zasvěcení do islámských duchovních cvičení. Zasvěcení mu poskytl sufijský asketa jménem Góvinda. Šrí Rámakršna tak objevil, že islámská cesta vede ve svém konci ke stejné duchovní realizaci, jakou mu poskytly hinduistické duchovní systémy. Nějaký čas později meditoval o Kristu a jeho ideálech a zjistil, že cíl této cesty je totožný s tím, jaký mají ostatní náboženství.

Dlouhá období duchovních cvičení Šrí Rámakršny ukončil inspirující obřad se jménem šódaší púdža. Při něm uctil svou vlastní manželku jako symbol Božství. Jeho manželka, děvčátko Sáradámani Déví, mezitím vyrostla v mladou ženu. Během celé doby spatřila svého manžela jen dvakrát nebo třikrát. V roce 1872 odešla do Dakšinéšvaru, aby mu sloužila. Byla však plná strachu, neboť v její vesnici kolovala zvěst, že její manžel je blázen. Narozdíl od zvyku ostatních asketů Šrí Rámakršna ji přijal velmi laskavě a udělal vše, aby ji vychoval ve světských a duchovních záležitostech. Její přítomnost v Dakšinéšvaru mu umožnila ověřit svou vlastní realizaci i kontrolu smyslů. Ukázalo se, že je naprosto nad všemi tělesnými žádostmi a že je schopen spatřovat v každé ženě, tedy i ve své manželce, projev Božské Matky. Na důkaz tohoto dosažení umístil svou manželku před sebe jako Božství a obětoval jí v bohoslužbě, se všemi náležitými rituály. Složil jí k nohám, jako Božské Panně, všechny plody svého duchovního dosažení a na závěr této bohoslužby vstoupil do hlubokého samádhi.

Měl zvláštní schopnost přitahovat lidi a rozuměli mu lidé se zcela odlišnými povahami a vzdělaností. Hloubkou své moudrosti ohromoval učené pandity jako Sasádhara a Íšvara Čandru Vdjáságara, ale dovedl i sestoupit na intelektuální úroveň nevzdělané vesnické ženy, která k němu přišla, aby uzdravil rány na jejím srdci, nebo aby aspoň rozptýlil její pochyby. Svými myšlenkami a životem byl ortodoxním hinduistou a nic nevěděl o moderních vědeckých a sociálních idejích, a přece dovedl ocenit a sympatizovat s ideály a tužbami bojovníků za reformu a racionalismus. Setkávali se u něho v přátelském duchu lidé s nejrůznějšími názory a zastánci nejrůznějších náboženství s tradicemi, které si někdy navzájem odporovaly, ale jeho nepřekonatelná univerzalita mysli a srdce ho uschopňovaly rozvinout tak nesmírně širokou sympatii, že jako učitel přitahoval návštěvníky různých temperamentů a názorů. Byl opravdu tím nejuniverzálnějším a zároveň tím nejindividuálnějším z lidí. Šrí Rámakršnovi chyběly formální vlastnosti, které obyčejně charakterizují vztah mezi guruem a žákem, ba ani nevyžadoval žádné projevy poklonkování nebo postoj hluboce uctivých nadějí od těch, které učil. Jeho žáci byli s ním v tak intimním poměru, jaký panuje, když se sejdou členové milující se rodiny. Tato atmosféra jim byla vzácnější a dražší než jejich vztah k pozemským rodičům. Nekázal žádná dogmata, víru nebo filozofii. Co činil bylo, že dával lidem elán a přístup, který měnil jejich pohled na život a poskytoval jim vhled do nejvyšší přirozenosti světa a lidské osobnosti. Nespoléhal se na účinnost metodických kázání a hovorů, ale působil láskyplným kontaktem a příklady z přírody, z čistého života a sebekázně a nadevše doporučoval tichou džapu a meditaci.

Mohl bez váhání snadno přejít od transcendentálních myšlenek k praktickým poučkám jak se správně ve světě chovat. Učil prostoduchého Jógéna, jak si má počínat na trhu, aby výhodně nakoupil a prodal, krotil prudkého Nirandžana v jeho unáhlených činech, učil Hariho, žáka, který nenáviděl ženy, aby byl vůči slabšímu pohlaví taktní, utěšoval starého Nami Nálika při bolestné ztrátě jeho jediného syna a jiného zase káral, že zanedbává své povinnosti vůči ženě a dětem. Ať se jeho poučky týkaly filozofických témat, zbožnosti nebo jenom chování, vždy je pronášel ve formě vtipných výroků, aforizmů a analogií, které překvapovaly, stejně jako přirovnání, která osvěcovala. Vše to pronášel ve venkovské hovorové bengálštině s velkou výrazovou schopností, občas tak humornými poznámkami, že způsobovaly výbuchy nevázaného smíchu. Jindy zase mistrovsky napodoboval chování lidí, např. zpěváků kírtan (náboženských písní), jak vítají bohaté návštěvníky, nebo předváděl plané žvanění poutníků před koupelí v Ganze, nebo jak si počínají svatouškové, když smlouvají s obchodníkem s rybami. Výtečně znal i pánovité chování mužů, kteří však jsou doma pod pantoflem, jakož i další příhody z každodenního života. To vše svědčilo o jeho obrovské pozorovací schopnosti a zdravé kritice.Uprostřed všeho toho veselí a žertování se stávalo, že stačil pouhý lehký náznak a jeho mysl vzlétla do spirituálních výšek, kde se ztrácel ve vroucí oddanosti nebo hlubokém samádhi a kdy mocí myšlenky vyzařoval vliv na všechny přítomné.

Nicméně i přes všechny jeho extáze a božskou intoxikaci málokdo jej mohl předčit v pozornosti věnované nejmenším detailům v životě. Velice dbal na osobní čistotu, na úklid a upravenost věcí v místnosti. Neměl rád když viděl, jak lidé chodí v roztrhaných šatech a obuvi, nebo když bylo málo světla v domech.

Po přibližně jednoroční chorobě, v pondělí 16. srpna 1886, odložil v ranních hodinách své fyzické tělo. Zanechal po sobě nového ducha, kterého měli jeho žáci rozhlásit po světě, zvláště mladíci, kteří se vzdali světa a následovali jeho příkladu. "Realita, Skutečnost, je v podstatě princip Inteligence. Je to onen inteligentní princip, který je pod nejrůznějšími jmény v různých náboženstvích světa znám jako Bůh, Alláh, Buddha, Šiva, Višnu, brahman apod. Je jak osobní, tak neosobní, s vlastnostmi i bez vlastností. Neosobní neznamená méně než osobní, ale představuje Božství bez omezení osobností. I když Skutečnost v její absolutní povaze překračuje každé slovní vyjádření, je svým kosmickým aspektem v důvěrném vztahu s veškerým živým i neživým bytím, protože je jeho příčinou, podporou a substrátem. Z tohoto pohledu se inteligentní aspekt označuje jako On a Ona, Otec či Matka vesmíru. Jak džíva (živá bytost), tak džagat (neživá bytost) jsou projevy Otce - Matky Božství. Je zdrojem milého i hrůzostrašného v přírodě."

Šrí Aurobindo

Šrí Aurobindo je považován za jednoho z největších mudrců dnešní doby. Ačkoliv již uplynulo 50 let od jeho smrti, jeho knihy jsou neustále vydávány. Byl dokonalou osobností, rozvinutou v mnoha směrech. Je oceňován filozofy pro jeho hlubokou a pevnou filozofii, básníky pro jeho mimořádnou citlivost, mystiky pro jeho božské odhalení. Narodil se v Kalkatě roku 1872. Od svých sedmi let odešel studovat do Anglie. Byl výborný žák, dokonale zvládl francouzštinu, latinu a samozřejmě i angličtinu. V 18-ti letech dostal stipendium na Cambridge, kde v jednom roce získal všechny prémie v oboru latinské a řecké poezie. Začíná se zajímat o revoluční vůdce a tehdy objeví svůj politický talent. Vrací se do Indie, rozhodnut osvobodit svou zemi. Učí se bengálštinu a sanskrt, čte Upanišády, Bhagavadgitu, Rámajámu a je okouzlen tajemstvími indické duchovní tradice. Bydlí v Kalkatě a začíná politický boj. Píše působivé články do novin.

Paralelně s politickou činností se Aurobindo zdokonaluje jako duchovní bytost. Je jedním z mála lidí na této planetě, kteří dokázali sladit duchovní a politický život. Začal dělat jógu poté, co viděl jednoho jógina okamžitě uzdravit jeho nemocného bratra. Tato událost v něm probudila jeho vnitřní zjevení. Dle jeho slov: "Byl jsem gnostik a ateista, skeptik a ani jsem si nebyl jistý, zda existuje nějaký Bůh. Cítil jsem jen, že v józe je silná pravda." Píše básně s nadmentální inspirací. Poté prožívá vědomý spánek a jeho zniterňování začíná být tak hluboké, že když se projevil navenek, šířil kolem sebe obrovský klid. Proslulá je událost, kdy za velké bouře ničící domy přišla jeho žákyně "Mama" do jeho pokoje aby zavřela okna, která byla dokořán. Aurobindo psal v té chvíli v takovém božském stavu inspirace a jeho vnitřní klid byl tak hluboký, že žádná kapka deště nešla dovnitř a ani vítr nefoukal.

Jeho práce je čím dál intenzivnější a po třech dnech izolace prožívá vrchol mentálního klidu a vnitřního míru. Na této nové úrovni pochopí, že celá jeho dřívější jógová praxe byla omylem.

Aurobindo dosáhl stavu nirvány, který je považován v mnoha tradicích za stav poslední a nejvyšší. Pro Aurobinda byl ale jenom startem k nové, ještě vyšší zkušenosti. Současně pokračoval v uskutečňování svých revolučních názorů. Organizuje armádu pod krycím jménem sportovního klubu, zakládá noviny v angličtině, v nichž otevřeně napíše, že jeho cílem je osvobození Indie. Vstoupil do Národní strany. Tato činnost končí v 1908, kdy ho anglická policie zatýká na jeden rok. Při tomto zatčení si vzpomíná, že si předtím přál nějakou dobu klid, samotu a ztotožňování se s Bohem. Vězení využije ke zkoumání duchovního zdokonalení. Po propuštění se celý rok straní politického života. Jeho ideálem bylo objevovat Boha nejenom v duchu, ale i v celém těle. Chtěl probudit v hmotě duchovnost. O této transformaci hmoty uvažoval jako o celkové transformaci lidstva od mentální úrovně k nadmentální.

Šivananda

Šivananda se narodil roku 1887 v jižní Indii. Ve škole byl vždy premiantem. Vystudoval lékařskou fakultu s nejlepším prospěchem. Měl znalosti, které ani někteří lékaři neměli, a na otázky odpovídal lépe než starší kolegové z posledního ročníku. Začal provozovat lékařskou praxi v roce 1913 a vyřešil případy, které vypadaly, že se ani nedají léčit. Oddaně pracoval až do noci, pomáhal chudákům. Jednou mu jeden jógin dal knihu, která probudila jeho duchovní zájem. Začal studovat duchovní literaturu, dokonce i ze západu. Byl velmi důsledný v každodenní praxi ásan a modliteb. Občas zpíval božskou hudbu.

Praktikoval různé směry jógy, mezi jinými i tajné učení Svarajóga. Po intenzivní činnosti začal hledat v Indii mistry a znalosti. Dostal iniciaci od Svámí Vivékánandy. Meditoval 12 hodin denně, udržoval silné tapasy a půst, v zimě stál v ledové vodě Gangy, praktikoval džapu a vyšel z vody až za východu slunce. Dále léčil staré sadhuši (pokročilé jóginy). Někdy je nosil na zádech až do nemocnice. Cestoval po celé Indii a navštěvoval svatá místa. Po letech nepřerušované a intenzívní praxe došel blaženého stavu samádhí. Začal organizovat různá sdružení, rozdával zdarma knihy, založil měsíčník "Božský život". Cítil potřebu pomáhat ještě více lidem, organizoval ajurvédickou praxi.

Založil nadaci Všem Náboženstvím Světa. Cestoval po Indii a rozšiřoval své poslání lidstvu s úžasnými výsledky. Do konce života napsal kolem 300 knih. Svou jógu nazval jógou syntézy a harmonicky v ní rozvíjel karmajógu, džňánajógu a bhaktijógu. V roce 1963 se velkolepé duši Šivanandy dostalo mahasamadhí v jeho malém domě vedle Gangy. Jeho učení zahrnuje celou řadu duchovních poznání. Velký důraz kladl na praxi ahinsy (neubližování) a nauku o nesmrtelnosti, která spočívá v ovládnutí átmanu.

Jógananda

Jógananda je jiný současný velký mistr. Podobně jako jiní mistři začal svůj duchovní život hledáním svého učitele. Při setkání s ním ucítil, jako by našel nějaké tajemství, jako by ho už předem znal. Pocit, že ten člověk má v sobě něco tajného, čemu by se mohl naučit, jakoby jinou dimenzi, tajný neklid v sobě anebo jiné zvláštní znamení ho přesvědčily, že se nachází právě před svým učitelem. Jógananda pokračoval ve své praxi. První prožitek kosmického vědomí popsal takto:

"O několik dní později jsem vešel do mistrova prázdného obývacího pokoje.
Naplánoval jsem si meditaci, ale moje neposlušné myšlenky tento chvályhodný záměr nesdílely. Rozletěly se jako ptáci před lovcem. "Mukundo!" zazněl ze vzdáleného vnitřního balkonu hlas Šrí Juktéšvára.

Cítil jsem se stejně vzdorovitý jako mé myšlenky. "Mistr mě pořád vybízí, abych meditoval," bručel jsem si pro sebe. "Neměl by mě rušit, když ví, proč jsem v jeho pokoji." Zavolal znovu, umíněně jsem mlčel. Potřetí už zazněl jeho hlas káravě. "Medituji pane," vykřikl jsem na protest. "Já vím, že medituješ," zavolal můj guru, "ale s myslí rozházenou jako listí v bouři. Pojď sem ke mně!" Usvědčen a zkrotlý šel jsem schlíple za ním. "Ubohý chlapče, hory ti nemohly dát, co jsi chtěl." Guru mluvil laskavě a konejšivě. "Ale přání tvého srdce bude splněno."

Šrí Juktéšvár se zřídka uchyloval k hádankám. Udivilo mě to. Lehce mě uhodil do prsou nad srdcem. Moje tělo znehybnělo, vzduch z plic jako by mi vytáhl nějaký obrovský magnet. Duše i mysl okamžitě pozbyly fyzických pout a řinuly se z každého póru mého těla jako tekuté světlo. Tělo jsem měl jako mrtvé, a přece jsem si byl intenzivně vědom, že jsem ještě nikdy nežil tak plně. Můj pocit identity se už neomezoval jen na tělo, ale zahrnoval i atomy obíhající kolem. Lidé na vzdálených ulicích jako by se zvolna pohybovali po svém vlastním odlehlém obvodu. V šeré, průsvitné půdě bylo vidět kořeny rostlin a stromů, sledoval jsem, jak v nich proudí míza. Celé okolí leželo přede mnou obnaženo. Moje normální čelní vidění se změnilo v široký sférický rozhled vnímající současně vše. Zátylkem jsem viděl, jak lidé chodí po ulici Rájghátu a povšiml jsem si, jak se líně blíží kráva. Když došla před otevřená vrata ášramu, pozoroval jsem ji fyzickýma očima, a když je minula a zašla za cihlovou zeď, ještě pořád jsem ji jasně viděl.

Všechny objekty v mém panoramatickém zorném poli se chvěly a vibrovaly jako rychlá políčka filmu. Moje tělo, mistrovo, dvůr se sloupy, nábytek a podlaha, stromy a sluneční svit - všechno se prudce otřáslo a pak splynulo v zářivé moře, jako když se rozpustí krystalky cukru hozené do vody, jestliže s ní zatřesete. Jednotící světlo se střídalo se zhmotnělými formami a metamorfózy odhalovaly zákon příčiny a následku ve tvorbě. Oceánská radost vtrhla na klidné, nekonečné břehy mé duše. Boží duch, uvědomil jsem si, je nevyčerpatelné blaho, jeho tělem jsou nesčetné tkáně světla.

Nádhera vzdouvající se ve mně začala halit města, kontinenty, zemi, sluneční a hvězdné systémy, nejasné mlhoviny a vesmíry. Celý kosmos, jemně zářící jako noční město při pohledu zdálky, se třpytil v nekonečnu mé bytosti. Ostré zemské obrysy se na vzdálených okrajích poněkud rozplývaly, viděl jsem tam měkkou záři, stále slabší. Byla nepopsatelně jemná, planetární obrazce tvořilo hrubší světlo. Z věčného zdroje se šířily božské paprsky až do galaxií zkreslených nepopsatelnou aurou. Znovu a znovu jsem pozoroval, jak se tvořivé paprsky sráží v souhvězdích a zase se rozpouštějí v plochy průsvitného plamene. V rytmických obrátkách přecházely miliardy světů v průzračnou záři, oheň se měnil v oblohu.

Rozpoznal jsem střed nejvyššího nebe jako bod intuitivního vnímání v mém srdci. Z mého jádra vyzařovalo světlo do všech částí vesmírné struktury. S rtuťovitou tekutostí pulzovala ve mně blažená amrta, nektar nesmrtelnosti. Slyšel jsem tvůrčí hlas Boha znící jako aum, vibrace vesmírného motoru.

Najednou se mi vzduch vrátil do plic. Se skoro nesnesitelným zklamáním jsem si uvědomil, že jsem pozbyl svou nekonečnou nesmírnost. Znovu jsem byl omezen na pokořující klec těla, nesnadno přizpůsobitelnou Duchu. Jako marnotratný syn jsem uprchl ze svého makrokosmického domova a uvěznil se v úzkém mikrokosmu. Můj guru stál nehnutě přede mnou, chystal jsem se padnout k jeho svatým nohám z vděčnosti za tento zážitek kosmického vědomí, po němž jsem tak dlouho vášnivě toužil. Přidržel mě vestoje a řekl klidně a prostě:
"Nesmíš se nechat příliš opíjet extází. Ještě ti zbývá mnoho práce ve světě. Pojď, zameteme balkón a pak se projdeme u Gangy."

Přinesl jsem koště, věděl jsem, že mě mistr učí tajemství vyváženého života. Duše se musí rozpínat přes kosmické propasti, zatímco tělo plní své každodenní úkoly. Bez ohledu na zdroj jejich učení je zajímavé, že všichni jogínští mistři dospěli nakonec k podobnému učení a k podobné praktické zkušenosti, k dosažení stavu kosmického vědomí, které se má udržovat stále bez ohledu na činnosti nebo nečinnosti. A že tento stav samádhí znamená spojení s Nejvyšším.

A že nejrychlejší cesta k tomuto uskutečnění je právě odraz Nejvyššího v každém z nás - božská jiskra átman, která musí existovat také v nás podle zásady: "Co je v makrokosmu, je také v mikrokosmu", nebo podle křesťanského pojetí: "Člověk je stvořen dle obrazu Boha".