Modulovaná vibrace a praxe jógy

Rubrika: Základy

Autor: Nikušor Katrina

Princip modulované vibrace

Abychom tomuto principu snadněji porozuměli, analyzujme dvourozměrnou vibraci. Předpokládejme, že máme strunu upnutou mezi dva pevné body (obr. 1a). Pokud strunu v prostředku napneme a následně uvolníme, začne oscilovat a vytvoří dvě symetrické křivky. Pokud napneme strunu ve čtvrtině délky a pak ji uvolníme, struna začne oscilovat a vytvoří jev ukázaný na obrázku 1b. Tento jev se nazývá stacionární (neboli stojatá) vlna. Stacionární vlny se projevují pouze působíme-li na strunu ve vzdálenostech, které dělí její vlnovou délku na celé části.

Na obr. 1a odpovídá délka nosiče polovině vlnové délky (takže uzly jsou identické s dvěma pevnými body). Na obr. 1b odpovídá délka nosiče jedné vlnové délce. Všimneme si, že bod N na obrázku 1b je statický a zůstává tak v průběhu celé oscilace struny. Tento bod se nazývá uzel. Uzly jsou body, které se nepohybují během celé oscilace struny.

Předpokládejme, že máme tenkou kovovou desku, kterou na jedné straně upevníme jako na obr. 2. Rozprostřeme na její plochu rovnoměrnou a velice tenkou vrstvu jemného písku. Pak se smyčcem rozezníme jednu z volných stran. Výsledkem je, že deska začne vibrovat. Pak si všimneme, že vrstva písku vytvoří určité tvary, které jsou symetrické. Tyto tvary jsou důsledkem stacionárních vln vytvořených v desce jako výsledek její vibrace. Toto je dvourozměrná obdoba předchozího experimentu. V tomto případě se písek shromažďuje v oblastech, kde deska nevibruje (v uzlech) - jinými slovy, částice písku se shromáždí v oblastech s nejnižší energií.

Stacionární vlny tedy dělí desku na celé násobky vlnové délky. Rozměry desky jsou důležité pro vytvoření těchto stacionárních vln a tedy uzlů s nízkou energií. Když se určitá struktura dostane do rezonance (tzn. tehdy když vibruje svou specifickou frekvencí, která je pro ni jedinečná a může být udržována s nejnižším úsilím) tento proces rezonance okamžitě vytvoří stacionární vlny.

Můžeme pokračovat a vizualizovat stejný fenomén v třetím rozměru. Mějme např. skleněnou krychli, naplněnou jistou tekutinou, ve které jsou rovnoměrně rozděleny malé částice (obr. 3). Současným rozvibrováním všech šesti stěn krychle se částice v roztoku akumulují v jistých oblastech (uzlech), čímž dochází ke zrodu trojrozměrných tvarů. Ty připomínají strukturu krystalu. V tomto případě jsme vytvořili systém trojrozměrných stacionárních vln. Můžeme říci, že tyto stacionární vlny jsou vlastně zvukem této trojrozměrné struktury (což ukazuje, že existuje přímé spojení mezi tvarem a zvukem). Stacionární vlny vytvořily uspořádání v látce, která neměla žádný určitý tvar (byla amorfní). Energetizuje-li vibrace látku, dojde k vytvoření oblastí "plnosti" a "prázdnoty", jinými slovy oblastí, které mají povahu částic (uzly) nebo povahu vlnění (energetické pole). Tato komplementarita vlna-částice je fundamentální dualitou veškerého projevování.