Něco podstatného, co nám chybí

Rubrika: Odhalení

Autor: Gregorian Bivolaru

V zárodku všech našich činností se nachází naše chápání reality. Na nejvyšší úrovni, pokud pochopení odpovídá skutečnosti, nebudeme nikdy překvapeni. Příčiny utrpení ustupují do té míry, do jaké se zvětšuje jasnost mysli. Nevědomá mysl spolu se svými čtyřmi aspekty paralyzuje schopnost správného chápání a dává tak vzniknout utrpení. Náprava vnímání znamená pozorovat skutky přímo a přijmout existenci jevů, které jsou vytvářeny skrze ignoranci. Jedná se o zmatenost, připoutanost, odmítání a strach. Všichni jsme do určité míry zajatci zmatenosti a fungujeme v systému, ve kterém všechno co překračuje určitou normu vytvoří poruchový stav. Vše se děje skoro automaticky a my jsme často neschopni přijmout to, co se nezařadí do našeho mentálního programu.

Připoutanost vychází z potěšení. Potěšení je nám příjemné, ale jakmile ztratíme objekt který tento stav vyvolává anebo existuje tato možnost, v tu chvíli přichází připoutanost. Odmítání je tendence k úniku nebo odvrácení se když nastane nějaký problém. Jestliže se necítíme jisti v určité situaci, bouříme se proti ní. Připoutanost a odmítání jsou dvě strany stejné mince. Čím více jsme k něčemu připoutáni, tím větší zavrhování později riskujeme. Když nás objekt připoutanosti nadále neuspokojuje, obracíme minci na druhou stranu.

Strach je zakódován do každé buňky jakéhokoli živého organismu. Existuje nezávisle na objektu či bytosti, které slouží jako opora. Můžeme takto rozlišovat dva druhy strachu. Strach fixovaný na nějaký objekt, situaci nebo bytost (jako například zemětřesení, nemoc, vlk, atd.) a strach ze ztráty (práce, postavení, milence...)

Strach, připoutanost, odmítání a zmatenost vytváří ( samostatně nebo spolu) podmínky vzniku utrpení a jeho pokračování skoro do nekonečna. Utrpení přichází, odchází, znovu pak přichází a nutí nás přijmout existenci něčeho, co nám chybí, co nás nutí sledovat to a naplnit.

Ukažme si nyní jak můžeme jednat abychom transformovali náš vztah k utrpení. Svět je analogicky řečeno podobný řece. Když pozorujeme pramen řeky, voda je průhledná, čistá, skoro modrá. Čím více se však přibližujeme k oceánu, tím více se voda mění. Je přesycena tolika nečistotami, že si ani nepřejeme dotknout se jí. Ale odkud tato voda pochází? Ze sněhu z hor? Z mraků? Z oceánu ve kterém je špinavá voda? Oceán je místo skoro magické proměny. Vstřebává všechny nečistoty a navrací do oběhu čistou vodu. Indická tradice říká, že když vše začne být nezvladatelné, kdy nepořádek dorůstá svého maxima a když utrpení je příliš živé, něco se stane. Duchovní Mistr praví: "Nechte problémy aby přicházely a Bůh bude zasahovat. Čím více bude problémů, tím větší prostor k projevu Boha."

Schopnost adaptace je důležitý faktor procesu vývoje. Když nahradíme v naší bytosti jeden aspekt druhým, bude se měnit i náš vztah k utrpení. Jestliže nemáme tuto schopnost náš vztah k utrpení se nezmění. Špatný vztah s matkou v dětství může deformovat naše city a co se jich týká. Do každé naši myšlenky bude zapojen tento pocit. Je to skoro přirozený jev. Ale můžeme uvažovat o tomto aspektu v nás rovněž i pozitivně. Nejdůležitější je fakt, že ve skutečnosti nám matka vlastně dala život. Nemůžeme změnit bolestivé zkušenosti z dětství, ale pokud se dokážeme podívat jinýma očima na tento vztah, utrpení může být mnohem slabší. Ono totiž pochází často ze záměny historického momentu za celek. Příliš často se ztotožňujeme s vnějšími aspekty, máme tendence setrvávat v negativních vzpomínkách namísto těch které dávají štěstí. Neříkám že máme ignorovat utrpení, ale uvažovat o něm v širším kontextu. Jestliže nás tlačí bota, musíme vědět proč. Ale rovněž je potřeba uvažovat i o dobrých aspektech. Není vždy nutné abychom ji hned vyhodili. Můžeme se zasadit o zmírňování utrpení, jeho vyřešení anebo úplné odstranění. Výběr možností je dán rozsahem utrpení. Když je velmi hluboké a nemůžeme nalézt jeho původ, zamysleme se nad podrobnostmi, mysleme na význam jednotlivých znamení. Musíme jednat okamžitě abychom zmírňovali bolest a silné emoce které ji vyvolávají. Jestliže někdo blouzní v horečce, sepíšeme si nejdříve seznam všech jeho nemocí než začneme něco dělat? Ne, musíme jednat tak, aby se horečka ihned snížila. Podobně osobu, která prožívá silné utrpení, musíme nejprve uklidnit a dát jí najevo důvěru. Zmírňování utrpení je proces, ve kterém jednáme tak, aby nás emoce neničily.

Způsoby jsou mnohé a můžeme užít jakoukoli techniku, která nám pomůže. Měli bychom být otevřeni jakékoliv účinné metodě. Zmírňování bolesti by mělo být první etapou. Dále sledujeme řešení situace, protože nemůžeme pokračovat ve zmírňování do nekonečna. Například v Indii jsou chrámy plné lidí, kteří se vrací znovu a znovu, aby našli klid, protože se zrovna nacházejí mezi dvěma krizemi a neumí je vyřešit. Známe tuto situaci i na západě. Jestliže po zmírnění utrpení neděláme dále nic proto abychom problém vyřešili, je skoro jisté že potíže nastanou znovu. V klidném stavu kdy jsou emoce pod kontrolou je možné hledat původ potíží. Klíčem může být opětovné opakování toho, co se stalo. Nestačí znát příčiny utrpení, abychom ho odstranili. Ale pokud přijdeme na proces, který jej vyvolal, můžeme ho zmírnit. Za různých nešťastných životních okolnostech může opět nastat starý problém, ačkoliv jsme jej zcela pochopili. Odstranění utrpení je skutečné jen tehdy, když problém nepřichází po delší dobu. Tento způsob jednání dává do pohybu nejhlubší aspekty naší bytosti na základě mentální jasnosti a rozlišování. Ve starých spisech z Indie se píše, že nouze a utrpení vymizí do té míry, do jaké se zvýší jasnost mysli. Jasnost mysli je schopnost rozlišovat a chápat příčinu, následek a ještě jeden těmto dvěma společný aspekt. Jestliže například ráno v zrcadle zjistíme, že jsme bledí, vnímáme následek. Jaká je příčina: Večeře? Špatný sen? Posléze pochopíme, že nejsme jen obličej s bledými rysy. Existuje v nás mnohem krásnější bytost. Ta existuje mimo změny, příčiny i následky. Jak dlouho zůstáváme neteční vůči příčinám, tak dlouho budeme trpět, než dojdeme k pochopení následků. Tak nás ignorance klame. Jakákoli technika zmírňující utrpení je cenná, ale její účinek je jen dočasný. Metody rozvíjející jasnost jsou mnohem účinnější, neboť napomáhají odstranění ignorance. Jestliže známe podstatu problému, můžeme úplně odstranit utrpení. Úspěchu můžeme dosáhnout jen skrze hlubokou transformaci, která zničí prvotní spojení s utrpením. Musíme nejprve najít příčiny utrpení a poté nalézt lék díky mentální jasnosti.

Samotná jasnost mysli však nestačí k tomu, abychom zničili tento prvotní svazek. Neexistuje technika, která by ho mohla úplně rozpustit, pochopení není všechno. Je potřeba i něco jiného. Nikdy nás utrpení nemůže podrobit úplně. Může hluboce zasáhnout naši bytost, ale existuje tajné místo, které nikdy zasáhnout nemůže a to bez ohledu na svou hloubku. Při mukách z utrpení jedna část z nás netrpí a dokonce zná příčinu a řešení utrpení. Čím více se přibližujeme tomuto tajnému místu, tím méně se s utrpením ztotožňujeme. Utrpení nezmizí, ale mír, který vychází z tohoto tajného místa, tohoto ohniska, nás utiší. Když zůstaneme v kontaktu s tímto mírem v jeho hloubce, budeme se cítit uvolnění, ačkoliv bolest ještě setrvává. Bolest a utrpení jsou ve spojení, ale více bolesti neznamená nutně více utrpení. U některých lidí malá bolest vyvolává velké utrpení a u jiných je utrpení malé, navzdory velké bolesti. Jak si to vysvětlit?

Už jste si asi všimli, že někteří lidé pociťují obrovské utrpení, když se blíží jejich smrt zatímco někteří zůstávají klidní, s jasnou myslí vysílají pocity míru lidem okolo. Proč se někteří lidé dokáží udržet při životě, když očekávají důležitou událost anebo návštěvu blízkého člověka, navzdory okolnostem podle kterých by už měli umřít? Odkud pochází tato jejich tajná síla? Tito lidé našli ono tajné místo o kterém jsme mluvili a do kterého utrpení nemůže vniknout. Když nemáme vědomí této skryté sféry, utrpení sílí. A utrpení je hlasem, který nás prosí abychom našli tuto tajnou místnost. Tady je klíč! V tomto tajném místě má sídlo cit, který nás může podpořit bez ohledu na obtíže které potkáme v životě. Tento cit se jmenuje víra. Nemluvíme nutně o víře v Boha, ani o nějakém náboženství. Víra, jednoduchá víra, je faktor, který zlomí prvotní svazek s utrpením.Jenom ona může zachránit v určitých obtížných případech bytost, která je jim podrobena. Víra je silnou energií, která přichází skrze rezonanci, přichází ku pomoci v okamžiku, když vše již vypadá ztraceno. Odkud přichází tato tajemná energie, o které křesťané říkají že i hory přenáší?

Člověk který neumí plavat se plaví na lodi. Loď ztroskotá a on si myslí že zemře. Když však spatří kousek dřeva, třeba i velice malého, a chytne se ho, ihned se cítí lépe. Zdá se to být směšné že uprostřed oceánu malý kousíček dřeva může mít takový účinek. Po čase však připlave další člověk, který umí dobře plavat a pomůže. Ačkoliv se ztroskotanec předtím cítil ztracen, jeho naděje roste. Zůstane naživu, než připlave další loď. A když už je na její palubě oceán už není ohrožením a cesta může pokračovat, i kdyby se strhla bouřka.

Toto je ohromná síla víry. Díky tomu je naše pátrání zaměřeno na intimní hledání víry někde v nás. Zdá se, že víra náleží náboženským institucím, ale ty nejsou vždy schopné odpovídat na neuvěřitelnou rozmanitost tohoto vnitřního hledání. To může být uskutečněno bez pomoci náboženské instituce s jednou podmínkou, totiž tou aby cesta vedla k našemu srdci, místu mystéria jakékoliv duchovní tradice. Je jedno jaké budeme mít technologie nebo objevy, jenž používáme. Nedobereme se konce hledání, dokud nenalezneme víru ve vlastním srdci. Naopak, dokud ji neobjevíme, bude setrvávat stav nouze. Vnímání existence této "vnitřní instituce", víry, nám bude dávat jinou perspektivu k náboženské instituci. Mnoho osob, které se necítili svobodnými v rámci náboženské komunity, učiní důležitý krok k vnímání institucionální stránky ve chvíli, když naleznou vnitřní víru, když objeví něco v jejich srdci. Na počátku tohoto kroku je důvěra. Člověk hodně přijímá. Co udělá s tím co přijal je na jeho odpovědnosti. Svou činností může v lidech vyvolat důvěru nebo nikoli.

Avšak kolik zlých skutků bylo uskutečněno ve jménu Boha a víry? Následky těchto činů ukazují zda nesou božskou stopu. Touto stopou je láska. Mnoho lidí jednajích na základě tohoto pocitu vyvolávají u ostatních důvěru a získávají autoritu. Autorita přichází často z lásky. Zatímco moc je následkem pravidel, zákonů, majetku i dějin. Jestliže nám bude radit osoba, která nám přeje dobro, zvážíme co říká, protože jí důvěřujeme. I pokud jsme již zapojeni do činnosti, začneme znovu uvažovat nad situací. Tyto vlivné osoby jsou plné ochoty pro ostatní kolem. Nemusí mít žádnou moc, ale to, co dělají nebo říkají, ovlivňuje ostatní. Měli bychom se jimi nechat inspirovat nebo následovat jejich příklad. Mají autoritu díky tomu, že vidí ze srdce. Jsou dál než ostatní. Díky soucitu jsou jejich činy neziskové a nemají strach. Ti jenž ukotví svůj život do lásky a víry v srdci neznají strach z překážek. Jejich autorita překoná moc těch, jejichž konání se zakládá na pravidlech nebo na vidině zisku. Tato druhá skupina lidí získává postavení díky své vůli, kterou bychom neměli zaměňovat s vírou. Opravdová víra je stvořena z lásky a laskavosti a proto je vždy konstruktivní. Podle převahy vyššího Já je vůle buď konstruktivní nebo destruktivní. Čím více se odsune ego na vedlejší kolej, tím je vůle blahodárnější. Takto bude moci více vyjadřovat Boží vůli. Jestliže nastane opačná situace, bude mít vůle stále více ničivější projev. Předpokládejme, že při neshodě v páru si muž řekne: "Proč bych měl ustoupit manželce, ať udělá první krok ona! Ať trpí ona!" Při takovém postoji vzniká díky němu utrpení i v celé rodině. Malá pružnost naší vůle často vyvolává utrpení pro nás samotné. Opravdová vůle je spojená s touhou konat dobro a s touhou najít správný kompromis, protože v rámci víry jsou sdílení a ohleduplnost důležité. Vezměme si příklad Ježíše, neboť jeho odkaz je velmi důležitý. Vstoupil do Jeruzaléma i přes vědomí velkého nebezpečí. Přítomnost lásky ukazuje rozdíl mezi vírou a vůlí. I láska ale může způsobit utrpení, když je snížena na přivlastňování a závislost. Je to smutná pravda. Čím více jsme připoutaní, tím více jsme blokováni. Čím větší je naše závislost, tím větší jsou i naše nároky a tím více jsme pasivní a lapeni do sítě nejasných a obtížných situací. Existuje nějaká forma lásky, která může přeměnit utrpení?

Hledání víry srdce je úzce spojeno s nalezením a vyjádřením tohoto druhu lásky. Vyjadřují naše vztahy tento druh lásky a nebo jsou to pouhá osobní očekávání? Nehraje tedy víra roli klíče, kterým otevřeme starý a rezavý zámek? Takto můžeme říci, že hledání je často vyjadřováním lásky. Při přítomnosti lásky může víra způsobit velkou přeměnu a může nám nabídnout energii a radost. Radost pak získává dvě podoby. První z nich je spojena s tím, co máme a co nemáme. Druhá je na tom co vlastníme nezávislá. Tato druhá podoba nikdy nevyhasne. Když zmizí utrpení, přichází radost, znamení, že jsme již blíže tomu, co nám chybělo. Je to jako když nás ráno jakmile rozhrneme závěsy zaplaví světlo slunce. Utrpení je jako závěs na oknu života, který zakrývá radost a světlo.

Někteří lidé v sobě nosí tuto radost a světlo pořád, navzdory utrpení. Ačkoliv je tento závěs přítomný stále, lze jej jednoduše rozhrnout. "Rozhrnout závěs", jinak řečeno duchovně se vyvíjet, předpokládá čtyři etapy: uvědomit si existenci závěsu, chtít jej rozhrnout, začít jednat v tomto směru a pak ověřit výsledek. Pokud výsledek neověříme riskujeme že se spleteme v kvalitě radosti, které dosáhneme. Ať jsme ze Západu nebo z Východu, ať žijeme ve stabilní anebo v chudé společnosti, ať máme lehký nebo těžký život, všichni jsme konfrontováni v průběhu života jednou nebo vícekrát s existenčními krizemi. Ačkoliv je krize spojená s vnějšími okolnostmi a událostmi, má vždy původ v nitru bytosti. I když jsme schopni vyplnit nějaké vnitřní prázdno, často nejsme schopni přijmout situace které způsobují že trpíme. Musíme se snažit dál anebo máme hledání vzdát? Váháme, ale nakonec se potřeba konat stane nutností. Vnitřní krize se stane impulsem k vývoji, ke hledání potřebné energie, jenž je vyjádřením lásky. Odkud však máme začít?

Velice důležitý je první krok. Může zabrat více času než bychom si mohli myslet že je nutné, ale je to velmi dobré znamení pokud trvá déle. Je vhodné se vyhnout metodám, které slibují okamžité a ohromující výsledky. Vývoj bytosti je všeobecně pomalý. Probíhá spíše ve spirále než lineárně. Důslednost potřebná na začátku se nám později odmění. Můžeme si vzít jako příklad dravce. Aby mohl najít vzestupný proud, který mu pomůže v plachtění, musí se napřed vznést. Žádný pták nemůže létat dokud sedí na zemi a čeká. Obtíže se kterými se utkáme nejsou zbytečné. Utrpení nám může "otevřít oči" a přiznání existence problému nabízí cennou možnost, abychom učinili první krok. Tento krok není jednoduchou pohnutkou, ale dlouhodobým procesem, při kterém je potřeba neustálého zpětného zkoumání a hodnocení.