O duchovním probouzení – interview s Eckhartem Tollem

Rubrika: Momenty

Autor: Paula Coppel

Fragmenty z interview Eckharta Tolleho s Paulou Coppel pro Unity Magazine

Paula Coppel: V knize Moc přítomného okamžiku jsi popsal svoji osobní dramatickou zkušenost duchovního probuzení. Co přesně myslíš, že se ti tenkrát přihodilo?

Eckhart Tolle: Po řadu let jsem žil hluboce ztotožňován se svým myšlením a bolestivými nepříjemnými emocemi, které jsem v sobě nashromáždil. Veškerá má myšlenková činnost měla převážně negativní směřování, podobně jako i mé pojetí sebe sama, ačkoliv jsem se navenek snažil sobě i světu tvrdou prací dokázat, že jsem k něčemu dobrý. Třebaže jsem však na akademické půdě dosáhl úspěchu, těšilo mě to tak dva tři týdny a poté se o slovo znovu přihlásila deprese a úzkost.

Oné noci jsem se vymanil z mého ztotožnění se s tímto nepříjemným snem myšlenek a zraněných citů. Noční můra se stala až tak nesnesitelnou, že to vyvolalo oddělení vědomí od ztotožnění se s formou. Probudil jsem se a náhle si uvědomil sebe sama jako „já jsem“, rozhostil se ve mne hluboký mír.

Paula Coppel: Také jsi uvedl, že tomu předcházela postupně krystalizující myšlenka, že: „Už to sám se sebou nedokážu déle vydržet.“ Řekni nám o tom.

Eckhart Tolle: Ano. Je pozoruhodné, že první krok za myšlenky byl ve skutečnosti iniciován myšlenkou samou. V ten okamžik se mé vědomí zaměřovalo na myšlenku „(já) už to se sebou nedokážu vydržet“ a uvědomil jsem si tak, že tu teda musíme být dva -„já“ a druhé já, „se kterým už nedokážu žít“. A z toho vzešla další nepatrná myšlenka: „Kdo je teda tím já, které již dále nesnesu?“ Odpověď se však neobjevila, byla to jen poslední otázka. Potom už to bylo jedno. Tento mír změnil i mé vnímání světa forem, tedy vnějšího světa. Když jsem se druhého dne probudil, vše bylo překrásné, jakoby intenzivně živoucí a mírumilovné.

Zbaví-li se člověk nazírání věcí skrze svůj starý filtr podmiňování minulostí a konceptualizace, může pociťovat vesmír jako neskonale živý. Dokonce i tzv. neživé věci – často si vezmu nějaký malý předmět a jen se tak na něj dívám a vnímám, že je živý. Fyzikové vám potvrdí, že to, co označujeme za neživou hmotu, není ve skutečnosti ani trochu mrtvé. Vše je intenzivně žijícím energetickým polem. Tato živost je však pouze aspektem živosti či života, kterým jsem.

Paula Coppel: Žiješ i nadále ve stavu blaženosti a míru, který jsi pocítil během tohoto probuzení?

Eckhart Tolle: Ano, v základě je tento mír neustále přítomen. Co se mění, je jeho intenzita. Na počátku to byla po velmi dlouhou dobu – týdny, měsíce, roky – velice intenzivní zkušenost. Jednalo se o určitý druh blaženosti, avšak bylo to blažeností pouze v porovnání s tím, co bylo předtím. Nyní je mi tento mír normálním stavem. Když se blaženost stane běžnou věcí, není to už vlastně blaženost, je to prostě mír.

Paula Coppel: Tvé probuzení se odehrálo dramaticky a stalo se trvalým. Většina z nás se také pokouší dostat se tam najednou. Neustále však sami sebe musíme přistihovat při tom, že něco posuzujeme či že naše jednání vychází pouze z ega, a pak se snažíme to korigovat. Musíš se i ty takto upomínat, anebo žiješ kontinuálně ve vyšším vědomí, aniž bys musel provádět nějaké podobné zásahy?

Eckhart Tolle: No, trvalo to hezkých pár let, než se transformace úplně integrovala do mého života. On ze začátku pokračoval na vnější úrovni úplně stejně, jako by se ani nic moc nestalo, třebaže něco se změnilo. Život mi naplňovaly různé věci a události, kterých se mi podařilo dosáhnout bez jakékoliv námahy. Někdy to byly maličkosti, někdy události většího významu. Pořád jsem však pokračoval ve svém starém životě a věřil jsem, že mojí cestou je akademická práce.

Byl jsem přijat na postgraduál v Cambridge, opět aniž bych musel vyvíjet větší úsilí, a na nějaký čas jsem z toho cítil radost. Pak jsem ale začal pociťovat stále rostoucí tíhu, protože všichni tam žili jen ve své hlavě a skrze ego. Takže to zabralo pár let, než jsem si byl ochoten připustit, že „tohle není to místo, kde mám být“. V to období jsem se znovu ocitl blízko propasti zármutku.  Musel jsem se bezpodmínečně dostat zpátky do prožívání přítomnosti. Bylo to, jako by mě mysl tahala za rukáv a snažila se mě strhnout: „Pojď, tudy se dostaneme ke smutku a lítosti.“ A já se musel držet a pevně oponovat: „Ale ne, tam já nejdu.“

Paula Coppel: Zahrnuje tvoje duchovní praxe i meditaci či modlitbu, anebo se jedná více o samotný stav bytí?

Eckhart Tolle: Podobá se více stavu bytí. Nemodlím se pro nic, ale dříve jsem párkrát používal různé afirmace. Ty jsou trochu samotným dosažením, o které usilujeme, protože na určité úrovni se již vždy naplnily.

Například před tím, než vznikla Moc přítomného okamžiku, jsem měl vizi, že jsem tuto knihu již napsal a že ovlivnila celý svět. Cítil jsem, že už byla tajemným způsobem nějak součástí Projevu. Namaloval jsem na kus papíru kruh a tam stálo „kniha“. Pak jsem začal psát něco o tom, jaký dopad tato kniha má na celý svět, jak ovlivňuje můj život a životy jiných lidí, jak je překládána do mnoha jazyků a hovoří ke stovkám a tisícům lidí. Avšak to jsem nenakreslil – protože jsem si přál, aby se to stalo. Bylo to, jako bych na papír popisoval něco, co už se vlastně na určité úrovni reality odehrálo. Myslím, že někteří by to nazvali zhmotňováním či vizualizací (zákon dokonalého uskutečnění, jak to nazýváme a vyučujeme na kurzech integrální jógy – pozn. red.). Nefunguje to moc dobře, když chováte pocit, že aby se to mohlo uskutečnit, je třeba k tomu něco přidat nebo to nějak přitáhnout. Nejsilněji to účinkuje, pokud víte, že na určité skryté úrovni existence je to již realitou. Už to existuje. A když si zcela připustíte, že je to skutečnost, pocítíte nenadále sílu dané věci. V takovém stavu už není rozdílu mezi pocity, který ve vás probudí nález mapy pokladu a toho, když se takový poklad skutečně manifestuje v Projevu.

Paula Coppel: Mnoho lidí touží nalézt to, co nazýváš jejich „vnějších smyslem“ – tedy to, jak by měli naložit se svými životy. Jaký má ale toto vztah k „vnitřnímu smyslu“?

Eckhart Tolle: I když se ti podaří dovršit nějaký vnější smysl, nikdy tě nemůže naplnit, dokud nenalezneš svůj vnitřní smysl, což je probuzení, žití v přítomnosti, bytí v souladu se životem.  Skutečná moc pochází z přítomnosti; je to přítomnost.

Někteří lidé jsou povoláni k uskutečnění velkých činů ve světě, aby vytvořili či založili nějaké nové struktury, které pak odráží jejich probouzející se vědomí. Jiní lidé, které někdy nazývám udržovateli frekvence, nejsou povoláni působit tolik ve vnějším světě a tvořit velká díla. Jejich smysl spočívá v tom nechat své vědomí vplynout do čehokoliv, co dělají – dělat vše posvátným způsobem.

Dělat vše posvátným způsobem znamená dělat vše v naprostém prožívání přítomného okamžiku. Cokoliv pak děláš, s čímkoliv pracuješ, ať už je to manuální práce či rozhovor, nakupování či prodej, každá drobnost je protknuta mocí a prostotou přítomnosti. Úroveň vědomí takovýchto lidí se nešíří jenom ke všem, se kterými přijdou do kontaktu, ale na neviditelné úrovni zasahuje také do kolektivního vědomí.

Každá velká snaha se koneckonců skládá z mnoha drobnějších krůčků. Zvedneš telefon a s někým mluvíš. Na druhé straně někdo mluví a poslouchá a ty řekneš, co říct máš. Takto vnímám svůj život. Nevidím se jako „Mmm, teď provádím úžasnou velkou věc, pronesu řeč a každý odteď bude transformován.“  Kdybych měl takové myšlenky, musel bych žít v permanentním stresu, protože mysl by okamžitě kontrovala: „A co když tvá řeč nebude až tak inspirativní a nikdo se netransformuje?“ Realita je taková, že je pouze každý přítomný okamžik: Jsi pozvána, abys pronesla řeč. Vyjdeš ven z budovy a nasedneš do auta. Díváš se z okna. Přijedeš na místo. Sedíš v křesle, čekáš, vstupuješ na scénu. Každý prostý jednotlivý moment. Jenom to.

Paula Coppel: Mnoho lidí tvrdí, že nejsou šťastni, avšak odmítají se nějak změnit. Proč lidé zůstávají tak rádi spjati se svým strádáním?

Eckhart Tolle: Protože nešťastné já, či nešťastné mně, se stalo součástí jejich vnímání sebe sama, jejich vlastní identity. Neustále jim to potvrzuje, kdo jsou anebo jak (moc) nešťastní jsou. Nechtějí se oprostit, jelikož mají strach, že tak ztratí sama sebe.

Je třeba jim ukázat, že nejsou svými myšlenkovými pochody. Pro někoho je začátkem probouzení třeba jen to, když slyší či čte, že: „Máte v hlavě hlas, který neustále hovoří. Všimli jste si toho?“ A najednou si uvědomí, že myšlenky jen prochází jeho hlavou, zatímco dříve s nimi byl natolik ztotožněn, že těmi myšlenkami byl.

Paula Coppel: Takže jedna z cest je všimnout si, že se jedná pouze o pohyby mysli a raději je pozorovat než se s myšlenkami identifikovat?

Eckhart Tolle: Ano, každý, kdo toto čte a dává mu to smysl, se již začal probouzet. Pokud někdo čte tento rozhovor a žádný smysl mu to nedává, znamená to, že probouzení ještě nenastalo. Abychom pochopili podstatnou pravdu vyjádřenou těmito slovy, musí k ní být v nitru od začátku určitá otevřenost, protože může existovat, pouze pokud ji dokážete rozpoznat. Samotná myšlenka nedokáže uchopit žádné duchovní pravdy, bez ohledu na to, o jak hlubokou myšlenku se jedná. Není to možné. To proto jsou média plná vzdělaných lidí, kteří poukazují na duchovní knihy, ale jsou natolik ztotožněni se svými myšlenkovými pochody, že jsou vedle. Píšou recenze nebo články a přitom minuli holou podstatu. Nevidí esenci toho všeho. Není to jejich chyba, nejde o ně osobně. Příčinou je lidská podmíněnost a stav ztotožnění se s myslí. Inteligence sama o sobě nepomůže. Můžete mít dva nebo tři tituly, ale to vás nepřiblíží duchovní realizaci. Ve skutečnosti vás to od ní může ještě více vzdálit.

Jedna z možností přiblížení se uskutečnění, když máte pocit, že vás trápí velké problémy, je zeptat se „Jaký problém mě právě teď sužuje?“ Většinou zjistíte, že v tento okamžik ve skutečnosti žádný problém nemáte. Prostě si tu sedíte, dýcháte, koukáte z okna - a vše je fajn. Vzduchu je dost. Dokonce máte pro dnešek dostatek jídla, a ani kdybyste neměli žádné jídlo, nebyl by to problém, spíše výzva. Takže výzvy existují, avšak problémy jsou myšlenkové konstrukce. Výzvou je něco, co je možné vyřešit teď a co vyžaduje nějakou akci.

Pokud nemáš peníze, použij svou mysl a řekni si „Co můžu provést?“ A potom se vrať do klidového stavu. Nepoužívej mysl bez klidu, protože když začneš používat mysl bez klidu, velice snadno se v ní můžeš ztratit a objeví se starosti. Starost znamená, že to mysl kontroluje tebe. Starost nemá nikdy žádný význam. Žádné reálné řešení nikdy ze starosti nevzejde.

Paula Coppel: A přesto si pořád nalháváme, že vzejde, že mít obavy může být plodnou záležitostí, kterou je třeba dělat.

Eckhart Tolle: Ano, mysl ti namluví, že na to musíš nutně myslet, protože jinak vše zkolabuje. Ve skutečnosti je však právě tato nekontrolovatelná aktivita mysli tím, co ti brání najít řešení. Jenom když učiníš krok za mysl, zůstaneš klidná a uvědomíš si, že teď žádný skutečný problém na blízku není, můžeš nalézt jeho řešení. Může se stát, že díky prodlévání ve sféře míru se ti to, co můžeš nebo musíš udělat, najednou zjeví samo, aniž bys řešení zrovna aktivně hledala.