O moudrosti (1)

Rubrika: Podněty

Autor: Gregorian Bivolaru

Na to, co je to vlastně moudrost, existuje více pohledů: „Moudrost je projevem blažené prázdnoty,“ praví Jób. „Je to úplná a hluboká perspektiva věcí,“ řekl Proust. „Moudrý je ten, kdo se skutečně zná,“ prohlásil Lao-c’. „Moudrý je ten, kdo dokáže snadno odhalit boží moudrost,“ praví jiný mudrc. A podle jogínů je moudrost blahodárnou láskou, zdravým rozumem a láskou k božské Pravdě.

Moudrost je nejvyšší formou vnitřní rovnováhy (psychické, mentální a duchovní), blaženým klidem a vnitřní spokojeností, odhalením nesmrtelného božského ducha (átman). Je úplným souladem mezi myšlenkami a skutky, stavem, kterého mohou dosáhnout lidé, kteří dokonale probudili svoji sahasráru. Nejvyšší moudrosti je možné dosáhnout obšírnou duchovní zkušeností, která je prohloubená reflexí a významně urychlená stálým a správným prováděním vyšších úrovní jógového systému.

Moudrost zahrnuje intuitivní integrovanou obecnou koncepci jak světa, tak i člověka včetně jeho určení v rámci universa a existující reality Boha.

Moudrost zahrnuje poznání morálních hodnot božského dobra, nejzazší pravdy, dokonalé krásy, čistoty, lásky, úcty k sobě a ostatním, bezpodmínečné lásky k Bohu – jakož i neotřesitelnou víru souladnou s těmito principy a hodnotami.

Moudrost je známkou hlubokého poznání sebe sama a sebeovládání, je trvalým způsobem vedení sebe sama životem ve shodě s univerzálními božskými principy, které stojí za zdravým rozumem a tvůrčí inteligencí.

Skutečná moudrost odráží naprostý respekt vůči přírodním zákonům, neboť i za nimi stojí dokonalá božská inteligence.

Moudrost je vždy otevřená životním lekcím

„Kdo je moudrý“ – podle rumunského přísloví – „jedná podle toho, co je možné (podřizuje se tedy božským zákonům), a ne jen podle vlastní vůle.“

Moudrý člověk se neúnavně snaží dosáhnout významných univerzálních hodnot, které lidstvo rozpoznalo už před tisíci let. Chápe a ve shodě s nejvyšší vůlí se snaží podle svých sil hodnotně přispět k duchovnímu a morálnímu vysvobození lidstva (jeho síla přitom velmi vzrostla díky jeho moudrosti).  Tento úkol naplňuje svými činy i svým učením, které je projevem harmonie a nejvyšší božské inteligence a o které se dělí s ostatními, anebo tím, že vzdělává děti v duchu úcty k vyšším božským hodnotám.

Moudrý člověk je přísný k sobě a shovívavý a laskavý k ostatním (pokud si to zaslouží). Buduje svůj život postupně, své bohaté životní zkušenosti a plody hluboké meditace vždy vztahuje k učením a zjevením, která obdržel jak od Boha, tak od ostatních lidí, od kterých se učí buď přímo, nebo skrze jejich skutky. Moudrý člověk věří, že KONEČNÁ PRAVDA JE VŠÍM, proto nelpí na pevně daném nebo neměnném způsobu života. Je jako dítě, neustále se ze všeho a ode všech učí něčemu novému a je vždy připravený se napravit, pokud udělá chybu, ať už k tomu dojde svým vlastním poznáním, nebo mu dá radu někdo jiný. Dokáže sjednotit stabilní duchovní a morální postoj s otevřenou vnímavostí k autentickým božským hodnotám. Je si vědom svého skutečného postoje k sobě a k ostatním, zatímco současně zůstává trvale ve střehu k projevům ega či sklonům k povyšování.

Poskytuje duši božské štěstí

Moudrost, coby důsledek vyššího, konečného, univerzálního a Bohem inspirovaného poznání světa, nás vždy vede k blahodárným činům, k harmonickému praktickému jednání, které je božsky integrované. Moudrost takové jednání nejen podněcuje, ale i objasňuje podle božských principů.

Moudrost vylučuje separaci od lidí bez reálného důvodu, poustevnictví, excentrickou volbu žít mimo společnost, stejně jako vylučuje i povrchní příležitostné společenské vazby. Naopak zahrnuje upřímné a hodnotné vztahy vroucího přátelství a lásky, které jsou oproštěné od sobeckosti. Vztahy, které se přirozeně uzpůsobují na základě míry osobní důvěrnosti. Moudrost také vylučuje vulgární vyjadřování a přehnanou familiárnost, s výjimkou situací, kdy jsou tyto projevy ku prospěchu.

Jako obecný postoj oddání se vyššímu životu a božskému je moudrost hluboce integrovaným a transfigurujícím stavem. Ačkoliv nikdy nesestává z nějaké skupiny rigidních pravidel chování, skládá se moudrost z celé řady harmonických, božských a vysoce praktických postojů a je násobena konkrétními prospěšnými činy, které slouží především k udržení vitální, mentální a duchovní rovnováhy.

Moudrost nám umožňuje, abychom trvale zůstávali ve stavu klidu a míru sami se sebou, což v nás často vyvolává i nepomíjející božské štěstí, EXTÁZI (což je pro dosažení moudrosti příznačné). Všechny velké duchovní cesty lidstva, včetně jógy, moudře vedly všechny ty, kteří těmto cestám rozuměli, anebo, což je nejdůležitější, věděli, jak jejich učení uplatnit v praxi.

Náboženské směry, jóga, božské principy praktické mravnosti, autentické filosofické směry, velká, přetrvávající, skvostná umělecká díla, vědecké, obecné, objektivní koncepty Boha, světa, života a člověka… to vše jsou přímé či nepřímé pobídky k moudrosti, které někdy do jisté míry představují i explicitní vyjádření určité formy moudrosti. Nebudeme zde uvádět konkrétní příklady děl či autorů, neboť bychom se nevyhnuli jistému vymezení. Poukažme místo toho v tomto ohledu na lidskou duchovnost jako na celek, na plody duchovní aktivity všech lidí všech období.

Moudrost, jako vrozená kvalita, kterou jsme si vydobyli trvalou snahou v předchozích inkarnacích (například úspěšnou praxí jógy a dosažením duchovních vrcholů v předchozím životě), je darem, který je v bytosti zastoupen již od narození. V ostatních případech je moudrost důsledkem osobních a duchovních zkušeností získaných praxí jógy během (tohoto) života.

Představuje úplnou vyrovnanost osobnosti

Moudrost je vyšší schopnost chápat prvky skutečnosti a tvoří ji důkladné poznání reality, bohaté duchovní zkušenosti, úplná rovnováha mezi tužbami a možnostmi a také intimní spojení s Bohem, ze kterého povstává euforický klid a pocit vlastního naplnění. Moudrost je inteligence a zdravý rozum, které se uplatňují v jednání a ve spravedlivém a objektivním posuzování událostí a skutečností. Moudrost je možné získat prohlubováním některých bohatých duchovních zkušeností (ke kterým nás snadno může dovést praxe různých technik jógy) a je v protikladu vůči jakémukoliv druhu excese.

Moudrost nezahrnuje pouze důkladné sebepoznání, poznání Boha a světa a autentickou filozofickou a životní zkušenost, ale také dokonalé sebeovládání, které vede k hluboké transformaci vlastní bytosti. Stáváme se díky ní bytostí, která kreativním způsobem ovlivňuje okolní svět, včetně lidí, se kterými jsme v kontaktu.

Za pomoci správné a vytrvalé praxe jógy přestává být moudrost něčím, co je dostupné pouze starším lidem, kteří si již jsou dobře vědomi důsledků všemožných aktivit a získali smysl pro relativitu. Říká se: „Životem zmoudříš.“ Přesto však mohou moudrosti nabýt i mladí jogíni. Jen se musí chtít učit ze svých vlastních duchovních zkušeností a také od ostatních a dokázat posuzovat skutečnosti z božské a harmonické perspektivy, která je celistvá, vyšší, korelovaná a intuitivně-racionální.

Moudrost je základní ctnost, jak gnozeologická, tak morální, která je vetknuta do samotného základu systému jógy, který v sobě snoubí vnitřní zjevení existence Boha, teoretické znalosti fundamentálních zákonů makrokosmu (které jsou vyjádřením dokonalé inteligence harmonicky zrcadlící Boha v projevu) a veškeré jednání z toho pramenící.

Ve starověku idea moudrosti znamenala naprostou „vyváženost“ osobnosti, střídmost ve všem, naprosté ovládnutí a schopnost pozvednutí vášně k vyššímu záměru, racionální poznání, usmíření člověka se světem, euforický klid, absolutní zkušenost v souladu s manifestací Boží vůle. Stoikové a epikurejci by moudrost definovali jako nepřítomnost utrpení, nižší vášně („aponia“, „apatheia“) či roztěkanosti, negativních emocí („ataraxie“, „adiaphoria”) atd.

(bude pokračovat)