Život v neustálém intimním spojení s otázkou „Kdo jsem já?“ představuje také skutečně pozitivní postoj k naší existenci. Dříve než rozpoznáme své duchovní poslání, než se začneme snažit o úspěch ve vnějším světě, bychom se měli sami sebe zeptat: „Co je život?“ a „Kdo jej žije?“

Pokud tak učiníme, dáme své existenci autentický nádech a tělo, myšlenky i emoce, které tu jsou, budou duchovně integrovány ve vizi zbavené osobního charakteru.

Tajemství chvíle začátku zůstává neustále hluboko v naší duši. Budeme z něj moci těžit i po delší době. Někdy tak už nevědomě činíme, když třeba znovu vyvoláváme první setkání s nějakou osobou, nebo se nám vracejí myšlenky o tom, když jsme poprvé někam šli, apod.

Jako by se nám po takových chvílích nějak stýskalo - a tím je nevědomě znovu vyvoláváme. Pokud to ale budeme dělat záměrně, výsledek bude ještě lepší.

Na duchovní cestě prochází člověk různými fázemi z nichž se každá vyznačuje svým specifickým charakterem. Jejich rozpoznání nám může otevřít cestu k vyšším úrovním...

"Probuzení zájmu o duchovní záležitosti bývá někdy způsobeno aktivací určitého nevýslovného procesu vnitřní rezonance skrze studium hodnotného duchovního textu či výroku vysokého mistra, někdy souvisí s mystickým prožitkem, nebo může dokonce nastat v okamžiku vyvrcholení nějaké bolestné životní krize."

V životě se často ocitáme v situacích, ze kterých naše mysl marně hledá východisko kvůli pocitu, že k rozhodnutí potřebujeme více informací.

Při bližším pohledu však vyjde najevo, že učinit rozhodnutí ve spletitém labyrintu naší mysli je pro nás těžké nikoliv proto, že nemáme k dispozici potřebné údaje, ale proto, že na stejnou věc máme mnoho pohledů.

Náš obvyklý stav vědomí není překvapivě něčím, co je nám přirozené, jak pravděpodobně předpokládáme, ale představuje určitý „nástroj“, který jsme si vytvořili pro účely reflektování prostředí a lidí kolem nás.

Zatímco některé z našich potencionálních schopností jsou společností a kulturou podporovány a rozvíjeny, jiné jsou jimi potlačovány a další zůstávají zcela nerozvinuté. Můžeme říci, že běžný stav našeho vědomí a jeho obvyklý mentální obsah je odrazem skutečnosti, se kterou jsme denně konfrontováni.

Upřímný a spontánní úsměv nás nic nestojí, zato je zdrojem mnoha blahodárných účinků jak pro osobu, která ho věnuje, tak pro toho, komu je směřován...

Když člověk pochopí tyto aspekty, smích se mu odhalí jako jednoduchá a hluboce transformující duchovní metoda.

Věnování je akt, skrze který nabízíme vědomě nepodmíněné plody našich činů Bohu a který nás zprostí (z karmického hlediska) účinků příslušné věnované činnosti. V tomto případě můžeme cítit po skončení věnování odpověď Boha, která se projeví úplně skrze nás.

Dříve než začneme jakoukoliv činnost, zaměřme nejdříve svoji mysl dovnitř sebe, abychom naladili svoji duši na hluboký mír, božskou harmonii a ohromnou lásku. Poté věnujme ovoce našich činností Bohu.

Začátek je vždy velice důležitý. Představuje okamžik vyvolávání a směřování blahodárné síly. Abychom dokázali jednat tím nejlepším způsobem, musíme do naší bytosti nejprve „přivábit božské světlo“.

Hodiny budou nadále odtikávat monotónní plynutí času, Země bude nadále obíhat kolem Slunce... S odpoutaností nechme aspekty našeho života tonout ve strhujícím víru časové posloupnosti. Zůstaňme si neustále vědomi, že existujeme TADY a TEĎ...

(jednoduché cvičení pro transcedenci místa a času)

...mysl bychom měli dostat do stavu neustalé pozornosti. Spolu s tělem, dechem a smysly tvoří jednu skupinu. Všechno co činíme je plodem jejich společné práce. Všeobecně je ale naše mysl pánem a my fungujeme podle jejího obsahu.

Děje se tak proto, že rozvoj mysli nastane dřív, než si začneme být vědomi sami sebe. Na každého z nás působí rozdílné genetické i kulturní vlivy, každý z nás má mnoho různých osobních zkušeností,...