Odpovědnost

Rubrika: Podněty

Autor: Elinor Selea

Článek ze série přednášek o vlastnostech, které by měl projevovat každý aspirant určité duchovní cesty (přepis záznamu setkání).

Další podstatnou vlastností autentického aspiranta duchovní cesty, která by měla být hluboce pochopena a osvojena, je odpovědnost. V úvodu přednášky musím zdůraznit, že pozitivní kreativní postoj vůči jakémukoliv závazku znamená reálně vnímat tuto odpovědnost jako příležitost - a nikoliv jako zátěž. Takový postoj nám hlavně v začátcích dopomůže ke snadnějšímu zdárnému zvládnutí naší povinnosti, podobně jako ve známém přísloví: „S chutí do toho a půl je hotovo.“ Pokud dokážeme tento postoj zaujímat i na podvědomé úrovni, přinese nám následně do života řadu blahodárných zkušeností a prožitek překvapivého nadšení při uvědomování si odpovědnosti ke svému vlastnímu životu.

Odpovědnosti se nikdo nemůže vyhnout. Každý musí dříve nebo později dospět. Je to přirozené, a pokud se záměrně vyhýbáme tomuto přirozenému vývoji, značí to jen útěk z reálného života. Ano, život, to je radost, láska…, ale také odpovědnost. Mohli bychom říci, že existují dva druhy odpovědnosti: ta, kterou zaujímáme vůči vnějšímu vesmíru (okolnímu světu), a ta, kterou máme k našemu vnitřnímu vesmíru. Odpovědností, kterou zaujímáme k vnitřnímu vesmíru, je např. odpovědnost:

• vůči fyzickému obalu (annamajakóša): udržovat naše tělo čisté, zdravé, starat se a pečovat o něj;
• vůči éterickému obalu (pránamajakóša): zajistit dobré proudění energie skrze naše nádí a pocit vitality;
• vůči astrálnímu obalu (manómajakóša): zaujímat pozitivní postoj, kontrolovat přebujelou představivost a uchovávat si dobrou paměť; pokud se budeme chovat odpovědně i vůči našemu podvědomí, je to znamenitý krok navíc k tomu, abychom i do něj vnášeli světlo našeho vědomí;
• vůči nadvědomému obalu (vidžňánamajakóša): odpovědnost za probuzení naší duše;
• vůči obalu blaženosti (ánandamajakóša): uvědomovat si jeho existenci a vědomě probouzet vytříbená ohniska rezonance; v případě átmanu je naší největší odpovědností poznat svou skutečnou podstatu a přestat se mylně ztotožňovat s egem či s nižšími těly.

Příležitostí, jak se chovat odpovědně k vnějšímu světu, je mnoho. Obecně je dobré vykonávat svobodnou vůli a směřovat ji k naplnění vůle univerzální, abychom tak následovali učení vyjádřené v tomto citátu: „Štěstím je to, když lidské bytosti používají veškeré své fyzické, citové i mentální energie pro dobro lidstva, pro dosažení nebeského království, pro Pravdu a božskou Spravedlnost.“

V rámci našeho okolního světa jsme tedy odpovědní za to, že pomáháme odstraňovat a rozpouštět vše zlé a negativní. Avšak směřování k božskému není možné jakkoliv vynutit, musíme být o jeho správnosti sami hluboce přesvědčeni. Nebylo by však velkou výhodou, kdyby lidská bytost byla proti své vůli nucena směřovat k dobru a ke světlu? Nikoliv. Stvořitel a další vyšší bytosti vždy nechávají lidskou bytost svobodnou, aby rozvíjela vlastní vědomí a učila se odpovědnosti za své směřování. Tuto svobodu nemáme chápat jako nějaký volnomyšlenkářský styl života, protože ve skutečnosti jsme to stále my, kdo je odpovědný za jakoukoli naši myšlenku a za každý náš skutek.

Čím rychleji zdárně projdeme duchovní cestou, tím dříve se dostaneme k jejímu konci: ke spojení s Bohem. Zkoušky a různá odpovědnost, kterou máme, nás na této cestě vlastně prověřují, zda jsme již připraveni na další krok. Pokud přijmeme a zvládneme nové výzvy moudrým božsky integrovaným způsobem, je to vlastně další krok k přiblížení se konečnému cíli. Tváří v tvář každé nové zodpovědnosti, která se nám nabízí, se máme zastavit, zvážit situaci a přijmout ji, pokud se nám podle našeho nejlepšího přesvědčení jeví jako příznivá pro náš duchovní pokrok a pokud víme, že jsme schopni ji zvládnout.

Poznat, jakým způsobem „utrácíme“ svoji energii v různých oblastech a činnostech, je také mimořádná příležitost pro vývoj každé bytosti, jelikož také v tomto bodě má každý z nás další díl velké odpovědnosti. Bůh nám nedal život, abychom ho utráceli a konzumovali, naopak vše, co děláme, je nějak důležité jak pro nás, tak i pro vývoj celé lidské společnosti. Jeden z největších zázraků je Život sám. Každý z nás získal od Boha tento výsostný zázrak stvoření. A to předpokládá i určitou odpovědnost, abychom ho „neutráceli“ zbytečně, abychom mu dokázali odpovědět na otázku: „Co jsi udělal se svým vlastním životem?“

Tento přístup se odráží například i v praxi plné kontroly sexuálního potenciálu, skrze niž člověk zabraňuje vyčerpání životní síly tím, že uchovává tvořivý potenciál, který je předpokladem zrození života na fyzické úrovni.

Abychom byli opravdu mravní, znamená to být odpovědní ke všemu, co činíme, nejen na fyzické úrovni, ale také na astrální a mentální úrovni. Neznamená to podřizovat se nějakým vnějším pravidlům, ale neustále vnitřně vytvářet blahodárné a světelné myšlenky a city, abychom ve dne v noci vysílali ze srdce a z naší duše subtilní jevy zmiňované dříve, které jsou ale reálné a které mimořádně příznivě působí na všechny lidské bytosti.

Život, i náš duchovní průvodce, nám postupně předkládají řadu možností, jak projevit a dokázat míru naší odpovědnosti. To nás motivuje a činí nás to silnějšími. Rovněž učitelé, rodiče a profesoři ve škole používají podobný přístup, aby podnítili lepší výsledky svých dětí či žáků. Když v dobrém ukážeš, že od někoho něco čekáš, protože mu důvěřuješ, bude se sám opravdu snažit, aby danou věc co nejlépe zvládl. I u tzv. problémových dětí můžeme dosáhnout dobrých výsledků, pokud jim svěříme odpovědnost za něco skutečného, a tím jim ukážeme, že v ně chováme důvěru. Duchovní průvodce nám jako v zrcadle vždy ukazuje to, čím se můžeme stát a co můžeme získat, abychom tak dokázali následně skutečně prožívat božskou realitu. Proto nám tak často říká, že „co jsi nyní ty, byl jsem i já, to, co jsem teď já, staneš se i ty“.

Duchovní průvodce nám odhaluje cestu tím, že nám uděluje duchovní impulsy a rady, ale odpovědnost za to, co máme udělat anebo změnit, patří jenom nám. Průvodce nás může jenom podpořit, abychom tuto výzvu přijali již tady a teď. Podobně jako dítě dospívá skrze svoji odpovědnost, dospělý (člověk) dospívá duchovně skrze svoji duchovní odpovědnost.

Důležité je rozeznávat původ každé role, která od nás vyžaduje určitou odpovědnost, protože svět se bude moci „přetrhnout“, aby nám předkládal všemožné nabídky, a někteří lidé budou velice šťastní, když nám budou moci svěřit nějakou roli v jejich vlastním díle. Některé z těchto rolí jsou velice přitažlivé a slibů je mnoho, proto je důležité, abychom se často radili se svým nejhlubším nitrem či s duchovním průvodcem a co nejvíce tyto nabídky rozlišovali, abychom se neztratili ve světě dříve, než poznáme, kdo vlastně jsme, anebo ještě dříve než dostaneme šanci prožít hluboké duchovní probuzení.

Z toho důvodu je důležité, abychom byli upřímní jak k ostatním, tak i sami k sobě, a abychom si vypěstovali cit pro své vlastní poslání. Zodpovědnost sama k sobě předpokládá, abychom se milovali a byli na sebe milí. Sami jsme totiž odpovědní za to, v co věříme a co přijímáme. Někdo nám může třeba vykládat různé lži, ale není to jeho vina, pokud mu uvěříme. Stejně tak není třeba, abychom se nějak trestali, pokud jsme se dopustili omylu nebo pokud jsme jednali nezodpovědně či nevědomě. Místo toho je dobré sjednat nápravu a přijmout za vlastní chování odpovědnost. Tak můžeme opravit svůj omyl a uvědomit si, že i tyto omyly jsou našim právem a určitou odpovědností.

Připomeňme si dále přísloví: „Potrefená husa nejvíc kejhá“.  Nemáme vinit vnější faktory za výsledek, kterého jsme dosáhli. Tak málo z nás dokáže přiznat potíže na své vlastní straně a zbytečně hází těžkosti na ostatní v naději, že se tak vyhne své vlastní odpovědnosti. Jenom tehdy, když se nám otevřou oči, pochopíme, že čím více se snažíme vyhnout se zodpovědnosti a čím více problémů vkládáme na ramena ostatních, tím více nás pak tyto těžkosti budou tížit. Více užitku a radosti budeme mít, když nám takové situace pomohou otevřít oči a my získáme nějakou velmi konkrétní zkušenost ohledně určitého přesného aspektu našeho života.

Zde doplním, že lidé skutečně často, když musí v životě něco překonat a zvládnout problém, hledají vinu všude kolem jenom ne u sebe. To poukazuje na jejich nedospělost, protože se vyhýbají přijetí vlastní odpovědnosti. Pokud člověk „řeší“ věci tímto způsobem, daná situace ho nedonutí zaměřovat na ni pozornost a on si tak často ani nemůže uvědomit její skutečný význam a rozsah. Je to známka povrchnosti, když se nesnažíme pochopit, proč zrovna nám do života přišla tato událost. První krok má vždy být její přijetí a přijetí naší odpovědnosti. Jít do sebe a skutečně uvědomovat, proč se to stalo, a tím si současně uvědomovat sám sebe, své postoje a chování. To vede k sebepoznávání. Odpovědnost znamená vlastně určitý stav či osobní postoj, který se snaží tato přednáška postihnout, kdy se vědomě účastníme situací našeho života, přijímáme je a následně jednáme.

Obecně existují tři druhy reakcí na krizové situace:

Buď se co nejrychleji snažíme zbavit vlastní odpovědnosti a házíme vinu na ostatní lidi. Nebo zapojujeme pouze naše emoce, vnitřně se na sebe zlobíme a různě se užíráme tím, jak jsme mohli něco takového udělat a do takové situace se dostat. Anebo poslední možnost, vezmeme situaci vědomě a objektivně do vlastních rukou a přijmeme za ni odpovědnost a jako skutečně dospělý člověk se ji snažíme řešit. Pouze tímto způsobem něco získáváme a rosteme.

Obdobně se tyto tři druhy reakcí objevují také v duchovní sféře při překonávání různých zkoušek na naší cestě. Pokud jsme se dopustili omylu, napravíme ho a pokračujeme dále. Jedině když se odpovědnosti nevzdáváme, můžeme se něco naučit a získat zkušenosti. K projekci odpovědnosti na druhé lidi se váže jeden příběh:

Někdo se zeptal Nasredina: „Proč jsi tak smutný?“ On odpověděl: „Moje žena mě přesvědčila, abych už nehrál karty ani jiné hry, abych nekouřil ani nepil. A já se všech těchto neřestí vzdal.“ „To musí být tvá žena ale velmi šťastná…“ „No, právě v tom je ten problém. Protože mi už nemá co vyčítat, je z toho vlastně velmi nešťastná. Začne něco říkat, ale protože už nemá nic, za co by mě mohla vinit, nemá jak mě udělat odpovědným za její neštěstí. Myslel jsem, že když se vzdám všech těch věcí, bude šťastná, ale ona je ještě více nešťastná než kdykoliv předtím…“

Uvědomme si, že kdykoliv si něco vybíráme, zapojujeme přitom naši odpovědnost. Když to pochopíme, nebude již potřeba žádné sebelítosti, věčných úvah a výčitek. Dokud nejsme odpovědní za svá rozhodnutí, nejsme s to přijmout pravdu o nás samotných ani o ostatních, kterým také ponecháváme volbu vlastního rozhodnutí. Pokud sám učiním rozhodnutí, tak i když bude nakonec mylné, vždy se z toho něco naučím. Pokud místo toho házím odpovědnost na jiné a rozhodnutí se vyhýbám, nejsem ani nucen se situaci řádně věnovat a nijak se z ní nepoučím.

Stejně tak není dobré přebírat odpovědnost za ostatní, tím totiž ani jim neumožníme, aby se učili a vyvíjeli. Jsou to jejich lekce, ne naše. Když se někdo v našem okolí dopustí omylu, nejlepší, co můžeme udělat, je pomoci mu stát se odpovědným za jeho chybu. Jde tu o to pochopit, co vlastně znamená odpovědnost, a umět si s touto energií pohrát a dokázat odhadnou její správné uplatnění. Tak získáváme sebeuvědomování a duchovně rosteme, což je klíč nejenom k duchovní dospělosti, ale i té životní.

Jelikož odpovědnost je vždy zdůrazněna při nějaké životní zkoušce, řada lidí k ní má záporný vztah. Většinou ji bereme jako něco velmi těžkého a nepříjemného, ale právě tento pohled nám brání získat správné uvědomování významu její energie. Je důležité naučit se, do jaké míry je třeba se do věcí zapojovat. A to je opravdu velmi podstatné, i když to nemusí být na první pohled patrné.

Čím více se snažíme vyhnout našemu rozhodnutí, tím více jsme se situací vlastně konfrontováni. Není totiž možné cokoliv se naučit jen skrze popírání. Význam situace pro naši přítomnost dokážeme v plném významu pochopit, jenom když se jí díváme přímo do tváře a přijmeme za ni odpovědnost. Konfrontace se strachem a trémou je tudíž prvním krokem k jejich odstranění.

Na druhou stranu nejsme odpovědní za rozhodování ostatních, ale ani oni nejsou odpovědní za naši volbu. Přitom se od druhých můžeme vždy učit a je dobré, když tak činíme, protože naše volba a rozhodnutí nejsou často až tak odlišné od toho, co si volí a jak se rozhodují naši bližní. Jednoduše často děláme stejné chyby. Znovu, důležité je, abychom za nás nenechávali rozhodovat o osobním štěstí naše blízké, ani pokud se jedná třeba o našeho milence či milenku. Pokud se dokážeme smířit sami se sebou, vnitřní mír přichází sám. Jedním z nejpodstatnějších rozhodnutí je touha dosáhnout klidu a míru ve vlastním srdci a mysli. Někteří si jistě myslí, že taková rada je velmi sobecká a nezodpovědná. Myslí si, že před dosažením vlastního štěstí musí nutně zachránit a spasit svět. Ale pokud někdo nenajde štěstí nejdříve sám v sobě, jak by asi mohl učinit svět šťastnějším?

Náš duchovní průvodce nám také připomíná: „Ty sám musíš být tou změnou, kterou chceš vidět ve světě.“ A pokud sledujeme jeho radu, budeme směřovat pozornost k přítomnému okamžiku. Snažíme se být šťastní teď, nečekáme na štěstí, které snad přijde v budoucnu, ale udržujeme pozornost v přítomném okamžiku.

Také není třeba přijímat odpovědnost za zlovolnou kritiku pocházející od lidí, kteří se nás snaží nějak poškodit. Naším úkolem je pouze říci pravdu, i když se to někomu nemusí líbit. Transformovat a duchovně se obnovit neznamená vyhýbat se světské moci. Do chvíle, než naše poslání není úspěšně splněno anebo předáno do „správných rukou“, bylo by chybou vzdát se své odpovědnosti. Něčeho podobného býváme někdy svědky i v páru, kdy jeden z partnerů (případně oba) vztah vzdává, aniž by se v něm snažil transformovat to, co je nutné změnit a chová se podobně jako rozmazlené dítě, které odhazuje hračku pro nějakou její nepatrnost. Pokud chceš být součástí duchovního páru, bereš na sebe velkou odpovědnost. A ta předpokládá mnoho aspektů, mezi které patří například přijmout druhého takového, jaký skutečně je. To znamená odstranit vlastní (iluzorní) projekce do druhé osoby, osvojit si skutečné city a vyjadřovat je. Toto gesto dokáže znovu prolomit hranice a vytvoří tak nový prostor, ve kterém se milenci mohou skutečně „slyšet“ a ve kterém vnímají jeden druhého.

S našimi myšlenkovými vzorci, které jsme si osvojili skrze opakování sugescí a našim způsobem uvažování, je to podobné jako s malými dětmi. Když zlobí, jsou zcela bez disciplíny, tropí jenom neplechu a nakonec, pokud sami selžeme, vrazí k nám sousedé či policie, aby zasáhli a pokusili se sjednat pořádek. A protože za chování svých dětí jsou zodpovědní rodičové, jsou to oni, kdo musí za své potomky zaplatit. Stejně tak i uvnitř páru draze platíme za všechny automatismy. Proto i zde je třeba, abychom byli odpovědní.

Jinou velkou odpovědností je tedy výchova dítěte. Protože malé dítě ještě nemá potřebné schopnosti, aby se mohlo samo uvést v životě, zůstává pod ochranou a vlivem svých rodičů. Občas se bohužel rodičové radují z úspěchu svých dětí, i když si to nezaslouží, a poskytují jim nesprávné rady bez znalosti jamy a nijamy, namísto toho, aby jim jasně dávali najevo, že i ony budou mít jednoho dne velkou zodpovědnosti a budou muset dokázat, že jsou hodni svého úkolu. Později, když dítě roste a cítí se stále silnější a schopnější, chce také přijmout odpovědnost, pracovat a něco dokázat. V tomto období začínají skutečné starosti, protože se musí spolehnout samo na sebe, na své schopnosti, svou sílu a na svůj způsob vnímání reality.

K tomu dodám, že být dospělým nebo dítětem není ani tak otázka věku, jako spíš otázka postoje. Proto je tak důležité, aby nás odpovědnost tolik „netlačila“, abychom i my dokázali být dětmi. Mezi další oblast ve vnějším světě, v níž je třeba projevovat odpovědnost, patří například vztah k naší planetě. Existuje stále více lidí, kteří přijímají tuto odpovědnost a chovají se skutečně ekologicky.

Božsky integrovaný postoj, díky úplnému a nepodmíněnému věnování plodů našich činností Bohu a skrze vnímání jeho odpovědi (jak známe z praxe karmajógy), nám pomůže osvojit si postoj vyjádřený myšlenkou: „Pane, ty znáš moji službu, která mi byla těžká a plna odpovědnosti, ale já cítím, že už mi není tak těžká. Cítím, že vše se děje samo od sebe a problémy se řeší jakoby samy. Jsem nyní mnohem klidnější, protože vím, že Ty jsi vždy se mnou. Všechna práce, minulá i současná, nabývá nového řádu a smyslu. Děje se tak, protože Ty konáš vše se mnou a skrze mne!“

K tomu je zapotřebí přijmout svůj díl odpovědnosti, vyrazit do života a věnovat vše Bohu Otci. Neměli bychom zapomínat na odpovědnost, kterou jsme přijali ve chvíli, kdy jsme zatoužili slyšet slovo Boží, vůli našeho Otce, například prostřednictvím duchovního průvodce. Přijímáme tak odpověď na naši žádost a současně aspirujeme uplatňovat Boží vůli v praxi. Naslouchání božskému slovu bez jeho uvedení v život má pramalou hodnotu. Uvedu příběh, který odkrývá spojení mezi mírou naší odpovědnosti a kvalitou toho, co děláme:

Jeden reportér dělá pro své noviny rozhovor se třemi zedníky. Mluví s prvním, o kterém je známo, že je nejslabší a v práci obvykle dělá nejvíce chyb: „Dobrý den, můžete nám prosím říct, co tady děláte?“ „Vy nevidíte? Skládám cihlu na cihlu.“ Pak přijde k druhému, jehož práce vykazuje znatelně lepší kvalitu a zeptá se i ho: „Dobrý den, můžete nám říci, co tady děláte?“ „Není to snad jasné, stavím zeď.“ Nakonec přijde i k poslednímu, který má ze všech nejlepší výsledky, a zeptá se ho úplně stejně: „Dobrý den, můžete nám říct, co tady děláte?“ „Vy to nevidíte? Stavím přece katedrálu!“

Podobně je tomu i u nás, jestliže si na duchovní cestě pečlivě vybíráme naše cíle a praktikujeme ještě s větší odpovědností, i naše výsledky budou kvalitou odpovídat cílům, které si vybíráme. Existuje pevný vztah mezi mírou naší odpovědnosti, kterou máme, a stavy osvícení, kterých můžeme dosáhnout. Vyjadřuje ho následující příběh:

Žák přijde ke svému mistrovi: „Už roky se snažím dojít k osvícení“, říká. „Cítím, že jsem tak blízko, ale potřebuji vědět, jaký je další krok. Proč se točím stále dokola a nemůžu realizace dosáhnout?“ „A čím se živíš?“, zeptá se mistr. „Nejsem ještě zcela samostatný, pomáhají mi rodiče, ale to je jen maličkost.“ A mistr mu poradí: „Ten další krok, který musíš udělat, je dívat se půl minuty přímo do slunce.“ Žák poslechne jeho radu a po půlminutě ho mistr požádá, aby mu popsal, co vidí. „Nemůžu vidět vůbec nic, slunce mě zcela oslepilo.“ „Kdo hledá jenom světlo a vyhýbá se vlastní odpovědnosti, nemůže nikdy dojít osvícení. Jakož i ten, kdo se dívá pouze do slunce, bude jím oslepen“, odvětí mu jeho mistr...

Aforismy o odpovědnosti

• Nikdo jiný není odpovědný za vaše štěstí, pokud vám chybí, můžete si za to jen vy sami.
• Přijmi vlastní odpovědnost, přestaň vymýšlet výčitky, nech zmizet lež. Nikdo zde není obětí, pokud se sám nerozhodne se jí stát.
• Duchovní společnost neznamená jenom společný cíl a směřování, ale i vykonání určité společné věci, kterou je nutno tvořit velice odvážně, s odpovědností a bez výčitek.
• Silný cit pro odpovědnost je to nejkrásnější a nejdůležitější ze všeho, co v nás probouzí duchovní vědu. Tento pocit působí, že dokážeme chápat život a budeme si z celého srdce přát, oceňovat jeho hodnotu v souladu s proudem evolučních změn.
• Odpovědnost je cennou velkolepostí.