Czech (CZ) Pataňdžaliho Jógasútra: Kořeny integrální jógy (3)
- Rubrika: Cesty
- Autor: Advaita Stoian
Duchovní cesta jako cesta praxe
V prvním verši druhé kapitoly své Jógasútry Pataňdžali vysvětluje jógu duchovního jednání, které umožňuje přirozeně se duchovně rozvíjet v každodenním životě. Výsledky takto integrované praxe obstojí mocnému náporu vln života a není již možné o ně přijít. Takové jednání zahrnuje sebedisciplínu (tapas), vnitřní introspekci reflektující posvátné texty (svádhjája) a oddanost Bohu a nejvyšší Bytosti (Íšvara pranidhána). Poslední bod přestavuje jeden z nejvíce ožehavých konceptů Pataňdžaliho díla, který se v moderních interpretacích jeho textu stal předmětem mnoha kontroverzí a nekonečných spekulací.
Pataňdžali v této části Jógasútry totiž bez jakékoliv zaujatosti (kterou dnes nevědomě vykazuje většina lidí) vůči nejvyšší duchovní autoritě představuje koncept nejvyšší Bytosti (Íšvara), která má podněcovat osobní aspirace, ideály a oddanost praktikantů. Je úsměvné pozorovat, kolik dnešních autorů se všelijak snaží vyvodit, že Pataňdžali zde nemohl mít na mysli Boha a že jóga vlastně nemá s vírou v Boha žádnou spojitost. Podobné pokusy vyškrtnout na základě všemožných jazykových spekulací z Pataňdžaliho díla existenci Boha jsou však jen pouhým projevem fobie, kterou přítomnost nejvyšší Bytosti v egocentrické společnosti zákonitě musí vyvolávat.
Jóga, tak jak ji vnímá a popisuje Pataňdžali, je poměrně prostou kombinací individuální snahy (tapasu coby sebedisciplíny a svádhjáji coby hlubokého sebezkoumání ve světle svatých písem) a otevřenosti vůči makrokosmu. Tato otevřenost má být osvojena a udržována právě skrze gesto odevzdání se nejvyšší absolutní Bytosti (Íšvara). Pataňdžali nemá zájem zabřednout do debat o tom, kdo Íšvara vlastně je, ani nehodlá vstoupit na půdu ontologických či metapsychických hledisek. Chce pouze poukázat na naprosto esenciální roli, kterou nevyšší Absolutno v rámci individuálního vývoje lidské bytosti zastává. Není to překvapivě moderní přístup? Vedle tohoto elegantního Pataňdžaliho postoje se všichni guruové „new age“, kteří se dostávají do rozpaků pokaždé, když mají vyložit význam onoho třípísmenného slova na „B“, jeví být rigidními fanatiky. Porovnejte jeho jednoduchou a univerzální perspektivu z úvodu druhé pády Jógasútry se zoufalými pokusy dnešních „mistrů“ blahobytu zbavit jógovou praxi jakékoliv spojitosti s božským Zdrojem, aby ji mohli skloubit s ateistickým paradigmatem. Jógasútru to jako základní práci o duchovní praxi činí o to hodnotnější.
Někteří autoři se dokonce skrývají za argument, že pojem Íšvara se zde vztahuje k individuálnímu nejvyššímu Já lidské bytosti, tedy k átmanu. Ani to však nerozporuje existenci nejvyšší absolutní univerzální Bytosti, neboť na konci každé autentické duchovní cesty aspirant podstupuje sjednocení svého individuálního nejvyššího Já (átman) s nejvyšší absolutní Bytostí (paramátman či Íšvara). Oddělovat od sebe oddanost vůči individuálnímu nejvyššímu Já – átman a oddanost vůči nejvyššímu Absolutnu – Íšvara tak jen podtrhuje nepochopení skutečné duchovní praxe. Tento problém bude přetrvávat tak dlouho, dokud bude člověk používat svůj „individuální“ aspekt átmanu jako záminku k zamaskování ošklivé tváře svého „duchovního“ ega, přepodstatněného v důsledku jeho duchovního úsilí do podoby nové osobnosti imitující skutečnou božskou jiskru. Tím je vlastně ego chráněno před účinky úsilí vynakládaného na duchovní cestě, takže tato záminka se stává jakýmsi „Šindlerovým seznamem“ pro ego i celou jeho početnou rodinu, aby mohla být transportována do sféry duchovnosti a nadále zde (v nezměněné podobě) přebývat. Proto dostává individuální Bůh zelenou, zatímco univerzální Bůh vzbuzuje obavy a podněcuje až fanaticky vznětlivé reakce.
Druhá kapitola Jógasútry se zcela právem nazývá „Sádhana páda“. Výraz sádhana je totiž kombinací slov sat a dháraná, doslovně znamená „upevnění v pravdě“. Sádhana znamená duchovní praxi, zahrnuje všechny činnosti prováděné za účelem krystalizace pochopení a učení do vlastní existence. Sádhana sama o sobě není cílem (ačkoliv se to tak může jevit lidem, kterým chybí správné pochopení základů), ale souborem veškerých metod vedoucích ke skutečným cílům duchovního snažení.
Pilíře praxe krijájógy Pataňdžali definuje posledními třemi body nijamy (mravními hledisky druhé fáze aštángajógy). Avšak termín „krijájóga“ ve smyslu, v jakém ho používá Pataňdžali, nesmíme zaměňovat se systémem krijájógy, který se mezi jógovými nadšenci těší popularitě dnes, tedy se systémem, který zahrnuje pouze tělesná cvičení nebo tzv. krije z hathajógy, prána krije (kontrolu dechu) společně s určitými pokřivenými verzemi krijí z lajajógy nebo kundaliní krijí. Často se jedná pouze o rychlou záplatu určenou k uspokojení vzrůstající poptávky na trhu spirituality, který má především v civilizovaných krajinách zaplnit vzduchoprázdno vzniklé po pádu tradičních náboženství. Někdy jde o závažné zkomolení integrálnosti skutečného duchovního systému, což je patrné ihned, srovnáme-li takovýto systém jógy s původním Pataňdžaliho konceptem krijájógy. Jelikož se však dnes má zájem školit o skutečných základech své duchovní praxe jen hrstka lidí, může se tento podvrh nepozorovaně šířit a dál „prodávat“ mnoho snů o evoluci davu, který je schopen zaměňovat chvění podél páteře se známkami stoupající kosmické energie kundaliní, nebo mžitky před očima za projevy čistého ducha a podobně.
Pataňdžaliho krijájóga je založena na praktickém ověřování postupného experimentování, je to cesta vývoje, která následuje přirozené fáze evoluce popsané v sútrách. Není to jen určitý styl jógy nebo specializovaná množina jógových metod zamýšlených k získání specifických výsledků. Skutečná krijájóga může být sama o sobě považována za základní mechanismus duchovní praxe bez jakýchkoliv omezujících cílů, podobně jako manuál principů termodynamiky může být základem, s jehož pomocí může být sestrojen libovolný typ motoru.
To, že Pataňdžali definuje duchovní praxi prostřednictvím etap, kterými člověk během svého vývoje přirozeně prochází, poukazuje na jeho hluboké pochopení lidské přirozenosti. Kapitola Sádhana páda stanoví pozadí pro všechny metody jógy, které jsou na cestě duchovní evoluce zapotřebí.
O aštángajóze a konceptu integrální jógy
Popis osmistupňové cesty duchovní evoluce ve skutečnosti zahajuje až 28. verš Sádhana pády, kde Pataňdžali uvádí: „Dodržováním osmi údů jógy a setrvalým ničením nečistot vyvstává stav rozlišování a rozeznávání.“ Do té doby se zaobírá základními vodítky, která následně tvoří celý rámec duchovní praxe. Následně v 29. verši Pataňdžali ozřejmuje jógu osmi údů prostým konstatováním: „jama – nijama – ásana – pránájáma – pratjáhára – dháraná – dhjána – samádhi jsou osmy údy.“
Vynechání libovolného z těchto pilířů jógy v jógové sádhaně by ohrozilo celou kosmickou stavbu, kterou praktikant ve své bytosti buduje. S naší konzumní mentalitou však těchto osm údu považujeme za volitelné možnosti, jako by se jednalo jen o spoustu jógových pamlsků, kterými se Pataňdžali snaží svoji knihu ozvláštnit. Mnoho dnešních jógových studií si proto vybírá jen některé z těchto součástí jógy a na nich pak zakládají svůj vlastní „styl“ jógy. Když však pochopíme jejich skutečnou povahu, můžeme vidět, že tyto údy jógy jsou jen evolučními fázemi, které se vzájemně prostupují. Není správné je považovat jen za jakési schody, kdy si můžeme vybrat, na které z nich vystoupíme a tam se na určitou dobu zastavit. Vždyť dokonce ani první krok z těchto osmi, morální doporučení jama, nemůže nést správné plody, pokud není praktikován z perspektivy všech následujících etap či údů jógy. Pokud se aspirant snaží pouze zachovávat morální pravidla jamy, aniž by současně aspiroval naplňovat ostatní fáze jógy, zbavuje svoji praxi skutečného významu. Kromě toho mu to znemožňuje dovést tato morální pravidla k dokonalosti. Morálka bez vyššího duchovního cíle se stává kořenem tyranie. Spíše než schody je proto mnohem vhodnější představovat si těchto osm údů jako paprsky, které vycházejí z jednoho centrálního slunce, přičemž každý z těchto paprsků ve svém jádru obsahuje všech sedm ostatních. To je holografický model, pro nějž je Pataňdžaliho jóga právoplatně nazývaná integrální jógou.
Jama jsou morální zásady: nenásilí, pravdivost, nekradení či skromnost, dokonalá kontrola nad energiemi a neshromažďování. Představují přípravu pro jógovou sádhanu, která tak získá na účinnosti. Bez ohledu na to, jakou konkrétní praxi aspirant sleduje, jeho vnitřní postoj má pro účinnost jeho praxe vždy zásadní význam. Sledováním pravidel jamy se aspirant učí rozlišovat, co je oprávněné, a dává svému životu hodnotný morální základ.
Nijama jsou etické zásady, které rovněž zahrnují pět hledisek: čistotu, spokojenost, duchovní disciplínu neboli tapas, sebepozorování a sebehodnocení neboli svádhjáju a oddanost vůči Bohu neboli Íšvara Pranidhánu. Tyto aspekty prohlubují a doplňují morální hlediska o základní kvality, které si potřebuje duše osvojit, aby učinila sádhanu skutečně produktivní. Bez těchto vnitřních kvalit veškerá „duchovní“ praxe jen zvyšuje sebeklam a pocit, že jsme něčím nebo někým, kým nejsme. Pravidla nijamy jsou filtry, které sádhanu ochraňují od klamu a dávají ji moc skutečně osvobodit praktikanta z řetězů kosmické iluze májá.
Ásana se zdánlivě zaobírá tělesnými pozicemi a správným tělesným postojem. Přesto v sobě zahrnuje i kultivaci vnitřní disciplíny a postoje. V ásaně aspirant zdokonaluje svůj uvolněný dynamismus, učí se pevnosti bez napětí a síle v neustále obnovovaném úsilí, bez kterého se ásana dříve či později stane jen inertní a ospalou karikaturou jógy. Fyzické tělo slouží jako podpora tréninku postoje, který se na ošemetných stezkách vnitřního vesmíru praktikanta ukazuje být neocenitelným. Každý, kdo ještě v ásaně usíná, se ochuzuje o šanci probudit se ze snu trvalého mentálního ruchu, který jsme na sebe uvalili. Na úrovni ásany je zcela osvojena a zdokonalena vnitřní disciplína ve vědomém udržování zvolené okultní rezonance.
Pránájáma zahrnuje kontrolu energií počínaje kontrolou dechu. Je to úroveň, na které praktikant poprvé (svou přímou zkušeností)dosahuje na skutečnou svobodu volby a systematicky získává kontrolu. V předchozích etapách připomínala představa kontroly spíše možnost zvolit si uhnout z cesty zuřivému býku. Zde se už praktikant učí, jak býka popadnout za rohy a získává sílu ho ovládat. Schopnost vědomě udržovat okultní rezonanci, které jsme se naučili v předchozím bodě, může být nyní dle naší vůle zesílena, takže praktikant poprvé získává nástroj jak účinně pozměňovat své převažující vlastnosti a tím i celý svůj charakter.
Pratjáhára je stažení smyslů a jejich „zadržování“. V této fázi se člověk učí soustředit se výlučně na jednu věc a stáhnout tak pozornost ze všeho dalšího. Bez toho je jakýkoliv pokus o koncentraci předem zmařen kvůli náporu všemožných životních zkušeností, které činí jakékoliv prohlubování zkušeností v tomto směru téměř nemožným. Koncentrace se bez pratjáháry nemůže zdokonalit, protože ani nebudeme mít čas, kdy ji uplatňovat, jak budeme neustále vyrušování vnějšími podněty. Tato fáze připravuje poslední důležité složky trvalé a opakované praxe, což je jediný způsob praxe, který nás může dovést k úspěšné duchovní realizaci. Schopnost trvale se soustředit na vybranou věc, kdy se jí dokážeme nechat absorbovat, je obecnou podmínkou úspěchu.
V důsledku tak pratjáhára představuje vlastně trénink naší volby, neboť vždy, když svoji pozornost soustředíme výlučně na jednu věc, musíme se současně neustále rozhodovat ignorovat všechny ostatní podněty, které se snaží naši pozornost ukrást pro sebe. Stažení pozornosti z ostatních věcí nezahrnuje jen jejich pasivní ignorování, ale to, že se aktivně a opakovaně rozhodujeme soustředit se na zvolenou věc. A to je (zvlášť v dnešní době) velmi užitečné cvičení!
Dháraná je definována jako jógová koncentrace. Představuje schopnost udržovat pozornost na zvoleném objektu soustředění. Je to zaměřování pozornosti, které se neobejde bez nácviku, takže tato schopnost prověřuje, jak jsme zvládli předchozí etapy jógy. Bez disciplíny, kterou jsme si měli úspěšně osvojit v dřívějších krocích, bude koncentrace jako auto se silným motorem, které ale řídí hypnotická opice. A že opice řízení milují! V mnoha koncentračních cvičeních lidé selhávají ne kvůli obtížnosti samotné koncentrace, ale kvůli těžkosti, rozruchu a neschopnosti ovládat mentální pozůstatky předchozích nenaplněných jógových údů. Pokud jsou dřívější fáze správně adoptovány, stává se dháraná radostnou a velmi snadnou praxí s ohromujícími výsledky, kterými nás odměňuje na každém kroku našeho seberozvoje.
Dhjána je jógová meditace, „nepřerušený tok pozornosti směřovaný k předmětu meditace“. Jinými slovy když dokážeme udržovat dháranu bez úsilí a nepřetržitě, dhjána sama vyvstane. Vše, co bylo řečeno o koncentraci, je v této fázi prohloubeno. Druhá a třetí kapitola Jógasútry i tak postupně odhaluje ještě mnohá další tajemství dosažení stavu dhjány.
Samádhi je extatický stav kosmického vědomí, ve kterém vědomý princip jogína splývá s jeho podvědomím, takže vzniká nadmentální bdělost. Sebestředná individualita se rozpouští do univerzálního oceánu Vědomí, podobně jako se panenka ze soli rozpouští do slaných vod moře. Falešný dojem oddělenosti mizí a jogín přímo realizuje kosmické Vědomí. Ve stavu samádhi již meditace není aktem, stává se projevem vnitřní přirozenosti, která nyní zcela svobodně září z nitra praktikanta…
Když jsme si nyní představili osm údů integrální jógy v těchto souvislostech, který z nich by asi tak bylo možné vynechat, aniž by se tím nezhroutila celá jógová sádhana?
Aby věci usnadnil pro mysl začátečníka, která tolik spěchá za praktickými měřitelnými výsledky, popisuje soucitný mudrc Pataňdžali prvních pět údů jógy jako bahiranga jógu, jako vnější aspekty morálního a etického postoje připravující nás na vyšší fáze duchovní sádhany. To však neznamená, že je možné tyto vnější údy překročit a přímo se s adrenalinových nadšením vrhnout na pokročilejší aspekty, jako se o to dnes snaží batůžkáři zaplavující při ve svém hledání vyšších stavů vědomí indické ášramy. Věnovat se zdokonalování pravidel jamy a nijamy jim přijde bezúčelné a tak se raději vrhají na cirkusové provádění ásan nebo přímo na meditaci, dhjánu, protože u meditace nikdo nemůže skutečně objektivně ověřit, jak si v ní vedete. To však maximálně trochu uspokojí jejich k smrti znuděné ego a sejme to z křehkých ramen těchto nezkušených duchovních dobrodruhů trochu tíhy života.
Každý z osmi údů aštángajógy obsahuje více úrovní, nikdy bychom k nim neměli přistupovat jen formálně. Na všechny koncepty, které tyto etapy zahrnují, máme pohlížet z trpělivě prohlubované duchovní perspektivy (vivéka). Budou pro nás totiž užitečné pouze do míry, do jaké je dokážeme poměřovat svými duchovními zkušenostmi vyplývajícími z intenzivní jógové sádhany (duchovní praxe). Proto také byly jógové sádhaně často přisuzovány až magické účinky.
Poslední tři oddíly, dháraná, dhjána a samádhi, se nazývají antaranga – vnitřní realizace a metafyzické úrovně jógy. Neměli bychom zapomínat, že všechny tyto tři vyšší aspekty jógové sádhany závisí na těch nižších, nikoliv však v běžném významu závislosti podřadného na nadřazeném.
Seberealizace má být chápána duchovním způsobem, protože ve skutečnosti přesahuje náboženský význam. Pataňdžali nám připomíná, že ve spořádaném božském universu máme všichni božskou univerzální existenci. Také jasně uvádí, že antaranga, vnitřní kroky, jsou individuálním aspektem jógy (ádhjamika) a mohou se postupně vzájemně prolínat. To vysvětluje dva způsoby „používání“ jógy:
Zaprvé, abychom ve stavu božské extáze samádhi unikli všem formám ztotožňování se s objekty svých smyslů anebo s mentálními koncepty. K tomuto většina dnešních jóg nestačí, neboť stav božské extáze je znehodnocen nedostatky při realizaci bahiranga jóga sádhany. Jak se v bytosti praktikanta usazuje a prohubuje samádhi, umocňuje se rovněž vjem vnitřní svobody (ačkoliv již není nic, na co by se soustředila pozornost).
Zadruhé se jóga může stát nástrojem pro volní vyvolání dokonalého ztotožnění a sjednocení poznávajícího subjektu s poznávaným objektem a poznáváním samotným. Takovýto druh „poznání“ nezanechává v praktikantovy již žádnou nečistotu ani nerovnováhu. Všechny kvality dokonale ztotožněného objektu jsou navíc převedeny na toho, kdo identifikaci provádí, a jsou mu tak bezprostředně dostupné. To je skutečná příčina tzv. paranormálních sil, kterým Jógasútra věnuje celý jeden oddíl. Pataňdžali toto nazývá samjama jógou (jógou ztotožnění). Je zřejmé, že taková jóga je dostupná jen těm, kteří skutečně zdárně završili bhairangu (vnější aspekty jógy) stejně jako i antarangu (vnitřní jógu), v níž jsou tělo a emoce očištěny a nižší úrovně vědomí utišeny skrze abhjása jógu, což praktikantovi otevírá přístup k vyšším stavům vědomí.
Pokročilý praktikant integrální jógy (jógy v podobě, jak je vyložena v Jógasútře) si je zcela vědom, že nikdo nemůže mít přístup k paranormálním silám, dokud nedosáhne samádhi a nedokáže si tento stav sám opakovaně navodit. Teprve poté, co v tomto stavu božské extáze dokáže prodlévat dostatečně dlouho, bude schopen nepřerušeně udržovat své zaměření pozornosti na předmět meditace i v těchto hlubokých stavech božské extáze. Dháraná, dhjána a samádhi splývají a probíhají simultánně, čímž se objevuje samjama. Ego se rozpouští a poznávající, poznávané a poznání se stávají jedním!
Teprve jakmile dovede k dokonalosti proces samjamy je jogín připraven povznést se nad jakýkoliv koncept a nad jakoukoliv formu a realizuje nirvikalpasamádhi, božskou extázi, ve které jsou všechny koncepty a formy rozpuštěny.
Abychom doložili, kolik neznalostí výklad Jógasútry stále obklopuje, stačí zmínit, že mezi badateli ale dokonce i mezi praktikanty Pataňdžaliho jógy přetrvává rozsáhlá debata ohledně zásahů a vsuvek do původního textu. Mnoho badatelů antaranga jógu považuje za později vyvozený dodatek. Někteří považují celý oddíl o józe osmi údů od verše 28 dál v druhé kapitole za interpolaci. Jiní trvají na tom, že se naopak jedná o nejcennější část Jógasútry a vedou spor pouze ohledně termínu Íšvara (Bůh) použitém ve verši 32… Mezitím skuteční praktikanti integrální jógy nalézají v tomto starověkém textu dokonalou jednotu a soudržnost a ověřováním svých zkušeností na cestě duchovní evoluce činí tuto efektivní cestu skutečně integrální.