Peníze a duchovno

Rubrika: Podněty

Autor: Elinor Selea

záznam přednášky

Peníze a duchovno – na první pohled dva zdánlivě neslučitelné pojmy. Mnozí z nás v tomto propojení měli zmatek a mnozí stále ještě mají. Člověk často slýchává, že peníze jsou zdrojem zla na tomto světě a buduje si k nim pak odpor, odmítá je a trpí chudobou. Pak si třeba přečte knihu o síle pozitivního myšlení a dozví se tam, že podobný názor může vyslovit jen pomatený neurotik a snaží se proto svou chudobu následně proměnit v blahobyt.

Toto jsou v dnešní době dva obvyklé postoje, jak lidé na duchovní cestě vnímají hodnotu peněz a majetku: mnozí k nim mají velký vnitřní odpor, ale někteří se již dozvěděli, že tento odpor není úplně na místě a snaží se s tím něco dělat. Není tak snadné změnit postoj od toho prvního velice rozšířeného názoru, že peníze jsou nástrojem ďábla či něco jinak špatného. Lidé totiž často udržují obvykle zkreslený a velice povrchní pozitivní postoj, ve kterém se snaží vypadat, jakoby své myšlení změnili a již uvažují ohledně síly peněz kladně. Aby bylo možné tento rozkol hlouběji vysvětlit, je potřeba věnovat pár slov našemu podvědomí.

Existuje bdělé vědomí. To používáme při rozhodování, když chceme učinit nějaký krok, když hodnotíme, zda je něco dobré či ne, když se rozhodujeme o tom, čemu se chceme věnovat či co chceme dělat atd. V tomto procesu aplikujeme určitou logiku.

Jinou součástí naší bytosti je pak podvědomí. To však funguje podle zcela jiných zákonů. Hlavní vlastností podvědomí je určitá setrvačnost: pokud jej nějak nasměrujeme, ono tím směrem jde a jde, stále a stále vpřed, jako když se valí ledovec. Podvědomí vždy půjde tím směrem, který zná. Můžeme se jej pokusit nasměrovat jinak, ale těžko se nám podaří jej donutit změnit směr okamžitě. Nestačí se jen vědomě rozhodnout a říci si: teď jdu doleva. Podvědomí půjde dál svou cestou, silou své ohromné setrvačnosti. Musíme si být vědomi toho, že je potřeba neustále ten námi požadovaný směr určovat znovu a znovu.

Na podvědomí mají vliv nejrůznější sugesce, avšak je třeba dané věci věřit opravdu do hloubky. Obvykle vnímáme jen špičku ledovce, který je na povrchu, a o té si myslíme, že přestavuje naše podvědomí. Další ohromný kus ledu pod tou špičkou už ale nevidíme. Snažíme se s ledovcem pohnout, ale nevidíme, co všechno je dole. A u lidského podvědomí se to má tak, že na povrchu se můžeme cítit spokojeně: jsme šťastní nebo bohatí, ale vnitřně, když nastane nějaká situace, kdy musíme například sáhnout hlouběji do kapsy, nebo přijde nějaká krize, objeví se najednou všechny věci z hloubi podvědomí, které jsou tam uloženy. Toto je velmi důležité pochopit. Nestačí mít pouze nějakou momentální náladu, ale je třeba změnit přesvědčení a skutečně věřit v to, co chceme změnit. To přesvědčení musí být velice hluboké, jinak k žádné změně nedojde.

Jak zjistíme, jaká jsou naše hluboce zakořeněná přesvědčení? Podle našeho chování. Nastavme si na ty situace, kterých se to týká, určitý „radar“ nebo „sondu“. Takto rozpoznáme, jak je to například s tím naším vztahem k penězům: jestli jen mluvíme o tom, že máme blahobyt, anebo jestli tak skutečně žijeme. Toto lze vypozorovat velmi jednoduše ve chvílích, když si musíme něco koupit, když musíme sáhnout hlouběji do kapsy, zkrátka když musíme doopravdy disponovat penězi více nežli obvykle.

Byl bych proto rád, kdybychom mohli tuto přednášku brát jako praktické cvičení: cvičíme se skrze meditaci a skrze kontakt s určitými názory, abychom dokázali uvěřit, že to skutečně funguje. Je veliký rozdíl mezi tím, když něčemu věříme, a tím, když něčemu chceme věřit. Když se postupně dostaneme do stavu, že dané věci uvěříme, je to veliká změna. Je tomu podobně jako v situaci, kdy by za námi teď přišel nějaký člověk a tvrdil, že Země není kulatá, nýbrž plochá. Jak zareagujeme? Věříme tomu, že je kulatá, a ani sympatický člověk, který má svůj názor podložený výzkumy a vědeckými důkazy, nás jen tak zničehonic nepřesvědčí, že je Země plochá. Podobně nebude pro některé z nás, když máme určitý hluboce zakořeněný postoj k penězům, snadné tento náš postoj změnit. Ale možné to je, jelikož pracujeme s podvědomím formou postupné změny.

Je dobré hned ze začátku zaujmout nový postoj a chovat se jednoduše tak, jako bychom měli peněz tolik, kolik potřebujeme. K tomu se váže jeden příběh: Jistá slečna měla k dispozici posledních 500 korun a četla si knížku, ve které se psalo, že se má chovat, jakoby měla peněz tolik, kolik potřebuje.

Přemýšlela: „Co bych udělala, kdybych měla tolik peněz, kolik potřebuji? Koupila bych si konečně tu porcelánovou sadu, kterou už tak dlouho chci, ale netroufám si na to.“ Ta sada stála přesně 500 Kč, ona však dokázala změnit svůj postoj natolik, že si řekla: „Ano, už tak žiji. Mám peněz tolik, kolik potřebuji.“Byla ráda a velmi spokojená, že má dostatek peněz. Snažila se tak skutečně žít a tuto změnu pěstovala dál, až jí přinesla velkou hojnost. Její život se díky tomuto postoji změnil, protože se jí otevřely nové možnosti.

Dále je doporučováno dávat část z toho, co máme, jiným lidem, kteří to potřebují. Člověk, který má, je totiž štědrý. Je dobré věnovat například 10% z toho, co již mám a pořád vědět, že mám příjem a dostatek peněz. Darovat potřebným z našeho vlastního majetku je skvělý postup.

Jednou jsem se dostal do situace, kdy jsem měl opravdu posledních 700 korun, které mi měly vystačit na dva týdny na stravu. Byl jsem v restauraci s jednou paní, která mi pomáhala naučit se tento postoj, abych byl štědrý, jako kdybych měl peněz dostatek. V té chvíli se ve mně udála jistá transformace. Zaplatil jsem tedy celou útratu, která mě stála skoro stejně jako celý můj obnos peněz, který mi měl stačit na dva týdny. Přesto jsem měl ale velmi dobrý pocit, pocit, že mám peníze. Nebyla to navenek nějak silná proměna, ale byla cítit jistá změna v mém postoji k penězům. Tomu, že máme dostatek peněz, kolik potřebujeme, bychom měli skutečně velmi hluboce věřit.

Jeden zajímavý text říká, že bychom měli ve všem rozpoznávat bohatství a mít z něho radost. Známý evangelický duchovní vzpomíná na doby, kdy byl ještě chudý kazatel. Když v bohatých čtvrtích míjel luxusní restaurace, vily, limuzíny a módní salóny, říkával si: „To všechno je pro mě.“ Dovolme, aby nám moderní byty, luxusní obchody a jiné bohatství přinášely radost. Uvědomujme si, že to je vše součástí naší hojnosti a že si rozšiřujeme vědomí, aby to sloužilo i nám, pokud si to přejeme.

Při pohledu na dobře oblečené lidi bychom si mohli myslet: „Není fantastické, že žijí v takovém blahobytu?“ Na světě je dost pro nás pro všechny. Nechceme si přivlastňovat cizí dobro, chceme vlastní. A přesto, ve skutečnosti nic nevlastníme a ani nemůžeme. Pouze určitý čas užíváme majetek, dokud nepřejde do rukou jiného. Někdy zůstane v rodině i po několik generací, nakonec však vždy změní majitele. Život má svůj přirozený rytmus, věci přicházejí a zase odcházejí. A můžeme věřit, že když věci odcházejí, děje se tak proto, aby uvolnili místo něčemu novému, lepšímu.

To je další velmi zajímavý postoj, který můžeme zaujmout. Úplně stejně i naše fyzické tělo, na kterém mnoho lidí ulpívá, přichází a odchází. Stejně tak domy a jiné předměty a věci. Neulpívání je výborný postoj, který umožňuje, aby skrze nás něco proudilo. Pokud v nás všechno stagnuje, tak ani nic neproudí a neroste. Jsme člověkem, který blokuje a umrtvuje jakýkoliv vývoj. I co se týká peněz a energie. Jsou lidé, kteří získávají duchovní znalosti, ale chtějí si je nechávat pro sebe a těší je to. Jiní se chtějí podělit s ostatními, a díky tomu skrze ně přichází víc a víc a ještě víc a cesta jejich růstu se mnohonásobně urychluje. Všechno co získáme, když jsme otevřeni, skrze nás proudí ve formě energie a neblokujeme tak proud, který námi prochází. To umožňuje růst. Pokud energii blokujeme nebo se ji snažíme hromadit, není možný rozvoj a vývoj se zastaví...

Příběh o sultánovi a žebrákovi

Jeden bohatý a mocný sultán poručil, aby mu každý den ráno jeho poddaní vzdávali slávu a přinášeli mu dary. Už dosáhl všeho, čeho si myslel, že mohl dosáhnout, a trochu se nudil. Spolu s ostatními přicházel také každé ráno mlčenlivý žebrák, který králi přinášel jedno jablko a beze slova vždy zase odešel. Sultán byl ale zvyklý na jiné dary, a proto vždy trochu znechuceně sice jablko přijal, ale jakmile se k němu žebrák otočil zády, začal se mu posmívat a celý dvůr s ním. Žebrák na sobě nedal nic znát. Každé ráno znovu a znovu přicházel k sultánovi se svým darem.

Sultán jablko vždy přijal a bezmyšlenkovitě ho položil do koše vedle trůnu. Dával do něj všechna jablka, která mu žebrák přinesl, až z koše začala vypadávat, jak byl plný. Jednoho dne králova cvičená opička jedno sebrala, kousla do něj a s pliváním ho hodila sultánovi k nohám. Sultán s překvapením zjistil, že v tom jablku je ukryta perla. Dal tedy všechna žebrákova jablka rozkrájet a v každém skutečně našel perlu. Velice udiven si nechal žebráka osobně zavolat, který mu pravil: „Přinesl jsem Ti tato jablka, můj pane, abych Ti ukázal, že život Ti každé ráno nabízí podivuhodný dar, který přehlížíš a zahazuješ, protože jsi obklopen příliš velikým bohatstvím. Tímto darem je nový den, který právě začíná.“