Poznámky o vztahu duchovního průvodce a žáka

Rubrika: Učitelé

Autor: Gregorian Bivolaru

Mnoho lidí již někdy slyšelo anebo četlo různé příběhy, a to i absolutně pravdivé, o falešných mistrech nebo o různých fanatických duchovních vůdcích. A jelikož podobné příběhy jsou mnohem častější než ty, které pojednávají o skutečně pravých mistrech, vytvořili si tak mnohdy deformovaný a scestný názor na skutečnou povahu vztahu mezi mistrem a žákem.

Autentické propojení mezi duchovním průvodcem a skutečným žákem bylo vždy na hony vzdáleno vztahu, který panuje mezi pánem a jeho otroky a vůbec neznamená, že se žák bude mistrovi klanět a zůstávat netečně u jeho nohou, kde bez vyvinutí jakékoliv vlastní snahy čeká na den, kdy se Guru smiluje a udělí mu duchovní osvobození z toho prostého důvodu, že mu žák po celý život sloužil. Stejně tak vztah mezi průvodcem a žákem nemá co do činění s často komickým vztahem mezi nějakou „superstar“ (filmovou či jinou hvězdou) a jejími hysterickými fanoušky, kteří ji nahánějí a lační i po tom sebemenším gestu nebo pohledu od toho, koho zbožňují, což je často osoba sama o sobě značně povrchní. 

Stejně tak se vztah mezi žákem a mistrem nemůže podobat vztahu mezi velitelem a jeho podřízenými v armádě, kteří musí vykonat bez rozmyslu veškeré jeho rozkazy a jsou povyšováni na základě schopnosti se bez jakýchkoliv otázek či zpochybňování pokynů svých nadřízených podřídit.

Pokud bychom naopak měli vybrat nějaký vhodný příklad z oblasti běžným mezilidských vztahů, který by byl co nejblíže ideálnímu hlubokému vztahu mezi opravdovým mistrem a opravdovým žákem, zvolme vztah, který mezi sebou má zkušený horský průvodce a ctižádostivý horolezec.

Upřímný oddaný a opravdový duchovní aspirant je přesně jako horolezec, který chce zdolat pokud možno co nejrychleji tu nejvyšší horu na světě, avšak současně nezná nejlepší plán výstupu a nemá dostatek zkušeností, aby toto výjimečné dobrodružství úspěšně zvládl. Pokud bychom si skutečně přáli zdolat nejvyšší vrchol hory, mohli bychom jako začínající lezci volit z několika možností: například bychom se mohli nešťastně rozhodnout vyrazit nahoru sami, bez jakékoliv pomoci, nebo bychom se mohli přidat k nějaké skupině zkušenějších lezců (kteří se ale pokouší o tento vrchol poprvé, stejně jako my). V obou případech by byla šance na úspěch výpravy malá a rizika, kterým bychom museli čelit značná.

Anebo bychom se mohli nechat vést podle knihy, kterou napsal někdo, kdo tento vrchol již dříve zdolal. Avšak kniha, byť napsána sebelépe, nemůže počítat se všemi předpoklady úspěchu, jako je naše síla, dispozice a lezecké zkušenosti a nemůže úplně předvídat veškeré překážky, jako jsou změny počasí, proměny terénu, ke kterým mezitím došlo, sesuvy půdy, laviny atd.

Nejlepší volbou by nakonec bylo najít reálnou žijící osobu, která tento výstup zvládla a byla by ochotna doprovodit nás a v případě nutnosti by nám pomáhala po celou dobu cesty. Pokud bychom se pokoušeli najít někoho takového, nezajímal by nás asi jeho vzhled, to jak se obléká, nebo jeho víra či barva kůže. Na čem by nám opravdu záleželo je, jestli SKUTEČNĚ DOSÁHL VRCHOLU, který se chystáme sami slézt. Musí znát perfektně cestu a mít vynikající učitelské schopnosti, trpělivost a zkušenosti v lezení. Musí také umět zvolit správnou cestu podle našich schopností: vytrvalosti, vitality, odhodlání, síly, zručnosti a odvahy, ale také na základě našich nedostatků. Cestu, která bude nejlépe vyhovovat našim skutečným možnostem a také nás naučit vše, co je podle něj nutné, abychom rychle a bezpečně dosáhli cíle.

V duchovnu, stejně jako i v jiných oblastech, nám může přítomnost vynikajícího průvodce, který je obdařen autentickým poznáním a rozsáhlou zkušeností, velmi pomoci ušetřit čas a námahu, kterou bychom jinak ztratili neužitečnými pokusy. Může nám pomoci eliminovat utrpení a rizika selhání. Může nás dovést k úplnému úspěchu a přispívat svými radami k co nejefektivnějšímu využití našich sil. Dokonce nám může přímo nabídnout pomocnou ruku, pokud se někdy ocitneme v obtížné situaci. Může nám moudře pomáhat odnaučit se našim destruktivním či nezdravým návykům, které by nám jinak v budoucnu bránily v postupu a usnadní rozvoj takových kvalit, které nám naopak pomůžou.

To vše se pro člověka stojícího teprve u paty hory může jevit zbytečné, ale na cestě k vrcholu, jakmile se výstup stane obtížnějším, se to ukáže extrémně užitečné. A tak jako začínající horolezec by si měl slíbit, že se nevzdá svého průvodce v půli cesty - a pokud navzdory tomu tak učiní, musí na sebe vzít celou zodpovědnost a riziko - tak by měl učinit i opravdový duchovní aspirant, jinak vztah mezi mistrem a žákem nebude nikdy opravdový.

Protože každý guru anebo duchovní průvodce vede žáka na cestě k seberealizaci cestou, která nejvíce vyhovuje jeho skutečným kvalitám a zkušenostem, bylo by pošetilé nechat se vést současně více průvodci zaráz. Podobně ani lezec nemůže slézt horu s více průvodci po různých stezkách současně, to očividně není možné. Jogíni takový případ zpodobňují ke svéráznému cestovateli, který by chtěl „bezpečně“ přeplout moře s každou nohou v jiné lodi. 

Nemůžeme nikdy říci, že máme duchovního průvodce, dokud si nejsme úplně jisti, že jsme našli skutečně tu pravou osobu, někoho, koho si přejeme bezpodmínečně následovat. Potom musíme být připraveni praktikovat s vytrvalostí a oddaností jeho nauku. Nemůžeme se považovat za opravdové žáky, dokud se sebezapřením nesledujeme vše, co od nás žádá.

Každý duchovní průvodce má jak své žáky, tak také stoupence. Tím druhým myslíme skupinu lidí, kteří třebaže jsou přesvědčeni o autenticitě mistra, mají velmi malou nebo vůbec žádnou touhu vyvinout vlastní snahu o následování cesty k seberealizaci. Ti občas z nedostatku víry svého duchovního mistra a někdy současně i jiné mistry různě zkouší, čímž tak mrhají časem v jejich přítomnosti, snaží se stále mentálně analyzovat jejich chování, charakter, učení, gesta atp. Opravdoví žáci jsou pouze ti aspiranti, kteří jsou pevně ukotveni na duchovní cestě a nemají potřebu žádným způsobem zkoušet svého učitele, čímž mu dovolují, aby jim poskytoval pomoc a podporu - a když je to nezbytné, aby on zkoušel je.

Jakmile se zrodí skutečný vztah mezi duchovním průvodcem a žákem, okamžitě a bez meškání je započata autentická duchovní cesta k sebepoznání. Během této cesty jsou si jak guru, tak i žák vědomi závažné osobní odpovědnosti. Podobně jako horský průvodce i guru se zaváže starat se o svého žáka po celou cestu, avšak, stejně jako bychom nikdy neočekávali od horského průvodce, že ponese začínajícího lezce celou dobu na zádech, nemůžeme ani očekávat, že guru projde duchovní cestu namísto žáka. Výstup, i když je veden, asistován a dokonce je při něm pomáháno skrze mistra, musí spočívat na individuální snaze žáka. Mistr žáka duchovně, energeticky i telepaticky celou cestu krok za krokem doprovází, uděluje mu rady, pomoc a naznačuje mu správnou cestu. POUZE KDYŽ JE ŽÁK SKUTEČNĚ PŘIPRAVEN ho učitel může naučit také zkratky, tedy užitečné metody, jak snadno překonat všechny překážky a může varovat žáka ohledně pokušení, kterým bude muset čelit. S pomocí duchovních sil, obrovského poznání a osobní zkušenosti z něj dokáže sejmout pochybnosti a strach.

Duchovní průvodce nás inspiruje také silou vlastního příkladu, musíme ale pochopit, že nemůže udělat za žáka žádnou práci, nemůže ho nést na bedrech. Výjimkou jsou pravidelné DUCHOVNÍ UKÁZKY, během kterých můžeme čerpat z jeho milosti přímo úměrně naší vlastní otevřenosti. Proto je zcela na naší odpovědnosti pokračovat na cestě vzhůru bez zastavení či odklonění od správné cesty, bez ohledu na překážky, potíže či utrpení, jež musíme podstoupit. Duchovní průvodce nás nebude hýčkat a neustále popohánět, protože smyslem duchovního vzestupu není stát se více a více závislým na mistrovi, ale stát se více a více nezávislým tak, jak se sami vyvíjíme. Když žák projde skutečnou duchovní evolucí, stane se nakonec zcela SAMOSTATNÝM.

I když průvodce obětavě a bezpodmínečně na svého svěřence dohlíží, je vždy tím, kdo ukazuje cestu, kdo dává příkazy i pomoc - a ne naopak. Žák, který se rozzlobí, protože jeho guru neudělá něco, co si on přeje, anebo neplní jeho scestné touhy, je důkazem monumentální ignorance a egoismu. Podobně jako horský vůdce, který je vždy k dispozici, ale je to on, kdo vede toho, kdo si ho najal (protože ví jak se dostat nahoru), vede i duchovní průvodce své žáky a ne naopak. Z toho vyplývá, že musíme zcela našemu duchovnímu průvodci důvěřovat a věřit v jeho božskou schopnost rozhodnout, co je nejlepší, věřit v jeho moudrou inspiraci a jeho obětavou snahu nám pomoci – teprve pak si takovou pomoc zasloužíme.

Pokud se však z jakéhokoliv důvodu rozhodneme během duchovní cesty našeho průvodce opustit, musíme od počátku akceptovat riziko DUCHOVNÍ STAGNACE či involuce, nebezpečí pozastavení duchovního vývoje i po tisíce let či postupný sestup do démonických, nebo dokonce nižších stavů a pokušení.

Jaký užitek může mít ze vzájemného vztahu aspirant je zřejmé, co ale z něho může mít sám duchovní průvodce? Tady přestává podobenství o horském průvodci platit. Zatímco ten nabízí své služby pouze za finanční odměnu, opravdový duchovní průvodce nemá žádnou potřebu materiálních nebo osobních zisků, a jelikož je to DOKONALÁ BYTOST, žije nestále ve stavu nejvyššího štěstí a naplnění. Čerpá z neomezeného bohatství Ducha, které zahrnuje i možnost prožívání věčné blaženosti. Nikdy nebude pokoušen vést nás k nejvyššímu poznání pro hmotnou či jakoukoliv jinou odměnu. Jeho odměnou je stav milosti, který se objeví, když některý z jeho žáků dosáhne seberealizace. Tou je radost Boha z návratu jednoho ze svých synů, která se manifestuje také skrze duchovního průvodce.

Posvátné texty uvádějí jen jediný důvod, pro nějž dokonalá bytost, která dosáhla stavu permanentní jednoty s Bohem či Šivou, na sebe později převezme roli průvodce, který nás vede do stavu identického s jeho, tím důvodem je nekonečná láska a soucit Boha. Pouze skrze lásku mohou v tomto světě existovat dokonalí duchovní průvodci. Bez ní bychom nikdy kolem nás bytosti, které jsou schopny odhalit nám cestu k osvobození, neměli. Jedině skrze neomezený soucit na guru může ujmout role duchovního průvodce jiných lidí na cestě poznání.

Co ale tedy taková soucitná a milující bytost za svoji neocenitelnou pomoc vlastně očekává? Jediné co od nás „na oplátku“ guru očekává je, že budeme dokonalými žáky, aby nám mohl dávat svoji pomoc a s boží pomocí nás naplněn soucitem co nejrychleji vést k osvobození. A když dosáhneme takové úrovně a staneme se rovni našemu mistrovi, sami se staneme ohnisky nekonečné lásky a soucitu a budeme vyzařovat světlo pro všechny, kteří si to zaslouží.

Nikdy nezapomeňte, že ačkoliv MNOZÍ se cítí být povoláni, pouze NEMNOZÍ jsou skutečně vyvoleni. Řada lidí na cestě upadne, váhá, kalkuluje, stagnuje, sejde z cesty, kritizuje, dopustí, aby byli pokoušeni, či upadnou do pochybností nebo se nechají ovládat sobeckostí. VYVOLENÍ jsou ti z mála, kdo plni lásky, pokory, trpělivosti a vytrvalosti nakonec - možná když to nejméně očekávají nebo když už dokonce ztratili naději - znenadání dosáhnou ABSOLUTNA v extatickém sjednocení s Bohem.

Největším nepřítelem průměrného žáka je on sám, respektive jeho EGO. Nezapomeňte, že:

KDE ZMIZÍ EGO, OKAMŽITĚ SE OBJEVÍ JÓGA - A KDE SE OBJEVÍ EGO, JÓGA OKAMŽITĚ ZMIZÍ.