Rozhovor: Isidore Hladík téma Tábor objevování átmanu

Rubrika: Zpravodaj

Autor: Rezonance

Isidore vyučuje 12 rokem kurzy jógy v Duchovní škole Rezonance, v posledních letech ho osud dovedl také k tomu, že v ČR pomáhá organizovat tiché retreaty pod názvem „Átman“ a s podtitulem „meditační tábor vedoucí k objevení božského Já v nás“. Řada studentů naší školy tento druh aktivity považuje za to nejhodnotnější, co jim naše škola nabízí. Zeptali jsme se tedy Isidora na pár otázek, abychom atmosféru těchto táborů přiblížili i lidem, kteří o nich ještě neslyšeli.

Isidore, můžeš nám popsat, co vlastně takový tábor obnáší, co vše je jeho součástí a k čemu je dobré něco takového prožít?

Základním principem tábora je v podstatě simulovat do jisté míry podmínky, které má jogín v jeskyni. Myšleno ve smyslu vnějších podnětů. Jogíni odcházejí do jeskyni proto, aby mohli obrátit svoji pozornost do sebe v prostředí, které není plné vnější podnětů. Snažíme se tedy připravit účastníkovi tohoto tábora takové podmínky, které mu dovolí co nejvíce se soustředit do svého nitra a co nejméně se starat o vnější svět.

Jeho součástí je především každodenní přibližně 9 hodinová duchovní praxe meditace a hathajógy. Už jen na základě této praxe účastník tábora odchází s nevšedním prožitkem uvnitřnění. Jóga učí, že naše podstata je blažeností a že s každým opravdovým ponořením dovnitř se k této blaženosti přibližujeme, čímž se kousek dobrého z ní dostává k povrchu naší bytosti. Můžeme ji tak alespoň trochu ochutnat.

Zmínil jsi určitě podmínky, které účastníci tábora musí dodržovat. Můžeš být konkrétnější?

Podmínek, které je za účelem správného průběhu tábora nutné dodržovat, je celá řada a účastník tábora je s nimi na začátku tábora seznámen. Mezi ty nejzákladnější patří například mauna neboli zachovávání mlčení po celou dobu průběhu tábora. Účastníci tábora se tak stejně jako zmiňovaný klasický jogín v jeskyni nemohou mezi sebou ani s nikým jiným bavit, mlčí tedy obvykle 6-7 dní v kuse. Nemohou používat mobilní telefony ani žádné jiné komunikační a elektronické zařízení (počítač, MP3 přehrávač, fotoaparát atd.)

Překvapivé může být, že nesmí číst ani žádné duchovní knihy. Dovolen není oční kontakt nebo vzájemný dotek, který by se za těchto podmínek mohl stát intenzivní formou komunikace.  Zakázáno je rovněž sebe-krášlení nebo holení a vůbec pohled do zrcadla připomínající nám ztotožnění s fyzickým tělem. Veškerá zrcadla jsou z prostoru tábora tedy odstraněna.

Povinná je také účast na společné duchovní praxi, během které je nutné vyhnout se hlasitým projevům, jako jsou smrkání, kašlání, případně chrápání pokud ztratíme bdělost atd., abychom zachovávali maximálně ohleduplný postoj vůči ostatním. 

To někoho může opravdu vylekat, je to opravdu tak náročné, jak to zní?

Pro někoho je to úleva, na kterou se těší celý rok, protože když se oddáte do těchto podmínek, vzdáte se svého ega, stanete se pokorným. Tak přichází osvobozující pocit lehkosti a plynutí. Obvykle se po pár dnech tábora stává, že někteří účastníci praktikují ještě víc, než je dáno pravidly tábora a snaží se tak ještě prohloubit účinky svého pobytu na táboře.

Na druhou stranu pro ty, kteří se nedokáží oprostit od myšlenek, které jim jejich nespokojené ego našeptává, může být tábor skutečně náročný, ale to je právě to, co tábor v základu učí. Nenechat se už ovládat egem a nižší myslí a dostat se za ně.

Co tobě konkrétně tyto meditace přinesly a vnímáš nějaký jejich přínos i po skončení tábora? Jak dlouho to může vydržet?

Jsem přesvědčený, nebo tak to alespoň vnímám na sobě, že pokud člověk prožije opravdovou meditaci v nehybném tichu, tak ten prožitek v něm zůstává jako klíčová a pro jeho další vývoj určující vzpomínka navždy – a to ať už si to uvědomuje, nebo ne. Zůstává jako více či méně intenzivní touha duše prožít znovu tuto nehybnost. Z tohoto hlediska tedy vydrží :)

Stav prožívaný během tábora po návratu do běžného života plného podnětů, informací a činností, u běžného člověka obvykle vyprchává. Pokud tento stav tedy vědomě praxí neudržujeme, tak se má tendenci ztratit a my ho už z běžné úrovně vědomí nemusíme být schopni vnímat. Zůstane pak uložen v podvědomí, jako zasunutá povznášející vzpomínka.

Naučit se žít v nezměněném stavu i během každodenní činností je umění pokročilého jogína. V tomto směru je pak tábor opravdovým impulsem na duchovní cestě.      

Prožil jsi sám na táboře nějaký vysoký duchovní stav? Nebo si ceníš více pozvolné proměny?

Vysoký duchovní stav? To nevím. Pro mě byly spíš hluboké :) , ale nedokážu posoudit, jak hluboký ten Oceán skutečně je. Možná jsem už jen kousek ode dna a možná to bude ještě dlouho trvat, ale zatím toužím se příště potopit ještě hlouběji a podívat se, jaké to tam je. Snad se to povede. Až se moje mysl zastaví a ego rozplyne na dně Oceánu, až bude nahoře a dole jen jediný Oceán bez hranic, pak ti povím, kde jsem dnes byl.   

Můžeš pro inspiraci uvést jména známých jogínů, kteří také kráčeli touto cestou? Kteří z nich tě nejvíce oslovují?

Domnívám se, že v České republice je nejznámější Ramana Mahariši – jeho pojetí je opravdu krásné, pro mne takové zářivé. Pak také Nisargadata Maharádž a ze západu Paul Brunton. Měli k ní blízko také manželé Tomášovi.

V mém životě sehráli důležitou roli právě manželé Tomášovi, protože mi byly jejich knihy, televizní pořady a přednášky velkou inspirací. Povedlo se jim v minulosti dotknout se mé mladistvé vysokoškolské duše plné ideálů a otočit ji správným směrem k Bohu. Za to jsem jim velmi vděčný.    

Je to těžké organizovat takový tábor, dokážeš si ho vůbec přes svoje povinnosti užít jako ostatní účastníci?

Samozřejmě je to jiné, když během tábora můžeš veškerou svou pozornost věnovat jen božskému Já v sobě a když je k tomu nutné přidat ještě bdělost vně na jevy co se v průběhu tábora odehrávají, tak aby se vše odvíjelo správně. Připomíná mi to takový stav na pomezí, obojživelný stav. Uvnitř i vně. Jako v tantře, pohyb v nepohybu. Obojí zároveň. Koukáš zevnitř ven, ale je to takové vzdálenější než obvykle a snažíš se, aby tě to nevyplavilo vzhůru k hladině.

Údajně se tyto tábory zatím konají pouze v Rumunsku, Dánsku a u nás. Co je toho příčinou?

Těžko říct, duchovní průvodce školy Rezonance je povolil poprvé pořádat v České republice už před 12 lety a od té doby probíhají neustále každý rok. Co ho tehdy k tomu vedlo, nedovedu říct. V tom mohou být velmi jemné příčiny.

Jedno vysvětlení může být, že český národ má k této technice jdoucí skrze srdce blízko a proto může být pro účastníky efektivní a prakticky je posunout v uvědomění si sebe sama.     

Kdo je autorem vyučovaného systému a jakým způsobem jsou účastnici tábora vedeni k osvojení popisované meditační techniky?

Teoretický základ tábora se v průběhu let vyvíjel a upravoval. Současný obsah tábora je však založen na praktickém meditačním postupu a textech, které připravil Elinor Selea – nejstarší instruktor jógy školy Rezonance v České republice, vycházejíc z informací od Mihaie Stoiana – instruktora vedoucího Dánskou školu jógy a tantry Natha. Ve výsledku ale zatím vším stojí Grieg, jako duchovní průvodce obou dvou výše zmíněných instruktorů.

Velkou předností tohoto tábora je právě meditační postup. Není to tedy tak, že bychom po celý tábor stále opakovali dokola jen otázku „Kdo jsem Já?“, tak jak ji učil zmiňovaný Ramana Mahariši, ale každý den je krok za krokem postupně představován a praktikován určitý meditační postup. Nejprve se začíná zaměřením na jednoduché procesy a prožitky uvnitř bytosti, které se v průběhu dne v meditacích zkouší. Následující dny se v meditacích pokračuje s uvědoměním si a vědomím prožíváním dalších a dalších skutečností, jež jsou naší součástí, a běžně je přehlížíme. Účastník tábora se tak každý den posouvá o kousek dál. Míra úspěchu závisí na schopnosti každého převést představený postup do praxe. 

Nějaký vzkaz aspirantům do následujícího ročníku?

Přeji jim, aby se stali opravdovými aspiranty jógy, kteří jsou nadšení a plně se zamilovali do toho fascinujícího stavu zastavení mysli. Aby cítili, žili skutečnost, ve které je každým okamžikem možné, že bude-li si to Bůh přát, tak mohou prožít stav hlubokého poznání.

V této souvislosti si vzpomínám na jeden moc hezký citát od Šankary, který pěkně vyjadřuje tento způsob života:

Stále spočívám u nohou toho, jehož milostí poznávám, že jsem s ním zajedno.

Na závěr uvádíme několik svědectví účastníků o svých dojmech a zážitcích, které si odvezli z loňského tábora Átman a spontánně je zaslali organizátorům nebo instruktorům jógy:

Filip, 2. ročník kurzu jógy:

Absolutně jsem netušil, do čeho jdu, protože jsem se na nic neptal. O to víc si z tábora odnáším… a že to byl boj. Moc mi pomohl právě tvůj přístup… i ten lísteček co jsi mi dal, byl jeden ze zlomových momentů. Pracuji na sobě už delší dobu, co se týče stravy, přestal jsem pít alkohol, cvičení. Dělám postupné kroky a mám rád postupné kroky. Velké kroky vychylují můj střed a ten se snažím moc chránit, není to tak dávno, co jsem ho našel. Přesto všechno, tábor pro mě byl velký krok a svůj střed jsem si uchoval. Jsem za to moc rád a myslím, že můj reálný átman právě začíná. Moc rád bych jel i příště. Přeji ti moc krásný rok a hodně lásky! A sobě přeji, ať nezahodím ten krumpáč :-)

Markéta, 3. ročník kurzu jógy:

Píšu s téměř dvouměsíčním zpožděním… Každopádně jsem Ti ale moc chtěla poděkovat za silvestrovský tábor, bylo to pro mě hodně cenné, a Ty jsi ho skvěle vedl :).

Nejsem zvyklá meditovat, původně jsem se přihlásila proto, že by to mohlo být něco nového, co bych chtěla zkusit… Tak to pro mě ze začátku bylo hodně náročné, a byla jsem i naštvaná, kvůli plnému programu a bodovacímu systému. Postupně jsem se ale začala uklidňovat, byla jsem víc v srdci, automaticky jsem začala myslet na hezčí, pozitivnější věci, a svoje starosti jsem vnímala s důvěrou, že vše zvládnu, že vše dobře dopadne. Zažila jsem v meditaci krásné stavy, které – promiň za přirovnání – mi přišly podobné orgasmu, ale ještě o maličko krásnější.

Když jsem se vrátila domů, do města a normálního života, přišla jsem si mnohem víc v srdci, otevřenější, trochu i zranitelnější. To už teď tak nemám, ale pořád vnímám takový větší optimismus, větší radost.

Byl to pro mě vážně úžasný zážitek.

Marian, 5. ročník kurzu jógy:

Este teraz na mna doliehaju vsetky dojmy z tabora a pomaly si zacinam uvedomovat presnejsie co sa vlastne stalo, ked som po navrate domov lahol do postele, musel som si od dojatia este poplakat nad krasou toho co som zazil/videl/citil. Asi bude lepsie ked zacnem z kraja od zaciatku, prve 2 dni na tabore som citil velky boj s myslienkami a meditacie mi moc nesli. Bol tam velky nepokoj a sam som tusil, ze to takto dalej nepojde. Az potom ked si na prednaske vysvetloval ten postup o duchovnom srdci mi to cele doslo kde som robil chybu. Zial pri meditacii som moc nevedel presne lokalizovat moje duchovne srdce a ked som uz nevedel ako dalej tak neviem z akeho popudu som si sadol do vadzrasany, dal som si dlane na hrudnik a vrucne som sa pomodlil Otce nas na nebesiach a ono to potom akokeby vsetko spadlo zo mna a pocitil som ten pokoj, vrucnost a cistotu srdca v sebe a hlavne velku ulavu akokeby nejaky kamen zo mna spadol.

Potom boli tie Silvestrovske dni a cely cas som sa snazil dostat do Ja v srdci, ale nejako to nefungovalo. Vecer na  Novy rok ked skoncil program sa mi vobec nechcelo ist do postele a este 2 hodiny som sedel na gauci a tam volne spontanne som meditoval, lepsie povedane pozoroval som vnutorny stav. Pametam si taky zvlastny stav vnutorneho pokoja a prazdnoty, ktory narusovala len potreba dychania. Rano nato hned pri prvej meditacii sa to potom stalo, ani sam neviem ako to uz prebehlo, ale viem, ze som sa v srdci snazil zamerat na svoje Ja a zistil som, ze maju rovnaky zdroj a potom akokeby sa to spojilo a bolo to tam. Nastalo vnimanie ziariveho bieleho svetla pricom som mal neustale pocit ze som tym svetlom. Presne ako si popisoval v tej prednaske bol tam ten pocit udivu zaco som sa ako osoba povazoval v realnom svete a neuveritelny uzas nad tym stvorenim.

Bolo to take ciste, exakticke, hrave, nesputane a bezstarostne, bol som to ja ale bez pocitu nejakej osobnosti, velmi mi to pripomenulo ranne detstvo ako taky zabudnuty poklad ktory mame vsetci v sebe. Zaujimave bolo este ze cely cas som si vnutorne pospevoval pri tom vianocnu koledu: Narodil sa Kristus Pan, veselme sa,
z ruze kvet vykvitol nam radujme sa.
Z zivota cisteho z rodu kralovskeho nam, nam narodil sa... Zase krestanska tematika, pritom ja nie som nejaky extra krestan, samozrejme bol som vychovavany v tom duchu. Neviem preco ale hned po tej rannej meditacii som utekal k takemu putnickemu miestu hned tam za potokom ako sme tam prisli po tej lesnej cesticke, je tam taka soska Pany Marie a Jezisa, tak som sa im uprimne podakoval a pomodlil sa k nim. V tom stave prislo vela napadov a inspiratyvnych myslienok, ako riesit niektore situcie vo svojom zivote, vztahy v rodine a tak, ako nebrat zivot tak vazne a uzivat si ho plnymi duskami a zit hlavne srdcom a nie hlavou ako sme bezne zvyknuty. Ked som sa potom vratil a meditoval, ukazalo mi to iny sposob meditovania, ako necakat a nesnazit sa o nejake vysledky ale akoby stat obdalec a pozorovat vsetko co pride a uzivat si to bez nejakeho „tlaku“ na dosiahnutie urciteho stavu alebo zazitku.

Samozrejme vsetko som to potom hned pozabudal a vsetko sa skoro vratilo do starych kolaji az
som mal pocit, ze sa mi to len snivalo vsetko. Neviem preco som bol „obdareny“ takymto zazitkom, myslim ze tam bolo viacej inych osob co by si to „zasluzili“ viacej ako ja. Beriem to ako inspiraciu a motivaciu do dalsej „prace“ na sebe a pre inych.

Více o Táboru objevování átmanu zde.