Šiva - nejvyšší duchovní mistr a zjevitel učení jógy na Zemi

Rubrika: Učitelé

Autor: Rezonance

Kult Šivy je jedním z nejstarších a nejproslavenějších v duchovní historii Indie. Jeho počátky se ztrácejí v nedohledné propasti času. Slovo Šiva se poprvé objevuje ve Védách jako epitet ve smyslu „příznivý“ a je přisuzovaný bohu, který je ve svém hrozivém aspektu Rudra, tedy ztělesnění božské síly ničení zlých a nevědomých a rozpouštění všeho omezeného, nečistého a pomíjivého.

Ten s tisíci očima, který od počátku Orientu
proniká vše svým pohledem, Rudra lukostřelec,
naplněn svrchovanou božskou inspirací,
dokážeme-li ho neurazit v naší řeči,
náhle vyvstane.

Atharvavéda XI, 2, 17

Postava tohoto Rudry Véd vyvstala na základě šivaistické tradice klasické epochy, ačkoliv místní, později připojené tradice, měly také svou důležitost. V jednom z posledních hymnů Rgvédy (X 136) je oslavován asketický život vedoucí k rozvinutí schopností, které přivádějí člověka do stavu podobnému stavu Rudry tím, že se činí narážka na světce Kesina o němž se říká že pije „ze stejného poháru s Rudrou“. Satarudrija, slavný hymnus Jadžurvédy adresovaný Rudrovi projevujícímu se ve sto podobách obsahuje prvky všech pozdějších rozvinutí, která dostala svůj výraz v teistické Védántě z Švétášvatara Upanišadu.

Střídmý, hrdý, hrozivý, ozbrojený bleskem, vystřelující lukem smrtící šípy, předcházen řevem bouří, obývající vrcholy hor je Rudra ve Védách popisován jako udivující, děsivý aspekt svatého, před nějž může člověk předstoupit bez nebezpečí pouze tehdy, když se předběžně očistil a posvětil a který se védičtí pěvci snaží náležitě opěvovat. Byl nazýván „Příznivý“ (Šiva) nebo „Zachránce“ (Šankara) ničící zlo, nevědomost a iluzi a tak se Rudra stává ve specifických podobách Ochráncem plným soucitu, Poskytovatelem léků, Pánem hymnů, Pánem obětí, Hojitelem, Zářícím jako slunce či Nejlepším a nejdobrotivějším z bohů. Jadžurvéda ho opěvuje nazývajíc ho Vysvoboditelem a Prvním nebeským lékařem.

Rudra je často ztotožňován s Agni - Ohněm, ambivalentní silou, stejně tak blahodárnou jako ničivou a především s Pranagni - principem spalování kombinovaným s dechem, který oživuje jakékoli živé tělo. Když je tento Agni „zkrocen“ obětí Sómy (svátostný nápoj, nektar) v podobě potravy (anna), rozhoří se tento „vitální oheň“ v zářivém plameni života. Schází-li mu potrava, nezbytné palivo, proměňuje se v děsivou obludu připravenou pozřít samotnou bytost v níž sídlí.

Epitet „Šiva“ se časem stal v Indii nejběžnějším jménem Boha, spojovaným i s jeho mírným, utišujícím (šánta), laskavým aspektem blahodárných podob (anugrahamurti), přičemž jméno Rudra zůstalo ve spojení s aspekty jeho ničivých podob děsu (ghora), rozkladu (šairava) všeho toho, co je omezené, nečisté, iluzorní (samharamurti).

Upanišady, texty božského původu jako například Švétášvatara a Kaivalja upanišad, rozvíjí tuto dvojí povahu Rudry – Šivy uctívaného jako nejvyššího Boha: „On, Ochránce a stvořitel všech živých bytostí je na konci časů opět všechny rozpustí.“ Šiva se ztotožňuje s Nejvyšší Realitou, s Brahmou, Absolutnem mimo jakékoli určení, bez atributů (nirguna). O tradičním způsobem definovaném Absolutnu se říká, že je „mimo existenci i ne-existenci“ (Sadsattatparam jat) a logickým způsobem není možné o něm říci ani že existuje, ani že neexistuje. Zároveň je toto nepopsatelné Zdrojem, z něhož vychází jakákoli existence, silou, která udržuje cokoli co existuje a koncem, do něhož se jakákoli existující věc vstřebává (džanmadyasya jatah). Náleží mu tedy všechny tři funkce – tvoření, udržování i rozklad jevového světa.

Bráhmanská mytologie personifikuje tyto tři funkce božského principu ve vztahu k projevu prostřednictvím trojice (Trimúrti) božstev Brahma, Višnu a Rudra. Tvořivé fázi (sršti) ve znamení radžas guny symbolizované červenou barvou vládne Brahma. Fázi zachovávání (sthiti) ve znamení sattva guny symbolizované bílou barvou vládne Višnu. Fázi ničení (laja jan samhara), v níž se vesmír navrací ke svému neprojevenému původu, ve znamení tamas guny symbolizované černou nebo tmavě modrou barvou vládne Rudra. (Sattva, radžas a tamas jsou tři kvality (guny) Prakrti, sattva je čistota, světelnost, inteligence, radžas aktivita a dynamismus, tamas netečnost a temnota.)

V šivaistickém pojetí plní Šiva - Univerzální duch, který je všudypřítomný a nachází se v srdci všech živých bytostí - tyto tři funkce tím, že přijímá podobu Brahmy, Višnua a Rudry.

Ve svém transcendentním aspektu (nirvána) je Šiva nazýván „a-linga“, což znamená „bez rozlišujícího znaku“: „Šiva je bez jakéhokoli znaku, bez barvy, chuti, pachu, nepostižitelný slovy, bez vlastností, neproměnný a nehybný.“ Tento neprojevený Brahma nemůže být poznán a pochopen jinak, než prostřednictvím svého Stvoření, jež je znakem (linga), který ho představuje. To je vlastní důvod, proč je uctívám prostřednictvím linga, falu, viditelného znamení, znaku tvořivosti (Linga je „symbolem“ Šivy a není vždy falický, jako se objevuje v Lingodbhava-murti z Ágamy a Purány, kde je představován jako nekonečný sloup jehož konců nejsou Brahma a Višnu schopni dosáhnout. Tato legenda je podobná té z Kéna Upanišadu III). Není uctíván samotný falus (linga), nýbrž ten, jehož je falus (linga) symbolem, ten, jemuž náleží tvořivá síla: Stvořitel, Puruša.

Linga má svůj kořen v nestvořeném, v ne-projeveném (avjakta). Jako Projevený princip je Šiva symbolizován abstraktním znakem (arúpa) lingamu umístěného v jóni (matrice). Jóni představuje Mula-Prakrti, Prvotní nerozlišenou přírodu, Univerzální matku, Šakti, neboli sílu projevu. Linga představuje počáteční impulz rozlišení, semeno vesmíru. Jóni takto představuje hmotnou Příčinu (upádána kárana), zatímco linga činnou Příčinu (nimitta kárana) vesmíru. Jejich spojení dává zrod všem formám a bytostem.

Ve svých antropomorfických spodobněních (sarupa) je Šiva spojován především s tamas gunou a funkcí zničení. Je Mahákála, nezastavitelnou rozkladnou silou času. Je-li položen akcent na hrozivou povahu této ničivé síly, stává se Bhairavou - Děsivým, uctívaným především společenstvím Kapalika.

V tomto aspektu navštěvuje hřbitovy, tančí na žárovištích, potírá se popelem pohlcených vesmírů a nosí na sobě početné symboly smrti: náhrdelníky z lidských lebek, ozdoby z hadů a své zbraně bojovou sekyru a kyj. V jiném spodobnění dostává Šiva podobu božského lovce (Lubdhaka nebo Mrigavjadha), jenž míří šípem aby překonal jakoukoli vzdálenost a překážku. Cíl, symbolicky kůzle, představuje omezenou bytost, jíž se záhuba jeví děsivá a snaží se uniknout doteku smrti. To ovšem není možné, neboť všechno co má počátek musí nutně mít i konec. Vše co se rodí musí zemřít a jakákoli existence podrobená iluzi se musí stát „obětním zvířetem“ (jadžnija pašu) na oltáři smrti. Je to ve skutečnosti akt smíření, protože jak na úrovni jedince, z hlediska proměn, tak i na úrovni vesmíru, v cyklické perspektivě, ukončuje Šiva existenci stvořeného, které zestárlo a vyčerpalo se, aby se uvolnilo místo k projevu pro stvoření nové.

Tím že ničí pouta iluze, omezenosti a nevědomosti, ruší Šiva vzdálenost a překážky mezi Ním a stvořenou bytostí. Funkce ničení a tvoření jsou vnitřně provázané. Síla reprodukce, která neustále obnovuje to co bylo zničeno, je představována Šivovým dopravním prostředkem, býkem Nandi.

V Šivovi končí jakákoli omezená existence, ale rovněž z něj tryská obnovená existence a rytmus jeho kosmického tance ničí a obnovuje světy. Když ukončí fyzickou existenci, nebo když vstřebá vesmír na konci svého cyklu, projevuje Šiva božský soucit. Dokonce i sám Indra, nebeský vládce, který se raduje z nesmírné slávy, moci a extatického štěstí, touží po míru Neprojeveného.

Ztotožnění individuální duše (džívátman) s hmotným světem a s jeho radostmi a strastmi je tak silné, že čin zničení, který periodicky stírá z džívy (duše) její vztahy (paša) je „aktem milosti a nikoliv krutosti“.

Je pokládán za učitele čtyř umění, která vedou ke sjednocení s konečnou Skutečností, je to metafyzické poznání (džňána), znalost řeči, hudba a jóga, neboli zkušenostní metoda. Šiva, Božský Guru, je znám pod jménem Dakšinamurti, „Ten, který hledí k jihu“, neboť mýtus praví že byl obrácen tváří k jihu, když odhaloval tato učení ršijům, pradávným mudrcům.

V důsledku toho je Šiva opravdovým „vyvoleným božstvem“ (išta-dévatá) jogínů. Jóga-dakšinamurti ho představuje vykládajícího vědu jógy, usazeného v jógové pozici (často svastikásana) nebo s nohou opřenou o meditační pás (jóga-patta). Je samotným archetypem jógina (Mahájógi), představovaným nahým asketou „oblečeným do prostoru“ (digambara), s tělem pomazaným popelem, vlasy svázanými do drdolu (džatamandala), praktikujícím přísnou zdrženlivost, nehybným a soustředěným do sebe sama.

Vyobrazení Šivy překypují jogínskými symboly: tři oči představují tři světy (trilóčana); slunce, měsíc a oheň (v tradici náthů byly prodchnuty hlubokým symbolismem jak na makrokosmické tak i mikrokosmické úrovni), které v jogínské tradici představují tři základní proudy vitální energie neboli tři hlavní nádí: Idá, Pingalá a Sušumná; trojzubec je trojitým symbolem s týmž významen; z měsíce na hlavě pramení „sóma“ čili subtilní nektar (amrta), který se jógin snaží uchovávat, aby dosáhl nesmrtelnosti (míní se duchovní osvobození). Hadi ovíjející se kolem jeho těla jsou ukazatelem na latentní energii (Kundaliní Šakti), zvanou též „Hadí síla“, „spící“ u kořene páteře, energii, kterou se jógin snaží probudit svým úsilím o duchovní transformaci. Damar, tamburína ve tvaru přesýpacích hodin, odkazuje na Náda, subtilní zvuk, hlubokou vibraci, na níž má jógin zaměřit svou pozornost. Taková je jogínská interpretace Šivových atributů.

Bibliografie:
„Original Sanskrit Texts on the origin and history of the people of Indra”, vol. IX, Londýn, Trubner & Co, 1873
Rudolf Otto, „Posvátno”, Payot, Paříž, 1969
Satarudryia, Taittiriya-Samhita IV, 5
Satapatha-brahmana V, 2, 4, 13
Vasudeva Agrawala: Šiva Mahadeva, Velký Bůh, Védská Academie, Varanasi 1966, s.1 a 8
Svetasvatara Upanišad
Bhagavad Gita
Brahma-sutra
Linga-purana, Shiva-purana
Ananda K. Coomaraswamy, „Šivův tanec”, Nakladatelství Sagar, New-Delhi, 1968, Francouzský překlad: „Šivův tanec”, Paris Rieder, 1927
Suryanarayana Sastri,„Filosofie Šivaismu”, z „Cultural Heritage of India”, vol. II, Shri Ramakrishna Centenary Comittee, Calcutta, s. 43
Gopinatha Rao: Elements of Hindu Iconography; Madras, The Low printing house, 1916, vol. II,  tome I