Školy kašmírského šivaismu

Rubrika: Učitelé

Autor: Rezonance

Základní duchovní metoda tradice Kaula je zkušenost svobody vědomí. Tato svoboda paradoxním způsobem sídlí na úrovni Srdce, v místě, v němž díky absolutní moci Božství nachází nekonečno magickým způsobem cestu, jak spočinout v konečném, projektujíc se dokonce i na úrovni fyzické struktury lidského těla. Duchovní metoda Kaula je formou osvícení během života, mající za svůj pravý středobod lidské tělo a stavící na něm. Aspirant má získat kontrolu nad mocnými subtilními energiemi svého těla a zároveň souznění s božstvy, které se projektují na této úrovni. Z této perspektivy můžeme správně pochopit, proč je takzvaná kauliki šakty, pojem jenž může být přeložen jako „energie vtěleného kosmu“, zároveň specifickou energií těla (kundalini) a současně kosmickou silou.

Tradice Kaula neodmítá ani nemučí tělo za účelem dosažení osvícení, spíše mu slouží a kontempluje ho, jako by bylo lodí, která veze duši do země Nejvyššího vědomí. Ve skutečnosti je právě tělo hlavním nástrojem k dosažení osvícení.

Jeden aspekt vyplývající z tohoto pohledu na osvícení za života může být srovnán s nesmírně podobným chápáním obsaženým v tradici Nátha Siddha. Aby bylo možno proniknout do neduálního stavu nirvikalpa, musí být vědomí nejprve osvobozeno na své vlastní úrovni, respektive musí být odstraněna kontrakce, která vědomí omezuje. Tento proces je popisován jako „vstřebání se do Srdce“. Úplným vstřebáním se do vlastního Srdce nachází aspirant původní stav štěstí bez objektu, má ho nechat, aby se rozlilo. Účinkem tohoto rozlití stavu štěstí bude hluboká transformace jeho pohledu a vztahu k projevenému vesmíru. Smysly, které až do té chvíle přinášely pouze omezené a zároveň omezující informace o vesmíru, mohou být nyní rozšířeny, aby tak obsáhly nekonečno na úrovni smyslové zkušenosti. To je ústřední aspekt unitárního pohledu na skutečnost vnějšího samádhi. V Paratrišika Laghuvritti jsou přítomny odkazy na následující stádium tohoto procesu, v němž je tělo dokonalé bytosti zbožštěno a dokonce učiněno nesmrtelným. Vysoká úroveň, na níž žije siddha obývající takové tělo, je proniknuta prožíváním skutečnosti, že celý vesmír se stal jeho vlastním tělem. Takto již tento siddha není fyzickým tělem omezován, ale má pod kontrolou celu projevenou skutečnost.

Ústřední povaha a důležitost tohoto pojmu (kula), jakož i tradice, kterou pojmenovává, nemohou být podceňovány, co se týče jeho podstatné přítomnosti v širším rámci tantrické tradice. Pojem kula, mající jako základní význam pojem "skupina", může také znamenat vtělený vesmír, obsahující veškerou mnohost projevené skutečnosti. Ve významu "skupina" vede navíc k myšlence duchovní rodiny praktikující metody "těla" pro dosažení osvícení.

Pochopení "skupiny" jako rodiny nás přivádí k druhému základnímu rysu školy Kaula a to konceptu duchovní skupiny. Tato duchovní skupina specifická pro tradici Kaula se projevuje podobně jako duchovní rodina, v níž jsou Mistr společně se svou manželkou viděni jako duchovní rodiče. Abhinavagupta v Tantralóce říká o tomto aspektu konceptu duchovní rodiny: "Protože jsou pojmy ‘já‘ a ‘druzí‘ stejnou měrou imaginární, stanou se žáci jedním se svým učitelem; vytvoří jediné Já a takové skupině se říká ‚dokonalý‘ (siddha) a ‚osvobozený‘". Abhinavagupta dále pokračuje: "Skupina tvořená Mistrem, Mistrovou manželkou, duchovními bratry a syny, není založena na příbuzenství krve, ale vědomí."

Toto rozšířené vědomí skupiny je zakoušeno při skupinových rituálech. V pasáži o zjevení Abhinavagupta říká: „Vědomí, substrát a matérie všech předmětů se dostává do stavu kontrakce vyvolané rozlišeným projevem předmětů, ale navrací se do sjednocujícího stavu univerzální expanze zároveň s tím, jak se všechny jeho projevené součásti stanou schopné zrcadlit se jedna v druhé. Když se všechny naše paprsky vědomí zrcadlí jeden v druhém a vylévají se tak do vědomí každého z přítomných, jakoby do nám podobných zrcadel (k čemuž dochází spontánně, bez úsilí a zároveň velice intenzívně), stává se vědomí univerzálním. Ze stejného důvodu se v případě lidí, kteří se shromáždili, aby společně sledovali tanec, píseň, atd., objeví prožitek štěstí pouze tehdy, budou-li všichni - a každý zvlášť - soustředění a oddaní sledování představení. Vědomí, zdroj, který neustále štěstí rozlévá, dosahuje v prožívaných představeních tímto způsobem stavu jednoty a díky tomu, každý z přítomných bude prožívat plný, dokonalý stav štěstí. Nepřítomnost příčin kontrakce, jakými mohou být žárlivost, nenávist, atd., umožňuje vědomí, aby se v takových chvílích bez překážek rozvíjelo ve stavu blaženosti, ale nebude-li i jen jeden jediný z přítomných soustředěný a pohlcený (do představení), vědomí mu nedá zakusit nekonečný dar, neboť kvůli tomu, kdo zůstal vně, narazí jakoby na povrch zvrásněný nerovnostmi. To je důvod, proč v rámci rituálu uctívání v kruhu (čakrapudža) jeden z účastníků musí zůstat pozorný a nesmí dovolit nikomu s rozptýleným vědomím se rituálu účastnit, protože by se tak stal zdrojem kontrakce. Při praxi rituálu uctívání v kruhu uctívá každý z přítomných těla ostatních a zároveň s tím, jak se všichni vstřebají do plnosti vědomí, začnou se ostatní těla jevit jako jejich vlastní tělo. Jestliže díky nepozornosti vstoupí do kruhu někdo z venku, může započatý rituál pokračovat jen za podmínky, že se nově příchozí nedostane do stavu kontrakce. Jestliže se na něj vylije Božská milost, stane se soustředěným a pohlceným do průběhu rituálu, bude-li však zasažen některou z děsivých a zlovolných sil boha, obviní za to skupinu.“

Tato pozoruhodná analýza nám nabízí pohled do skupinových činností a rituálů tvořících srdce tantrických praktik. Erotická dimenze je ve škole Kaula, jak z Abhinavaguptových učení vysvítá, nepochybně přítomná. Některé pozdější školy zvláštním způsobem tyto erotické prvky rituálu zdůraznily. V celé tantrické literatuře kašmírského šivaismu nacházíme rozptýlené popisy jogínek, najky a dúti, transfigurovaných během rituálů jako různé projevy Šakti. Přesto, jak je zřejmé i z výše citované pasáže, konečným cílem těchto skupinových praktik je rozšíření vědomí do jeho božských dimenzí a v žádném případě samotný erotický vztah. Abhinavagupta explicitně odkazuje na praxi kulačakry, známé také pod názvem kula-jóga, ve 29. kapitole Tantralóky. Právě v této kapitole hovoří Abhinavaguptovo učení jak o vnitřních stavech, které praxe rituálu přináší, tak i o vnějších aspektech jeho provádění. Evidentním způsobem se Abhinavaguptův popis vztahuje současně k více úrovním chápání, nejednoznačnost učení je zjevně záměrným zamlžením významu.

Dalším důležitým aspektem učení obsažených v tradici Kaula je to, co by mohlo být nazváno mysticismem foném, či přesněji mysticismem samohlásek. Tento aspekt školy Kaula je vyložen ve třetí kapitole Tantralóky a široce vyložen v Paratrišika Vivarana a Paratrišika Laghuvritti. Šestnáct samohlásek sanskrtské abecedy, včetně bindu (bodu) a visargy (semenné energie) jsou představeny jako reprezentace různých aspektů Nejvyšší božské energie. Užitím samohlásek k pojmenování různých aspektů božství se vytváří popis průběhu projevu a jeho implicitních zákonů. Gramatické vztahy, které existují mezi samohláskami sanskrtské abecedy a grafická stránka foném v písemné podobě dévanagari či šarada, získávají duchovní esoterický význam. Tento aspekt musí být pochopen v tom smyslu, že sanskrt, považovaný za měřítko, je schopen díky dokonalosti svého božsky inspirovaného pojetí zrcadlit transcendentní skutečnost a zároveň univerzální projev. Celistvost se projevuje v různých konečných formách a k tomuto projevu dochází díky dění Šakti, velké manifestující energii, která by neměla a nemůže být nikdy viděna oddělená od Šivy. Každá část implicitně obsahuje celek, v důsledku toho každé fonémě odpovídá tattva. Paratršika Laghuvritti obsahuje komplexní analýzu, která vysvětluje fakt, že každá tattva v sobě obsahuje i všechny ostatní. Tato sjednocující vize dále nachází vyjádření ve skutečnosti, že v jakémkoli z objektů, objevujících se v poli vědomí, se nachází celek. Mezi samohláskami mají dvě nejvýznamnější duchovní konotace a to sice „A“, první samohláska nazývaná také Nejvyšší (anuttara) a samohláska poslední, „H“, visarga. Je příznačné, že při výkladu Nejvyšší Cesty (šambhavopaja) v Tantralóce, věnuje Abhinavagupta největší díl této kapitoly popisu esoterického symbolismu foném. Spojení tohoto duchovního symbolismu foném s nejvyšší cestou nám tak dává představu o obtížnosti pochopení esoterických pravd vyložených prostřednictvím průběhu fonematických energií. Symbolismus foném je také důležitý rovněž proto, že představuje „cihly“, z nichž se poté skládají mantry. Abhinavagupta popisuje fonémy jako náležející jedné kosmické úrovni a v tomto smyslu odhaluje významy rodící se v mantrách, které tyto fonémy vytváří. Především v Paratršika Laghuvritti podává Abhinavagupta učení, vztahující se k základnímu „nástroji“ cesty bez úsilí, totiž k mantrám.

Spanda

Spanda je Parašakti, Nejvyšší božská rezonance, Konečná energie božského vědomí. Je to zároveň transcedence, ale i subtilní šum; pohyb, který transcendenci oživuje. Jinak řečeno je tím dynamickým transcendentním projevem v lůnu Nejvyššího Otce, který působí, že se objevuje prokrvenost. Učiníme-li paralelu s křesťanskou tradicí, může být ztotožněna se Svatým Duchem - svědkem víry, který je ve skutečnosti Nejvyšší tvořivou vibrací, bez níž by nic nemohlo existovat.

Tento čin projevu vesmíru prostřednictvím Spandy je uskutečňován členitě ve dvanácti rozličných fázích či momentech Vědomí a Energie zároveň, což je oněch dvanáct Kálí. Tento čin se projevuje na kosmické božské úrovni a odráží se i na úrovni individuální - na úrovni Átmanu (v každém lidském vědomí), právě jako Božské nestvořené světlo, které působí existenci univerzálního projevu, jakož i každého vědomí zvlášť. Spanda je tedy oním nestvořeným světlem, které podporuje a oživuje všechno co je.

Systém Spanda je systémem Božské milosti. Milost je zde viděna, stejně jako v celém šivaismu, jako náhlé a ohromující vylití energie přicházející přímo od Šivy. Bůh tímto způsobem odpovídá nejhlubším aspiracím lidské bytosti. Tento aspekt sestoupení Milosti se může projevit se stejnou silou i od Mistra k žákovi. Šivaismus je linií duchovního synovství, kde rolí Mistra není jen naučit žáka způsobu, jak projít duchovní cestu, ale také být pro žáka zároveň Nejvyšším Otcem, zatímco žák je mu nadevše milovaným synem. Stačí pohled, dotek, jedna myšlenka Mistra k žákovi, aby okamžitě získal přístup k Nejvyšší úrovni Vědomí. Je to ve skutečnosti tatáž milost Šivy, projevená ovšem v tomto případě skrze lidský nástroj či prostředníka.

Spanda, prvotní vibrace, má v rámci kašmírského šivaismu zásadní roli. Základní dílo školy Spanda představuje traktát Spandakarika, jehož autor, Vasugupta, žil v první polovině 9. století. Kšemardža, jeden z jeho komentátorů nazývá tento spis také jako Spanda sútra (Rčení o vibraci) či Spanda šástra (Traktát o vibraci). Existuje vícero komentářů k tomuto spisu: Spandakarikavritti od Bhatta Kallaty, nejstarší a nejstručnější z nich, komentáře Kšemary, Spandasamdoha, se zabývají výhradně prvním souverším díla Spandanirnája, kterou celou komentuje Spandapradipika Upalavajšnavi a také Spandakarikavivriti od Ramakantha, jehož často cituje i Abhinavagupta.

V rámci školy Spanda mají pojmy charakterizující vibrační aspekt energie či vědomí různé úrovně projevu. Tudíž pojmy jako spanda, spandana, sphurana, sphuratta, samsphuratta mají společný kořen spand- či sphur-. Spand  znamená šum, chvění, vibraci či tep srdce. Sphur má tentýž význam s tím rozdílem, že se tento slovní základ spojuje s pohybem a světlem, živou emocí, propuknutím, rozpoutáním, což vede k významu jiskření, blyštění, ozvěny (světelná), atd. Přestože mnoho textů považuje pojmy spanda a sphuratta za rovnocenné, můžeme říct, že sphuratta (jiskření, blyštění) značí totožnost mezi vědomím a jeho činností a označuje univerzální projev či osvícení, charakterizované aktem sebeuvědomění (vimarša). Prakticky je ovšem význam těchto pojmů různý podle toho, na jakou úroveň se vztahují: nejvyšší (para), prostřední (para-apara) nebo nízkou (apara).

Prátjabidžna

Prátjabidžna je nejmladší cestou nazývanou také „Lehkou a velice krátkou cestou“, protože je přístupná pouze velmi nepočetným (velmi pokročilým) adeptům. Tento systém má v základě přímé poznání (Prátjabidžna) Božské podstaty bytosti, Nejvyššího individuálního (Átman) a respektive univerzálního Já (Paramatman).

Nenalezneme zde ani tak techniky, jako spíše prezentaci a vyvolání určitých vnitřních postojů, nezbytných k okamžitému probuzení Božského vědomí v nás. Nehledáme a nesnažíme se získat nic kromě toho, čím ve skutečnosti jsme (Nejvyšší božské Já). Jinými slovy, nehledáme nic než sebe sama, tak proč a kam bychom šli mimo nás? Jediné co je třeba je stát se plně vědomími toho, že jsme neustále jedním (s Bohem).

Toto základní rozvzpomenutí (Prátjabidžna) je završením jakékoli autentické duchovní cesty; jakmile jsi dospěl k prahu extatického ponoření se do Boha, poznáváš (rozvzpomínáš se na) pouze svou základní přirozenost. Slovo „prátjabidžna“ znamená „vzpomenout si, spontánním způsobem opět uskutečnit Já“. Zde se máš pouze uskutečnit, není třeba nic praktikovat. V systému Prátjabidžna neexistuje upája  (způsoby, prostředky), je třeba si jen uvědomit, kdo jsi. Kdekoli by ses nacházel, ať už na úrovni Nejvyšší bytosti, na vyšší úrovni praxe jógy, nebo na její nižší úrovni, můžeš rozpoznat svou vlastní přirozenost právě tam, kde se v tu chvíli nacházíš, aniž bys někam směřoval anebo něco dělal.