V sanskrtu doslova znamená „ten, kdo vytváří nižší já“. Fakticky je to ego či princip individualizace. Ve filosofii sánkhji se na ahamkáru pohlíží jako na jednu z osmi prvotních vývojnic (projevených aspektů) přírody, která jako taková podporuje všechny subtilní kategorie, vibrace, umožňující projev a vývoj (tattvy). Avšak nejčastěji označuje prostě a jednoduše iluzi já, či jinak řečeno omezující (a z hlediska toho, kdo jej překonal politováníhodný) pocit, že jsme individuální myslí a tělem, že máme určité věci, subtilní energie či zvláštní vlastnosti, ve vztahu k nimž podléháme falešnému dojmu, že je vlastníme (například: mé city, má milenka, mé myšlenky, má manželka, mí přátelé, mé děti, atd., atd.) a že jsme to pouze my, kdo jedná.

Všechny autentické duchovní tradice (v čele s jógou) zastávají názor, že omezující a politováníhodný pocit ega je třeba co nejrychleji a definitivně transcendovat. Někdy bývá tato ušlechtilá myšlenka (přinášející pravou svobodu) interpretována zcela mylně, jako pouhá pobídka k altruismu. Ve skutečnosti se jedná o něco mnohem hlubšího a zásadnějšího, co vyžaduje co nejrychlejší dosažení naprosté transcendence ega, která s sebou přináší odstranění dílčího, pomíjivého a klamného poznání.

Od naprostého ztotožnění se s pomíjivým já (egem) je třeba co nejrychleji a nejúplněji přejít k trvalému zcela božskému ztotožnění se s věčným Já neboli božským Duchem, který se nachází v nejzazším středu naší bytosti. Hlavním cílem systému jógy je dovést člověka od trpného a omezeného vědomí ega k blaženému, neomezenému vědomí nesmrtelného Já (átman).