Ambice (pochází z latinského ambitio – „úsilí, ambice“) je přehnaná, převážně egoistická touha zbohatnout, získat společenské výhody, slávu či prestiž, za účelem, který postrádá morální hodnotu a který je charakterizován převážně egoismem a ješitností. Tento typ ambic je známkou intenzivní, převládající aktivace manipúračakry, která je ovšem disharmonická. V případě, že v sobě, jako jogíni, rozpoznáme podobné projevy, je nezbytné s tím okamžitě přestat a co nejdříve takovou situaci překonat skrze nepodmíněné a zcela nezištné věnování plodů našich tužeb a činností Bohu. Tak budeme schopní rozlišit ty touhy a činnosti, do kterých se nám přimísily ďábelské ambice, a to i v případě, že by to bylo třeba jen nepatrně. Ďábelské ambice, které jsou projevem nezkrotných, zpupně egoistických přání, pak dokážeme rychle proměnit v ambice blahodárné – když se takřka bezezbytku odpoutáme od plodů toho, co děláme a nabídneme je s láskou a pokorou Bohu. Pak provádíme všechno, co děláme v plném souladu s principy představenými karmajógou.

Zvláště, pokud vede negativní ambice k drzé touze dopustit se jakéhokoli zla a překročit veškeré hranice jen proto, abychom dosáhli svého, abychom ukojili vlastní přebujelé ego – ke zjevné škodě ostatních lidí, je to jednoznačně nemorální věc, která často zrcadlí rezonanci s démonickými, nebo dokonce satanskými (pekelnými) subtilními světy.

Ďábelské subtilní energie, soustavně hromaděné v auře toho, kdo dovolí, aby svými činy otročil ďábelským ambicím, otravují jeho psychomentální klima a postupně v něm posilují šílenou posedlost mocí, jdoucí ruku v ruce s despotismem. Tyto touhy jsou do velké míry jedem pro mezilidské vztahy a přitahují negativní karmu utrpení. V tomto životě jsou příčinou mravní, mentální a duševní zkaženosti odsouzeníhodného postoje ambiciózního egoisty. Ďábelské, malicherné, zištné ambice, evidentně pitomá neústupnost v nepodstatných věcech a aktivitách, jejichž hnací silou je egoismus a domýšlivost, často nakonec člověka zničí, naprosto ho diskvalifikují a anulují jako jogína – dovedou ho k závažným přestupkům norem jogínské morálky a zabrání mu (po tak dlouho, dokud přetrvávají nebo se ještě rozvíjí a rozmnožují) v dosažení skutečné duchovní a božské realizace.

Je ovšem nezbytné chápat, že ambice nejsou vždy nutně jen egoistické a proto pouze ďábelské. V případě, že je manipúračakra v rámci vyváženého celku mikrokosmu lidské bytosti aktivovaná harmonicky a vůle je čistá a neustále podřízená vůli boží, jsou ambice egoismu takřka prosté a projevují se jako intenzivní aspirace poznat pravdu, účinně a odpoutaně pomáhat druhým a dělat to s láskou, jako aspirace rozhodně podporovat a vést své blízké, kdykoliv je to potřeba, a jako přání odkrývat faleš a pokrytectví. Taková aspirace je pak nejčastěji doprovázena i odpovídajícími činy, které mají hluboký duchovní obsah a vysokou morální hodnotu. Tento druh ne-egoistických ambic stimuluje vůli, tvořivé schopnosti a nadání.

Závěrem lze říct, že ambice jsou osobní tendence (pohnutky) k intenzivní mobilizaci všech schopností a energií pro uskutečnění určeného cíle (přístupu k pokročilejším úrovním v józe nebo dosažení lepšího vnitřního stavu); a jsou výrazem vůle. Harmonické touhy po slávě, úspěchu či poctách, potřeba osobní prestiže či ocenění, v limitech zdravého rozumu, které nejsou motivovány a podněcovány převážně egem, jsou faktory zacílení blahodárných energetických zdrojů a schopností dotyčného.

Dle povahy vytyčených cílů (buď egoistických, ďábelských, těch, které poškozují druhé, anebo naopak vznešených, božských, vytříbených, ctnostných) a podle charakteru prostředků a energií užívaných k jejich dosažení (buď božských, anebo zvrhlých, ďábelských), a dle povahy aspirací, jež se k nim vztahují – se můžou ambice a reálné osobní možnosti stát blahodárným a pozitivním, či naopak škodlivým a negativním rysem osobnosti člověka.

Z psychodynamického úhlu pohledu bývají ambice některými lidmi považovány za přirozený prostředek obrany a cestu k překonání komplexu méněcennosti. Za ambiciózní osobnosti můžeme považovat ty, kteří se zanícením dokázali převést svou vůli v činy a podle potřeby překonat své případné nedostatky a slabosti. Tak či onak, příklady všeobecně proslulých „ambiciózních lidí“ najdeme mezi významnými historickými osobnostmi a význačnými umělci.

Ambice nezatížené egoismem se mohou být počátkem mnoha blahodárných, božských, tvořivých činů motivovaných harmonickou stimulací soutěživosti, zatímco sobecké ambice se mohou stát původem ješitnosti, pýchy a absurdní tvrdohlavosti a vést k temné touze dosáhnout vyššího postavení jakýmikoli prostředky. Na podobnou situaci narážíme u mentálně postižených, paranoiků a hysteriků. V bovarysmu bývají ambice spojovány s pocitem frustrace jako egoistické potřeby ocenění. V případě obecné paralýzy a paranoi vzniká skutečné ambiciózní delirium doprovázené megalomanií.

Egoistická negativní ambice – opak ambic pozitivních. Tento pojem se někdy používá k popisu určitého typu masochistického chování, jehož prostřednictvím se jednotlivec zbavuje jakékoliv možnosti dosáhnout svých cílů, maří všechny vhodné příležitosti a zvráceně obrací jakoukoliv příležitost v nezdar. Místo, aby se řídil principem maximálního přínosu, následuje dotyčný systematicky princip nejmenšího odporu a staví se tak do situace permanentní prohry.

Ambiciózní delirium – delirium, které se objevuje u postupující celkové paralýzy a paranoii (ambiciózní, systematizované šílenství, či jinými slovy megalomanie). Blouznivé představy ambiciózního deliria odpovídají určité exaltaci ega, kdy dotyčný prožívá naprosto neopodstatněný a převážně fantasmagorický pocit síly, všemohoucnosti a nadřazenosti. Coby proměněnou formu systematizovaných přeludů považují psychiatři ambiciózní delirium za konečnou fázi směřující k duševní nemoci, bez ohledu na její výchozí odstín (ať už byl mystický, erotický, politický, nebo žárlivý). Pronásledovatel se stane pronásledovaným, obviňující obviněným, utlačovatel utlačovaným atd. Představy o pronásledování se střídají s myšlenkami megalomanickými.