Dokonalé sjednocení komplementárních sil mužské a ženské podstaty. Slovo androgyn je odvozené z řeckého „androgynos“ („žena a muž v jediné bytosti“), které se skládá z „andros“, „anér“ – „muž“ a „gyné“, „gynaix“ – „žena“.

Prvotní androgyn je základní archetyp, antropomorfní znázornění kosmického vejce, s nímž se setkáváme na počátku jakékoli kosmogonie i v závěru každé eschatologie, protože v bodě alfa (začátku) a omega (konce) světa a projevené bytosti se nachází póly prvotní jednoty. V nich opaky splývají v jednotě, ať už potenciálně, anebo ve skutečném naplnění jejich konečného smíření a spojení. Mircea Eliade cituje mnoho příkladů tohoto typu z různých náboženství: řeckého, egyptského, íránského, ze severského, čínského či indického.

Je přirozené, že obraz prvotní jednoty vztažený na člověka získává sexuální podobu, často popisovanou slovy jako prvotní nevinnost, čistota nebo ctnost „zlatého věku“, která byla ztracena a je třeba ji znovu získat. Mystika všech autentických duchovních směrů říká jasně: dualita světa, v němž žijeme, je falešná, iluzorní a klamná. Tím, že jí otročíme, se dopouštíme hříchu a není z ní jiné vysvobození než dokonalé splynutí s božskou realitou, návrat do lůna prvotní jednoty.

To je význam nářku rákosových stonků vytržených ze země, který zaznívá v úvodu slavné sbírky básní „Masnaví“ nejdůležitějšího islámského mystického básníka Džaláleddína Rúmího.

Prvotní rozdělení, které na kosmické úrovni vytváří (čili odděluje) den a noc, nebe a zemi, má blízko k rozdělení principů jin (-) a jang (+), které k těmto základním protikladům připojují chlad a teplo, mužství a ženství atd. V „Rgvédu“ figuruje androgyn jako božská kráva dávající mléko a božský býk s mocným semenem. „Tao te ťing“ říká, že „z jednoho se rodí dva“, (jang (+) a jin (-)). Prvotní božský Adam, který nebyl člověkem, ale dokonalým androgynem, se stává Adamem a Evou.

Androgyn je obvykle znázorňován jako dvojitá bytost, nesoucí současně znaky obou pohlaví, ještě sjednocených, ale už na prahu rozdělení. Tím je objasněn kosmogonický význam indického erotického sochařství. Šiva, androgynní aspekt božství (ztotožňovaný s bez-foremným neboli kauzálním principem projevu), je obvykle znázorňován, jak k sobě silně tiskne Šakti (věčné ženství) – svoji sílu, zpodobňovanou jako ženské božstvo s nádherným tělem, velkými a pevnými ňadry, vyzařující stav elektrizující ženskosti. Androgynní znaky nacházíme také v řecké tradici u Adónise, Dionýsa, Kybelé, Castora a Polluxe, přičemž poslední dva jsou obdobou postav Izanagi a Izanami z japonské tradice. Příklady by mohly pokračovat do nekonečna, neboť konec konců každé božstvo – a řecká teogonie to dokazuje vrchovatě – je oboupohlavní, a proto nepotřebuje milence nebo milenku k plození ani lásce. Záhadný androgyn, nadaný množstvím mimořádných psychomentálních schopností, jak opakovaně zdůrazňuje Mircea Eliade, je souhrnem blahodárných paranormálních vitálních, psychických, mentálních a duchovních sil obou pohlaví, dokonale sjednocených v jediné lidské bytosti.

S androgynií jako známkou naplněné jednoty se tedy setkáváme na konci i na počátku světa. Z eschatologické perspektivy spásy se člověk plným dosažením androgynního stavu vrací do stavu rajské, božské hojnosti, která byla ztracena oddělením pohlaví. Mnoho tradičních svatých textů ukazuje, že v tom spočívá tajemství páru sjednoceného hlubokou intenzivní láskou a odtud se odvozuje svátost manželství, které symbolizuje Šiva, jenž věčně s láskou objímá Šakti.

Ve světle těchto poznatků můžeme vytušit, jak milenci provádí první krok k androgynnímu stavu, když v extatických tantrických milostných hrách, při nichž dokonale pracují se sexuální milostnou kontinencí, navzájem požívají své intimní sekrety a zlatý elixír. Přesto je všeobecně přijímaná víra v prvotní jednotu, do níž člověk vstoupí post mortem (po opuštění materiálního světa), ve většině kosmogonických systémů spojovaná s naléhavou nutností oddělování pohlaví za života. Zde nachází odvěká víra společnou řeč s posledními objevy biologie, protože obojí tvrdí, že člověk se nikdy nerodí, ze sexuálního a psychologického hlediska, dokonale polarizovaný. Fakt, že člověk je současně mužem i ženou jak na fyzické úrovni, tak v rovině vitálních, psychických a mentálních principů, je elementární zákon stvoření potvrzující víru tisíciletých tradic.

Z toho se odvozuje i nejběžnější odůvodnění barbarských rituálů mužské a ženské obřízky. Jejich účelem bylo dítě definitivně začlenit do jeho pohlaví, přičemž klitoris u ženy byl chápán jako reminiscence mužského orgánu a mužská předkožka ženského. (Z tohoto úhlu pohledu mají ženské klitoridální orgasmy a částečně i urinární orgasmy mužský charakter.)

Stejný smysl má v čínské tradici posvátný sňatek Fu-siho a Nüwy, jejichž hadí ocasy jsou vzájemně propletené (a kteří si mezi sebou cíleně vyměnili určité vlastnosti, což je ještě důležitější). Totožný význam má i hermetický rebis, jenž je současně sluncem i měsícem, zemí a nebem, sírou a rtutí a který je v jádru jeden, ačkoli se jeví dvojí.

Hinduistické a tantrické symboly odkazují nejen k prvotnímu androgynovi, ale i ke konečnému a co nejrychlejšímu velkolepému návratu do božské jednoty nerozdělenosti. V tomto smyslu je dokonalé, velkolepé znovuscelení bytosti konečným cílem psychosomatických praktik hathajógy a milostných technik tantrajógy. Čínský Fénix, symbol regenerace, není hermafrodit náhodou. Sjednocení semene s dechem pro vznik zárodku nesmrtelnosti probíhá přímo v jogínově těle. Návrat do prvotního božského stavu a postupné osvobozování z rozmanitých stavů kosmické existence nastává snadno, téměř spontánně, prostřednictvím coincidentia oppositorum a nastolením původní jednoty: smísením principů ming a sing (jang a jin), jak je nazývají čínští alchymisté, které nejsou nic jiného než dva póly existence (+ a -). Právě proto vypráví Platón v „Symposionu“ mýtus o prvotní bytosti. Oné bytosti se říkalo androgyn, neboť – jak její jméno napovídalo – byla napůl muž a napůl žena.

Ať už je mýtus o androgynovi připomínán v tajných kabalistických textech o prvotním Adamovi, nebo v tajuplných naukách křesťanských gnostiků, je androgynie představována jako počáteční božský stav, k němuž je třeba se vrátit. Podle jedné z tradic měli muž a žena ve své původní podobě jedno tělo, ale dva obličeje. Bůh je rozdělil a každému z nich přidělil jednu tvář. Teprve pak muž a žena začali oddělený život. Když patriarchální tradice odrážející se v biblickém mýtu o stvoření tvrdí, že Eva byla stvořena z Adamova žebra, ve skutečnosti říká, že celistvost člověka byla na počátku nerozdělená (byl to dokonalý božský androgyn). Stát se prostřednictvím vroucí lásky jedinou bytostí (androgynem), spojující v sobě současně mužství i ženství, je ve skutečnosti cílem každého lidského života. Dokonale androgynní bytost rozpoznali v prvním člověku, jenž byl nikoli náhodou stvořen k obrazu Božímu, Órigenés a Řehoř z Nyssy. Zbožštění, k němuž byl člověk povolán, ho musí vést k opětovnému dosažení androgynie – ztracené rozděleným Adamem a znovu získané novým, zbožštělým Adamem. V „Novém Zákoně“ odkazuje k této božské, rajské jednotě větší množství pasáží.

Mircea Eliade odhalil, že v „Pavlových listech“ a „Evangeliu Janově“ je božská androgynie uváděna jako jedna z vlastností duchovní dokonalosti, a v parafrázi „Tomášova evangelia“ poznamenává: „Stát se vskutku mužem a ženou zároveň, nebýt přitom ani mužem, ani ženou, ani pouze mužem, nebo pouze ženou, je to nejpřiléhavější vyjádření, jímž se jazyk snaží vystihnout metanoiu, úchvatnou proměnu a dokonalé převrácení hodnot běžného člověka. Být trvale současně mužem i ženou je cosi paradoxního a zdánlivě nemožného, stejně jako potřeba stát se znovu dítětem, znovu se narodit nebo projít těsnou branou.“

Mužství a ženství jsou v podstatě jen podoby množství protikladů povolaných k tomu, aby se znovu prolnuly. Androgynie by se dala hledat i v nerostné a rostlinné říši, neboť i minerály a rostliny se v alchymii dělí na mužské a ženské. Každý protiklad je předurčen ke svému konečnému zániku ve splynutí nebeského (+) a zemského (-). Toto štěstí přinášející splynutí, jež v naší bytosti probouzí úžasné paranormální schopnosti (siddhi), dokáže rychle a s úspěchem uskutečnit jedině zasvěcený a trvale blahodárně orientovaný člověk, který ovládá svůj sexuální potenciál a který svým jednáním (prostřednictvím rezonance) ovlivňuje mikrokosmos i makrokosmos jedině v dobrém.