Prvotní, původní, ideální, příčinný božský vzor cítících bytostí a věcí. Slovo „archetyp“ vzniklo z řeckého výrazu „archetypon“ (pravzor), který je složeninou slov arché (prvotní, původní, pradávný) a typos (předloha, vzor). Z duchovního hlediska jsou archetypy božské principy, prvotní univerzální „obrazy“, jež lze přeložit do vědomých formulí, které jsou tradičně předávány jako nauky nebo zasvěcení. V pojetí školy jógy MISA je archetyp koncept, který popisuje prvotní, původní, ideální, kauzální božský model cítících bytostí a věcí, jež jsou považovány za nedokonalé zástupce a kopie tohoto archetypu.

V psychologii zavedl toto označení C. G. Jung jako označení specifických obsahů „kolektivního nevědomí“. Lewi-Bruhl používá termín „kolektivní reprezentace“ ve významu „symbolické obrazy primitivního chápání světa“. Kolektivní reprezentace není totožná s archetypem, jelikož archetyp je ideální, hypotetický, neprojevený vzor. Když se promítá do konkrétní skutečnosti, stává se archetypální reprezentací. 

Freudovo pojetí nevědomí chápe Jung jako individuální a osobní nevědomí a je přesvědčený, že kromě něj existuje i hlubší vrstva nevědomí, jež má kolektivní povahu a nesouvisí s individuálními prožitky nebo zkušenostmi. Jung vysvětluje, že oproti osobnímu nevědomí (a osobní psychice) je kolektivní nevědomí „stejné u všech lidí a představuje univerzální nad-osobní podloží psychiky, přítomné v každém člověku“. Stavebními kameny kolektivního nevědomí jsou archetypy. Podle Junga se archetypy objevují v jednotlivcích v důsledku specifického procesu rezonance neboli jako „mimovolné projevy nevědomé mentální aktivity“. Archetypální obsahy v mysli tedy naznačují přítomnost aktivity kolektivního nevědomí jako struktury, která předchází individuálnímu vědomí.

U primitivních kultur a u dětí v počátečních fázích dětství ještě není rozvinuto vědomí individuality. V primitivních společnostech je uvědomování co do své šíře a intenzity málo rozvinuté. Myšlenky primitivního člověka se příčinně neodvozují z jeho vědomí. Mýtický svět je pro primitivního člověka stejně skutečný jako hmotná příroda a nesrovnatelně důležitější. Primitivní duch mýty nevytváří, ale prožívá.

Nevědomá aktivita má dva druhy spontánních produktů (dokladů nevědomé části psychiky):

1. osobní reprezentace, které jsou výsledkem osobních zkušeností, které byly zapomenuty nebo potlačeny;
2. neosobní reprezentace, které nesouvisí s individuálními poznatky a prožitky. Odpovídají určitým částem kolektivní duše, které se podílí na obecné skladbě lidské psychiky (stejně jako morfologické elementy lidského těla) a jsou dědičné. Neosobní reprezentace jsou utvářené podobně jako mýty a příběhy a formují se za snížené jasnosti vědomí (ve snu, v deliriu, při denním snění, ve vizích).

Stavy, kdy se logická struktura vědomí stírá (klesá mentální úroveň) a soustředění je slabé nebo žádné, odpovídají stavu primitivního neboli primárního vědomí, které je živnou půdou mýtů. Primární vědomí má úzkou návaznost na kolektivní nevědomí; archetypální obsahy nesouvisí s ničím vědomým v přítomnosti ani minulosti, ale jsou – jak by řekli psychoanalytici – svou podstatou nevědomé.

Archetypální obsah není soubor individuálních zkušeností a nikdy jako takový, s výjimkou případů pokročilých jogínů, nevystoupí plně do vědomí. Když budeme archetypy popírat, nezmizí; jejich vliv je nepotlačitelný. Archetyp nelze vysvětlit a tím ho zbavit jeho moci; archetyp je vykládán jazykem a pojmy, které pracují s dalšími obrazy, odlišnými od archetypálních obsahů.

Když se archetyp promítá do psychické struktury, vpouští svoji vlastní autonomní vitální sílu do duševní „ekonomiky“. Představuje primární obsah vědomé mysli, vyznačuje se silným informačním nábojem a je souhrnem „instinktivních údajů zastřené primitivní duše, pravých, ale vždy neviditelných kořenů individuálního vědomí“. Například téma dítěte (archetyp dítě-bůh: moudré dítě, královský syn, dítě zrozené z květiny, dítě vystupující ze zlatého vejce a obklopené slunečním kotoučem nebo nacházející se ve středu mandaly) tedy není pozůstatkem vzpomínek něčího dětství. Obrazy spojené s tématem dítěte náležejí celému lidstvu a nikoli jedinci. Téma dítěte představuje z určitého pohledu předvědomý, infantilní aspekt kolektivní duše. Božské dítě není totéž jako konkrétní zkušenost dětství (což platí pro všechny archetypy). Empirický obraz „dítěte“ je způsob, jak vyjádřit těžko postižitelný duševní stav; mytologické zobrazení dítěte nevystihuje „skutečné“ dítě. Jde o symbol (božské, zázračné dítě).

Jedinec může zažívat konflikt či disociaci (v důsledku řady neshod) mezi svým skutečným stavem a archetypem dětství; a často si zvolí – buď reaktivně, nebo záměrně – osobnost, která stojí v protikladu vůči jeho skutečnému charakteru. Podobně se dá uvažovat i o hypotéze, že lidstvo se opakovaně dostává do příkrého rozporu s dětskostí, s prvotním nevědomým a instinktivním stavem. Vytržení z prvotního stavu se projevují jako prorocké vize (ve snech, ale i bdělém stavu), které jsou návratem k rozštěpení původního a současného stavu (jedinec například vidí sám sebe jako dítě). S pomocí odkazů k mýtickému dítěti si lidé můžou udržet spojení se svým původním stavem, se svými vlastními kořeny.

Archetypy jsou vrozené mentální struktury, které tvoří „pre-formovanou psychiku“; existují ve všech dobách, ve všech kulturách, ve všech zeměpisných oblastech. Psychologové jungovské školy byli přesvědčení, že archetypy mají původ v odvěkých zkušenostech celého lidstva. Archetypy jsou podle Junga v mentální sféře tím, čím jsou instinkty v biologické rovině; archetypy jsou dynamická síla mentální struktury, tak jako jsou pudy hybná síla biologické struktury. První i druhé definují vzorce chování a jednání. Aktivovaný pud probouzí v duchovní rovině archetypální obraz a ten zase podněcuje a určuje počínání a chování člověka; proto se zdá, že archetypy mají svůj původ v dávných dobách a těsně souvisí se stvořením světa a života. Archetypy jsou přítomné už v samotných prvních okamžicích života a opakují se ve strukturách mysli, tak jako se instinkty opakují v biologické a anatomické struktuře. Archetypy tedy předem ovlivňují základní strukturu mysli.

Bylo by omylem se domnívat, že archetypy mají pevně daný obsah, že jsou druhem nevědomých reprezentací. Jung říká: „Nelze dokázat, že archetypální obraz má předem daný obsah; jedině pokud je vědomý a tedy vyplněný obsahy vědomé zkušenosti. Archetyp je prázdný a před-formální (facultas preformandi), je to apriorní možnost reprezentace.“    

Například konkrétní vyjádření archetypu matky nelze odvodit z archetypu samotného. Funkcí archetypu je vytvářet procesy rezonance v mikrokosmu člověka, které ho ladí na hluboké prapůvodní zdroje. Archetyp tak udržuje spojení lidí s určitými neviditelnými realitami. Vědomá mysl se pak orientuje na omezený počet obsahů a zbavuje se dalších, které mají tendenci do vědomí pronikat. Progresivní rozvoj vědomí, charakteristický pro lidi, může v jistém bodě vést k takřka výlučnému zakotvení v konkrétním a zpřetrhání kořenů. „Nerozlišenému vědomí neustále hrozí vykořenění, a proto potřebuje oporu v trvalé přítomnosti dětského stavu.“ (Jung o archetypu dítěte)

Archetyp se nedá obecně vzato redukovat na jednoduchou formuli; existuje v potenciálním stavu a může se vyjadřovat různě. Archetypy jako nevědomé elementy zůstávají stále tytéž, avšak proměňují se způsoby jejich vyjádření, které jsou do jisté míry autonomní. Mezi nejdůležitějšími archetypy, které Jung popsal, patří: Anima, Animus, Muž, Velký mudrc, Hrdina, Dítě, Velká matka. V Jungově teorii není jakákoli zmínka o Bohu ani o nadvědomí (nad-individuální oblast spadá u něj spolu se vším, co se nachází mimo sféru vědomí, do oblasti kolektivního nevědomí), přesto jeho teoretické dílo otevírá psychologii – rozšiřuje její hranice – vůči existenci božského kauzálního světa a makrokosmu, jak se o něm zmiňuje duchovní tradice.

  Jungův seznam archetypů můžeme v tomto ohledu doplnit o Duchovního průvodce, Boha, Lásku, Kosmické mocnosti. Velká matka má ve skutečnosti původ v univerzálních náboženstvích, kde představuje tvořivou sílu Boha Otce, Bohyni-Matku, která se projevuje v mnoha božských podobách jako Kálí, Tara, Tripura Sundari a další. Archetyp je v Jungově teorii archaický obraz, náležející kolektivnímu nevědomí lidstva, který je syntézou prapůvodních lidských zkušeností.

Archetyp představuje prvotní neboli původní obraz, pra-tvar, z něhož vzešly všechny pozdější přepisy. V moderním významu označuje ideu, že určitý konkrétní vzorec je odvozen z pravzoru. Jungova „hlubinná psychologie“ tomuto chápání přitakává. Archetypem se rozumí kolektivní sdílení souhrnu faktů, atribut založený na existenci kolektivního podvědomí. Toto kolektivní podvědomí je tvořeno bezpočtem vnitřních i vnějších zkušeností lidstva, jež se udály od počátku světa.

Na poli moderní estetiky má psychologický koncept archetypu mnoho aplikací, například v teorii mýtů. Lze si povšimnout, že mýty – v tom, jak po sobě následují a jak se přetvářejí – vznikají na základě pra-obrazů. Tyto pra-obrazy jsou samy o sobě tematické struktury subjektivních projekcí kolektivní lidské mysli a její schopnosti snít.

V poezii stojí teze o archetypu na zjištění, že umělec může za určitých okolností přebírat z kolektivního podvědomí různé obrazy a symboly a přenášet je do literatury. Obrazy a symboly zde dostávají nový význam, jsou nově pochopeny, v závislosti na básníkově schopnosti transfigurovat původní formu estetického prožitku. Výklad a vyjádření archetypálních forem jsou tak umělecky obměňovány, zatímco archetypy garantují souvislost s určitými vytříbenými realitami z božských úrovní projevu.