Astrální vesmír je subtilní dimenze stvoření. Doslovný překlad slova astrální znamená „to, co září jako hvězdy“. Výrazy astrál a astrální úroveň se zažily v západním okultismu, poprvé se s nimi setkáváme u středověkých alchymistů. Nicméně jako celistvý koncept se uplatnily teprve později, na přelomu 19. a 20. století v teosofickém hnutí. Vůdčí osobnosti tohoto hnutí, Annie Besantová, C. W. Leadbeater a Alice Baileyová, vtiskly těmto pojmům velmi přesný význam. Astrální vesmír je podle nich subtilní energetický vesmír, jehož převažující vibrační frekvence je mnohem vyšší než vibrace fyzického vesmíru, ale zároveň nižší než vibrační frekvence kauzálního vesmíru. V mikrokosmu člověka se astrální úroveň projevuje mimo jiné jako dynamika individuálních emocí, tužeb, myšlenek a citů.

Fyzický svět, který je jevištěm přirozených smyslových zkušeností (čichu, chuti, zraku, sluchu a hmatu), není jedinou oblastí lidské aktivity, jak se jeví z hlediska všech úrovní a mnohočetných existenčních stavů celého mikrokosmu člověka. Lidé všude na světě se během dějin snažili dostávat do styku s jinými, pro běžné smysly nedosažitelnými světy a skrytými úrovněmi makrokosmického projevu univerzálního, božského vědomí. 

Pokročilí jogíni pevně věří (na základě vlastních přímých zkušeností) v existenci subtilní dimenze známé jako astrální svět, která sice zůstává soudobé vědě dosud neznámá, nicméně o ní hovoří mnoho fantastických, autentických svědectví v celé řadě knih. Světci, pokročilí jogíni, jasnovidci, mudrcové, vědmy a proroci – ti všichni popisují, jak navštěvovali ráje obývané vznešenými bytostmi a další místa subtilní reality. Tato místa, skýtající lidem s pokročilou duchovní úrovní mimořádné zkušenosti, nenajdeme na žádné mapě Země.

Například sv. Pavel skromně vypráví, jak byl v jisté chvíli vynesen „do třetího nebe“. Byl „vyzvednut do nebes“ (náhle přenesen do subtilního ráje), kde „slyšel nevyřčená slova, o nichž není lidem mluvit“ (což znamená, že „slyšel“ božská „slova“, která nedovede žádný člověk popsat nebo vyjádřit). O tomto zvláštním stavu sv. Pavel říká, že nevěděl jistě, jestli se udál v těle, nebo mimo ně: „Zda to bylo v těle, či mimo tělo, nevím – Bůh to ví.“ (II. Korintským 12:2-4)

Astrální svět je tajný paralelní vesmír, který přesahuje všechny naše omezené představy o jiných světech a který ve svých podúrovních a různých vibračních frekvencích obsahuje všechna takzvaná nebe i pekla. Do tohoto fascinujícího astrálního světa někdy nevědomě vystupují odvážní jogíni při provádění lajajógy nebo hluboké relaxace (po dokonalé sublimaci energií); je to úroveň, se kterou komunikují i šamani, protože zde se může kdokoli setkat se svými rodiči, příbuznými nebo se svými zemřelými blízkými, a dokonce s pradávnými kulturami a kmeny.

Okultisté a esoterici zvolili výraz astrální proto, že viditelnost astrální hmoty (z níž se skládá astrální vesmír) nezávisí na přítomnosti vnějšího zdroje světla. Tím se odlišuje od fyzické hmoty. Astrální hmota má své vlastní subtilní světlo, tak jemné, že se podobá svitu hvězd (aster) na nočním nebi. V tradici jógy je známo, že člověk může astrální vesmír poznat (vědomě navštívit) pomocí tajných duchovních technik (některých forem meditace, lajajógy s mantrami a zvláštních metod jóganidry).

Lidé zlí, sobečtí a zkažení ovšem mohou prožívat spojení s nádhernými rajskými světy, v nichž přebývají vznešené, vlídné, krásné a harmonické bytosti, jako hrozivou noční můru. Tyto světy se nenacházejí na fyzické úrovni – okultní lidová tradice je nazývá „čtvrtým“ (astrálním) rozměrem a spojuje s nimi jevy jako „dvojí vidění“ nebo „šestý smysl“, které souvisí s vnímáním paralelní skutečnosti.

I pokud si toho není člověk vědom, projevuje se neustále na vícero úrovních a na každé z nich se uplatňuje jiná stránka jeho mnohotvárné bytosti a vyvolává nepopsatelné rezonanční jevy.

Každý člověk má hmotné tělo, hmatatelnou část bytosti, kterou každý zná a bez obtíží chápe. Řekové přirovnávali tělo k vězení nebo hrobu, v němž je „zakleta“ složitá soustava subtilních, nehmotných struktur. Netečnou fyzickou masu tělních tkání a tekutin uvádí do pohybu jistý nehmotný princip, který ji oživuje a umožňuje člověku, aby se projevoval fyzicky a fyziologicky, což je schopnost, kterou mají zvířata stejně jako lidé. Nazývá se éterické tělo nebo vitální struktura. V něm se projevují neviditelné stránky osobnosti člověka. I ono se však podřizuje našim přáním a aspiracím, těm vznešeným i nízkým, a obrací se k tomu, co dalece přesahuje naši stávající osobnost (i pokud jsme si toho vědomí jen z části). Starobylá moudrost tuto vyšší skutečnost v našem nitru vyjadřuje slovy „člověk má duši“.

Ačkoli duchovně vyspělí lidé se vždy shodovali v tom, že člověk má i nefyzickou stránku, určité zmatky panují nad tím, co přesně odlišuje (kromě vibrační frekvence) duši a ducha. Egypťané je nazývali Ka a Ba, u Řeků to byly psyché (duše) a nous (duch), v židovské tradici nešamach, ruach a nefeš, muslimové je označovali sirr, ruh a nafs, pokročilí jogíni átman a džívátman, středověcí učenci jako anima divina a anima humana.

V průběhu staletí byly těmto neuchopitelným skutečnostem připisovány desítky dalších, více či méně inspirovaných jmen. Společný jmenovatel, hledaný jogíny i okultisty, je tu ale nasnadě – je to astrální tělo, jako průsečík všech různorodých duchovních přístupů a pohledů. S pomocí konceptu astrálního těla snadněji pochopíme celou řadu důležitých a jinak nevysvětlitelných jevů. Existence astrálního těla nabízí jogínům, okultistům a dalším rozumné vysvětlení tak rozmanitých jevů, jako jsou spánek a sny, různé formy šílenství, epileptické záchvaty, rozdvojení osobnosti, vize astrálních světů, některé stavy erotické nebo extatické euforie a (pokud v takové věci věříme) posedlosti, bilokace, přízraky, upíři a záhadné jevy provázející setkání s duchy, jako je ektoplazma, zhmotňování a další. 

Stále se množí svědectví o vědomých mimotělních návštěvách astrálního vesmíru, jež prožili za normálních i výjimečných okolností běžní lidé, kteří náhle a velice jasně vnímali, že „vystoupili“ z těla. Například člověk, který nikdy necvičil jógu, vypráví, jak po vážné dopravné nehodě vystoupil sám ze sebe (ze svého těla), jako vědomí osvobozené ode všech pout hmoty, a „novýma“ očima pozoroval dav, který se seběhl kolem jeho někdejšího (hmotného) těla ležícího na zemi.

Jsou i případy pacientů, kteří po operaci do překvapivých podrobností popisovali něco podobného – během operace opustili své tělo a sledovali celý její průběh z místa kousek pod stropem. Slavný spisovatel Ernest Hemingway líčil, jak za první světové války utrpěl v Itálii zranění a cítil, že cosi nehmotného odchází z jeho těla, jako když se za cíp vytahuje z kapsy hedvábný kapesník.

Přirozeným prostorem astrálního těla je astrální úroveň. K přenesení do tohoto tajemného světa není pokaždé nutný šok (jako například vážná nehoda). Mnozí lidé vyprávěli, jak se náhle ocitli mimo tělo, zatímco šli po ulici nebo pracovali na zahradě. Někteří se dokonce od svého fyzického těla vzdálili až na několik metrů. Ačkoli mohou těm, kdo mimotělní zkušenosti nikdy neprožili, připadat taková líčení neuvěřitelná, potvrzují je nejen jogíni, ale i soudobá věda. Těch, kdo připouštějí autentičnost takových zkušeností, je mnohem víc než zatvrzelých skeptiků. Výzkum těchto jevů je předmětem parapsychologie.

Astrální tělo má mnoho jmen, stejně jako duše, a každé z nich zdůrazňuje jinou jeho vlastnost nebo rys: subtilní tělo, energetické tělo, „nervové“ tělo, vitální tělo, druhá duše (nezaměňovat s nesmrtelnou duší), tělo pocitů nebo smyslových vjemů, vědomé tělo, snové tělo, tělo tužeb, tělo světla, thanatické tělo (z řeckého thanatos, což znamená smrt nebo opuštění těla – jde tedy o neviditelné tělo, jež je svědkem tělesné smrti a nepopsatelného stavu, který následuje po ní).

Astrální tělo je často přesnou kopií hmotného těla, je ovšem tvořené jen nehmotným světlem. U běžného, harmonicky rozvinutého dospělého jogína jsou v aktivním stavu fyzické a astrální tělo dokonale propojené. V tomto stavu spojení se o nich říká, že jsou „sladěná“. Za určitých okolností se mohou oddělit, čímž se ruší jejich dokonalé překrytí. Děje se to vcelku běžně například u novorozenců a snadno se to přihodí i lidem silně nevyrovnaným, velmi starým, oslabeným, těžce nemocným nebo lidem se sklony k mediumitě. Spojení obou těl se také relativně snadno naruší vlivem drog a alkoholu.

Ve všech těchto případech, kdy člověk není v běžném bdělém stavu, se tělo chová jako v transu, člověk působí náměsíčně, cítí se, jako by byl v jakési husté mlze, a má potíže vnímat lidi, situace i věci kolem sebe. Nezasvěcený člověk v takových chvílích nedokáže přesně koordinovat pohyby těla, má potíže soustředit se na jednoduchá gesta nebo sledovat nějaký záměr. Nedokáže se normálně vyjadřovat a ztrácí kontakt s běžnou realitou. Říká, že cítí, že „má hlavu v oblacích“ nebo že „je v jiném světě“.

Astrální tělo se někdy samovolně odpojí ve spánku a my se přirozeně dostáváme do astrálních světů vzdálených stovky nebo i miliardy světelných let. Navštěvujeme nádherná astrální místa a dokonce se na nich setkáváme s dalšími jogíny, kteří prožívají totéž. Neodbytná potřeba spát je podle velkých jogínů a okultistů zcela přirozená snaha astrálního těla uvolnit se z omezení hmoty a načerpat energii, lásku, informace, vidět půvabné obrazy a prožívat nádherné chvíle. Všechny hluboké a intenzivní zážitky mimo fyzické tělo si může mozek pamatovat jako sny, při průchodu přes mechanismy mozku se ale tyto prožitky většinou zkreslí a pozmění (zvláště ty s duchovním obsahem).

Někteří pokročilí jogíni se setkávají v astrálním světě s jinými jogíny a společné mentální a duchovní zkušenosti si později dokonale vybavují, když se setkávají fyzicky. Většina těch, kdo měli vědomé zkušenosti astrálního cestování, se zmiňují o tom, že když se astrální tělo oddělí od fyzického, zůstává s ním spojené takzvanou stříbrnou nití. Když fyzické tělo zemře, je stříbrná nit přetržena a astrální tělo se od něj nadobro odpoutá – podobně jako se přestřižením pupeční šňůry odděluje dítě od matky.