Stav duchovního probuzení, který umožňuje okamžité uvědomění pravdy.

Vzhledem k tomu, že v češtině pro duchovní osvícení žádný speciální jednoslovný termín neexistuje, lze tento výraz překládat jako sanskrtský pojem bódhi (duchovní probuzení), jenž odpovídá japonskému slovu „satori“ (nebo „kenšó“). Tento jev duchovní povahy nemá naprosto žádnou spojitost s nějakým optickým světelným jevem. V případě autentické zkušenosti duchovního osvícení se tímto výrazem přesně míní mimořádný okamžik, kdy si lidská bytost výrazně uvědomí blažené božské prázdno (v sanskrtu „šúnjatá“, japonsky „ku“), které je samo (svou vlastností mikrokosmu) jako celý vesmír (makrokosmos, v němž se nachází).

Tento zásadní prožitek, jímž duchovní osvícení je, je jediný, který umožňuje bytosti okamžitě si uvědomit a pochopit skutečnou božskou povahu každé bytosti, věci nebo jevu. Protože představa osvícení je mnohdy směšována s pojmem světelného jevu a nejrůznější světelné (fosfénové) projevy mylně považovány za osvícení, dospělo se k tomu, že ve většině případů je upřednostňován pojem „duchovní probuzení“, který je mnohem blíže pravdě. Božská blažená prázdnota, kterou si v tu chvíli náhle uvědomíme, není, jak bychom se mohli domnívat, prázdnota nicoty, ale prázdnota nezachytitelného, nemožnosti myšlenkově i smyslově uchopit a zcela pojmout nevýslovnou nekonečnost, která se náhle odhalí za bytím i nebytím. Tato blažená prázdnota není nějakou konkrétní věcí, kterou by lidská bytost mohla pochopit. To lze jedině s podmínkou určitého překonání hranic ega a splynutím jí samé s tímto prázdnem v důsledku její transformace na prázdnotu.

Například dokonalé osvícení Buddhy Šákjamuniho je mezníkem počátku objevování toho, v čem spočívá jeho skutečná nesmrtelná povaha neboli jinými slovy jeho dharmy. Ve své vlastnosti základního přirozeného zákona makrokosmu je dharma nerozlučně spjata s karmou: lidská bytost může uskutečnit svou dharmu jedině v mezích své karmické situace. Buddha říkal: „Činy a schopnost lidské bytosti porozumět závisejí do velké míry na její karmě.“ Proto je Buddhovo dokonalé osvícení mezníkem počátku Buddhovy dharmy neboli jinými slovy toho, co bylo později nazváno „buddhismem“, jenž není ničím jiným než duchovní naukou duchovního osvícení. Bez nevýslovné zkušenosti osvícení nelze hovořit o buddhismu. Ačkoliv je duchovní osvícení svou povahou vždy totožné se sebou samým, existují různé stupně duchovního osvícení.

Přirovnáme-li analogicky jev osvícení ke zdi, kterou chceme prohlédnout, je možné tak učinit a dostat se „za“ prostřednictvím maličké dírky, ale i úplným rozmetáním naší překážky, jako je tomu v případě dokonalého osvícení Buddhy. Mezi těmito dvěma extrémy nacházíme, co se osvícení týče, veškeré možné stupně jeho intenzity. Rozdíly v jasnosti a přesnosti náhledu, který je možné získat, jsou tudíž obrovské, a to i přesto, že předmět náhledu je ve všech případech stejný. Tento příklad nám umožňuje vysvětlit a snáze pochopit, jak a jakým způsobem mohou nastat tyto rozdíly ve stupni osvícení, ale zároveň vede k chybnému způsobu představování si záhadné reality duchovního osvícení jako nějakého předmětu, který může být vnímán vnějším subjektem. Navíc tento příklad může vzbudit falešný dojem oddělenosti mezi světem osvícení, blažené prázdnoty a absolutna – a světem jevovým, což bychom si v žádném případě neměli myslet. Pravé hluboké osvícení nám vždy odhaluje, že blažené prázdno a jevy, absolutno i relativita jsou jedním.

Jedinečná zkušenost opravdové skutečnosti se vždy odhaluje přesnou niternou zkušeností nevýslovně pociťované jednoty. „V tu chvíli je forma vnímána jako blažené prázdno a blažené prázdno je zakoušeno jako forma,“ říká pojednání východní moudrosti „Mahápradžňá paramitá hrdájasútra“, což v překladu znamená „Pojednání o podstatě srdce“. V této jedinečné chvíli si osvícený uvědomuje, že neexistují a že nikdy neexistovaly dva různé vesmíry. V těchto zásadních okamžicích je u osvíceného překonáno ego, ve fázi hlubokého osvícení (ego) zemře a náhle zmizí. Jeden starodávný text zenové moudrosti nám přináší dokonalé poznání toho, co se v tu chvíli děje: „Ten, kdo díky osvícení zemře ještě dříve, než zemře, nezemře nikdy, ani poté, co zemře.“ Vznešeným důsledkem tohoto zdánlivého zániku, této velké smrti, je velký nesmrtelný život, život v Bohu, plný míru, blaženosti a naprosté svobody.