Jednání odpovídající určitým božským principům nebo ustanoveným blahodárným zásadám (například jogínským), jež přirozeně vycházejí z určitých aspektů, které nutně vyplývají z výchozích předpokladů. V etické rovině znamená důslednost nezlomné respektování přijatých koncepcí, principů a zvyků. Někdy se o důslednosti mluví ve více významech: a) v kladném slova smyslu – důvěra, síla charakteru, absence kolísání; b) v záporném slova smyslu – rigidita, hloupé bazírování na něčem, co už dávno neplatí, co je zastaralé a zjevně nepoužitelné.

Důslednost chápaná jako pevnost v přesvědčení nevylučuje další zdokonalování a inteligentní přijetí a osvojení si všeho, co jogínské normy a principy rozvíjí. Víra v principy a stálost projevů a postojů si žádá ověření jejich správnosti a shody s tím, co je reálné, božské a pozitivní, a vzdání se všeho, co je pomýlené, zastaralé a škodlivé. Dogmatičnost a fanatismus jsou pravé důslednosti cizí. Důslednost vyžaduje neustálé porovnávání naší každodenní existence s ideálem božsky integrovaného a harmonického života, a trvání na tom, co je z božského úhlu pohledu životaschopné. Člověk se tak nutně řídí závěry, vyplývajícími a odvozenými ze základních skutečností a nepřipouští kolísání v chování. Zásadním kritériem vyšší důslednosti je soulad našeho jednání s tím, co je božské a pokročilé, a co slouží duchovnímu pokroku ostatních lidí a nás samých.