Rezonance umožňující vyšší, subtilní komunikaci. Empatie představuje subtilní vytříbenou rezonanci, která se probouzí a harmonicky sílí praxí jógy a umožňuje kvalitativně vyšší citovou a duševní komunikaci s druhým člověkem, více lidmi souběžně nebo dokonce i s vyšší neviditelnou duchovní bytostí (nebešťany, anděly, bytostmi světla, subtilními bytostmi přírody atd.).

Všeobecně se například ví, že matka intuitivně zná potřeby a pocity svého dítěte, protože s ním neustále empaticky komunikuje. Tato zdánlivě tajuplná schopnost (již má latentně každý člověk) souvisí s tím, že původně tvořilo tělo dítěte a tělo a bytost matky jeden celek. Spontánní empatie je i důvod, proč někdy rodiče velice rychle reagují (starostlivě, neklidně, radostně) na situace, do kterých se dostává jejich dítě.

Hluboká empatie je založená na procesu ztotožňování s druhými a ve vyšších fázích praxe jógy umožňuje jejich intimní duševní pochopení, rozvíjení ušlechtilých vztahů a hlubokou komunikaci.

Pojem empatie byl poprvé použit roku 1898 Kahe Sippsem, který zkoumal mechanismy poznávání a chápání druhých založené na zrcadlení druhého člověka v naší vlastní bytosti a rezonování s ním. Empatie je v tomto ohledu způsob poznávání druhých založený na intuici, neboť představuje jistou formu citové komunikace a bezprostředního přenosu citů, který umožňuje se s druhým ztotožnit a prožívat totéž, co on. Hluboké a naprosté empatie je nejsnazší dosáhnout v józe v harmonickém mileneckém vztahu, v němž oba partneři dokonale ovládají svůj sexuální potenciál.

V širším slova smyslu se v člověku empatie rozvíjí probuzením a vyváženou aktivací subtilního silového centra anáhatačakry, jehož prostřednictvím dokážeme vnímat a chápat prožitky druhého a předvídat, jak se bude cítit a reagovat v různých situacích. To vše a mnoho dalších komplexních jevů je snadno možné prostřednictvím empatie.

S jevy empatie se často setkáváme v praxi jógy, kde jsou chápány jako vyšší forma poznání – vytříbené zrcadlení stavů a prožitků někoho jiného v našem vlastním vnitřním vesmíru. Empatie umožňuje bezprostředně přenést vnitřní stav toho, do nějž se vciťujeme, do našeho vnitřního vesmíru. Empatizující tak sám v sobě jasně zažívá, co zažívá ten, s kým empatizuje. Empatie se rodí z přání se spojit či jinak řečeno dosáhnout euforického citového sladění s vnitřním vesmírem někoho, ke komu cítíme přitažlivost.

Empatie má zásadní úlohu v rozvoji mileneckých vztahů mezi lidmi opačného pohlaví, mezi nimiž existuje kompatibilita díky shodě převládající vibrační frekvence subtilních energií v jejich auře.

Empatie je něco docela jiného než sympatie, která představuje vědomou citovou náklonnost k druhému – empatie je schopnost se do něj vcítit a spontánně zažívat to, co zažívá on. Pojednáme-li empatii šířeji a nejen z perspektivy mezilidských vztahů a eventuálně jako nástroj umělecké expresivity, lze říct, že se jedná o komplexní proces (perceptivní, intelektuální, citový), který probíhá na více úrovních bytosti, od hlubin nevědomí až k vědomému chápání.

Přestože je význam empatie často bagatelizován, evidentně souvisí s procesem zaujímání sociálních rolí, empirickým duševním poznáváním a fakticky jakoukoli mezilidskou komunikací. Lze ji chápat jako svého druhu mezi-osobní vnímavost. V józe je empatie popisována jako těsné spojení a vynikající rezonance mezi kognitivní složkou bytosti, city a hmotou. Schopnost empatie se probouzí přiměřeně harmonické aktivaci subtilního silového centra anáhatačakry, která umožňuje vnímat a předvídat vnitřní duševní stavy a rozpoložení jiné osoby. Proto je důležitá i jako faktor, s nímž pracuje náš úsudek.

Empatie je hlavní součást uměleckého nadání, a to zejména v herectví. Když se má herec vcítit do role, zaměřuje svou imaginaci na postavu, kterou hraje. Na empatii se podílí i vnímání gest a výrazů druhého člověka, na jejichž základě můžeme vytušit jeho subjektivní stavy. Dokážeme z nich vyčíst, co druhý cítí a zažívá, navodit si sami tentýž vjem, osvojit si ho, a tak druhému porozumět skrze sdílenou rezonanci.

Empatie je tedy proces ztotožnění, kdy v sobě skrze mysl, city anebo činy duplikujeme „já“ druhého (ať už jsme spolu, anebo máme jen jeho fotografii). Jogíni tvrdí, že ztotožňování a projekce obecně odpovídají dvěma rozměrům lidské adaptability: osvojování a přizpůsobování.

Dokonalé „převzetí“ osoby nebo situace postupně vyvolává odpovídající citové stavy (díky subtilním rezonancím, vznikajícím v bytosti toho, kdo empatizuje) a vytváří obdobnou vnitřní strukturu, která umožňuje opravdovou subjektivní duševní účast.

To neznamená, že se empatizující člověk sám sobě odcizí nebo ztratí nad sebou vládu. Empatií do jeho nitra přichází nový vliv, který může vědomě či nevědomě působit na jeho prožitky a chování. Každý člověk se ztotožňuje s všemožnými citovými a myšlenkovými vzory, osvojuje si je a podle vlastních potřeb uzpůsobuje. Empatie se projevuje jako participace (vědomá či nevědomá, zjevná nebo skrytá) na modelech lidského chování, usnadňuje poznání druhých a mezilidskou komunikaci, coby proces identifikace s vnitřním vesmírem jiného člověka. Empatie je vyšší lidská schopnost a základní rys zralé individuality.