Jeden z principů, který označuje informace a energie pocházející z efektoru, „výstupu“ systému, a označuje různé účinky, nové podmínky a potvrzuje účinnost činnosti, již provádíme, nebo příkazu, který vydáváme. Zpětné informace oslovují jako informační míra znovu „vstup“ systému, aby se činnost mohla případně změnit podle cíle, který je vytýčený.

Je základním principem přizpůsobování jakéhokoli systému okolnímu prostředí, díky zpětnému působení účinků na jejich příčiny a zapojením reflexního oběhu sebeopravování a současně sebeohraničení systému před svým specifickým prostředím. Jako přirozený jev je feedback přítomen na všech úrovních struktury projeveného, včetně hmoty a dostává se mu různých forem v rámci různých systémů.

Feedback je neoddělitelným elementem sebeopravování a současně vlastnost struktury celkového systému, což vyplývá z vlastností podsystémů a jejich sestavení. Podle postavení řetězů zpětné vazby ve schématu struktury systému mohou existovat dvě kategorie feedbacků: vnější, působící v rámci vnějšího prostředí systému, a vnitřní, jenž působí na úrovni vzájemného působení podsystémů a udržuje vnitřní stabilitu systému.

Podle stupně složitosti operace, která je prováděna řídícím mechanismem, se rozlišuje: jednodušší feedback, který působí jen v operaci srovnávání mezi hodnotou vkládanou, hodnotou opravující míry a reálnou hodnotou části na výstupu, a komplexní feedback, provádějící navíc další operace jako např.: selekci, spojování prvků již v paměti uložených s těmi aktuálními atd.

Podle odpovědi na činnosti zpětných vazeb k aktuální hodnotě, opravující části k původně zadané hodnotě nebo k vyrovnávacímu bodu se rozlišuje: negativní feedback, sebeopravný, stabilizující, opravující porušení, jenž vyvolává zmenšení nebo odstranění výkyvu hodnoty opravovaných částí od zadané hodnoty vložené do programu funkcionalizací systému. Udržuje koordinaci systému v hranicích určitých hodnot. Znak „-“ znamená, že feedback má opačný směr k neshodě mezi reálnou hodnotou a opravujícím parametrem a dávanou hodnotou. Informace vysílaná pak na řídící centrum má tendenci být proti vzdálenosti opravované části k části, která opravuje.

Negativní feedback je charakteristický procesy osvojení, jako jsou vítězné tendence subjektu v jeho vztahu k okolnímu prostředí, tendence změnit neznámé ke známému, osvojit si nové situace na základě operačních standardních schémat. Pozitivní feedback zvyšuje vychýlené hodnoty opravující částice od zadané hodnoty na základě informačních dat. Positivní feedback se vysvětluje jako sebedráždění, sebeudržování, umožňuje přizpůsobení na základě elementů, jež jsou projektovány nebo jsou tušeny.

Na psychické úrovni se positivní feedback vysvětluje jako vektorová tendence lidského subjektu tlumočit a modelovat stejnou situaci skrze rozličné operační postupy, díky nalezení dalšího klíče ke vztahu elementů v dané situaci. Feedback umožňuje překonání klasického vzoru reflexního luku díky generickému poskytování kruhových reakcí, lépe řečeno vzájemného působení v kruhu mezi objektem a okolím.

Zde nastanou dvě podstatné souřadnice: program a vyplývající výsledek, na centrální úrovni jsou aktivovány určité akceptory činnosti, které jsou vzory potřebné v budoucnu a plány chování nebo obrazy situace. Druhou souřadnicí je kontrola působícího podsystému, která neustále vychází od středu a vztahuje se k informacím o způsobu, jak se uskutečňuje činnost, a takto opravující subsystém může přijmout další příkazy pro opravy, potrestání, zmenšení atd. Důležitý je operátor, který ve vztahu s negativním nebo positivním feedbackem vyvolává přechod od jednoho stavu ke druhému, předpokládané lepší - dosáhnutí cíle, jenž má opačný směr, dosažení existenčního stavu nebo návrat do před-existenčního stavu.

Sebeopravování, které můžeme redukovat na příkaz zdržení a kontroly, předpokládá postupně a současně obojí druh feedbacku, tj. jednotu protikladu. Komunikační aspekt psychického systému nemůže být odpojen od jeho konečného jistého charakteru, strukturovaného schématy s feedbackem. Na závěr můžeme říct, že v rámci vzájemného působení universální spojitosti se rozlišují u toho, kdo praktikuje jógu, dvě sekvenční vazby: -přímá nebo lineární, ­opačná nebo kruhová. Tyto posléze definují kruhový charakter vzájemného působení, vzájemné závislosti mezi pojmy, energiemi, jevy k podmiňování, funkčnost a kauzalitu.

Feedback přichází jako přirozený jev na všech úrovních organizace projeveného. Je vlastností systému v celku, uplatňovanou v struktuře podsystémů a jejich kombinací. Koncept zpětné vazby (feedback) vyvolal revoluci v teoretické problematice determinismu a kauzality. Přijímání objektivního charakteru souvislostí, ze kterých vyplývá vazba mezi kauzalitou a podmíněnou nutností možnosti a reality. Determinismus obsahuje pochopení transformace možností ve skutečnost prostřednictvím správné činnosti.

Zpětná vazba působí v jogínské praxi i v rámci formy myšlení a v celém vědomém a nevědomém opravování chování. U těch dvou forem feedbacku jsou rozlišené. Často mluvíme o dvou důležitých formách opačných spojitostí neboli feedbaccích:

• feedback k rozvoji, ve kterém se hodnoty systému rozvíjí v kruhové reakci a zvyšují vlastní potenciál
• feedback k vlastní stabilizaci biologických systémů v organismu, ale i některých forem psychických struktur, jež provádí optimální rovnost (např. rovnováha množství cukru v krvi, množství červených krvinek atd.)

Stabilizační feedback umožňuje pohodlné fungování systému. Stav biologického mentálního nebo psychického zdraví je taková forma feedbacku, ve které lidská osobnost provádí aktivní vztahy rezonance se svým okolním prostředím. Feedback je však v jogínské praxi složitý proces sloužící k opravě a opačnému opravování informačního systému na vlastním řídícím centru systému.