„Malý prostředek“. Původně negativní, znehodnocující výraz vytvořený představiteli mahájány („velký prostředek“) k označení starodávné verze buddhismu. Adepti hinajány o sobě prohlašují, že patří k theraváda (doktríně starých řádů), přestože tato škola představuje jen jedno odvětví z mnoha dalších odvětví hinajány. Theraváda je ale jediná hinajánistická škola, která přežila až do dnešní doby. Hinajána je také nazývána i jako „buddhismus jihu“, kvůli svému geografickému rozšíření v jižních zemích Asie (Cejlon, Thajsko, Barma, Kambodža, Laos).

K hinajáně se řadí podle oficiální tradice osmnáct různých škol, které pocházejí z původní komunity. Texty však mluví o počtu mnohem větším. Následkem třetího buddhistického koncilu nastal první rozkol, který rozdělil původní komunitu na dvě školy sthavira (pali:thera) a mahasanghika. Mezi 280 a 240 rokem před naším letopočtem se mahasanghika rozdělila v dalších šest škol: ekavyavaharika, která pochází z lokottaravadin a gokulika, která vznikla z bahušrutya, prajnaptivadin a chaitika. V 240 roce před našim letopočtem vatsiputriya (neboli pudgalavadin) oddělila se od sthavira a formovala tak následující čtyři podskupiny: dharmotttariya, bhadrayaniya, sammatiya a sannagarika (neboli sandagiriya). Následně se oddělily další dvě odvětví z sthavira: sarvastivada, ze které pak vznikla sautrantika přibližně v roce 150 před naším letopočtem, a vibhajyavadin, která se považuje za autentickou sthavira. Z této poslední kategorie vznikli školy theravada, mahišasaka a kašyaiya. Z mahišasaka nakonec pochází darmaguptaka.

Pro adepty hinajány představují školy, které se rozvíjely po smrti Buddhy na začátku našeho letopočtu, čistou a původní doktrínu, tak jak byla kázána Buddhou.  Jejich názory se v podstatě zakládají na sútrách, které představují přesná slova Buddhy. Pravidla duchovní kázně jsou obsažena ve vinaya-pitaka. V abhidharma, třetí části buddhistického kánonu (tripitaka) se na jejím konci nachází systematická analýza učení obsažených v sútrách. Prvním úkolem hinajány je ukázat cestu k duchovnímu osvobození. Hinajána vylučuje filozofickou spekulaci, protože působí jen jako brzda duchovního pokroku. Hinajána nabízí analýzu lidské situace, povahy existence, struktury osobnosti a ukazuje metody schopné vést ke zmenšení a přerušení utrpení (duhkha).

Všechny hinajánistické školy mají společné realistické vize existence. Utrpení, od kterého je dobré se osvobodit, je považováno za reálné. Osvobození z bolestivého cyklu znovuzrození (sansára) a dosažení nirvány jsou nejvyšší cíle, které mohou být dosaženy jen skrze vlastní úsilí, díky postupnému odpoutání ze světa a od sociálních předsudků, abychom je mohli transcendovat. Mimo jiné se adept školy hinajána musí oddělit od sociálního světa a přijmout duchovní život. Přístup do nirvány je považován za nemožný pro laiky.

Lidský ideál podle principů hinajány je arhata, který dosahuje osvobození skrze své vlastní síly. V souvislosti s nirvánou, konečným cílem duchovního hledání, se hinajána vyhýbá textům zabývajícím se zkušenostmi mimo osvícení a rozpuštění iluze ega a tyranických přání (tršná), které je doprovázejí. Podstata doktríny se nachází ve čtyřech ušlechtilých pravdách, v zákonu vzájemně závisejícího původu neboli podmínečného vyvolání (pratitya-samutpada), v doktríně anatman a v zákonu karmy. Velké principy hinajánistické praxe jsou shrnuty v ušlechtilých cestách s osmi odvětvími. Z hlediska doktríny mahájána je hinajána považována hanlivě za „malý prostředek“, protože sleduje jen individuální osvobození na rozdíl od mahájány, která sleduje osvobození všech bytostí. Hinajána je považována za první úroveň učení Buddhy a představuje jen malou část buddhistické doktríny. V pozdějším období Buddha kázal dokonalou doktrínu nebo-li mahájána.