Označení stavu, v němž se nachází hloupý člověk či jinak řečeno ten, komu schází inteligence, kdo je hloupý, blbý. Hlupák není harmonický a dostatečně inteligentní, jak by kterýkoli člověk být měl, v různých situacích se neustále projevuje nešikovně, naivně a nevědomě.

Určitou vědeckou definici hlouposti formuloval badatel Charles Richet: „Hloupý není ten, kdo něčemu nerozumí, hloupý je ten člověk, který přestože určité věci rozumí, počíná si, jakoby jí nerozuměl.“ Příklad: není hloupý ten, kdo neví nic o lajajóze, ale nepochybně je hloupý ten, kdo přestože ví o lajajóze všechno, počíná si, jakoby nic nepochopil.

Obvyklé formy projevu hlouposti jsou: Naprostá a částečná hloupost. Nedostatečná inteligence jinak nadaných jedinců. Nerozvinutá schopnost chápání.  Slabá schopnost úsudku. Nepozornost, těžkopádná tvorba souvislostí, slabá paměť. Zkalený duch, blbost. Velikášství, pýcha. Ovlivnitelnost, nerozhodnost. Egoismus, marnivost.

Nikdy bychom neměli hloupost podceňovat: bývá aktivní, žárlivá, vytrvalá, mývá sklon hodnotit, třídit anebo vylučovat; vrtošivá, nikdy neuzná, že by se mohla mýlit. Hloupost je věc, která byla v tomto světě rozdělena nejštědřeji; neboť její „přízeň“ se nevyhne nikomu kromě mudrců: rozlévá se z obrazovek televizorů společně s večerními zprávami, setkáme se s ní u Moliérových postav, stejně jako ji nalézáme v různých podobách u lidí kolem nás. Za změtí velkých současných ideologií se skrývá hloupost, z níž čerpají svou stabilitu velké totalitní režimy a živí se z ní celá řada válek ve světě. Pro dnešní jogíny je důležitější, jak tomu ostatně bylo vždy, spíše než třídní boj anebo mezi generační konflikt, bitva proti hlouposti či nevědomosti ve všech jejích podobách.

Každému je jasné, že hloupost je „spánek“ rozumu a inteligence. Tento letargický spánek často plodí hrozivé obludy, které živí vydatnými nižšími subtilními energiemi hlouposti (nevědomosti). Proto myslet inteligentně, meditovat pro jogína znamená čelit náležitě špatným zprávám, neustále cvičit pozornost a mít vědomí neustále pozorné vůči skutečnosti, takové jaká je, ať by byla sebe tvrdší.

Není náhodou, že je někdy nezbytné upadnout do nejhlubší bídy, abychom dokázali poznat pravdu, stejně jako musíme někdy sestoupit na dno jámy, abychom teprve pak zahlédli hvězdy.

Hlupák se vždy snaží o „dobro“, které si mylně nějak představuje, a nakonec dříve či později shledává, že ve skutečnosti vytvořil zlo.

V mnoha situacích je nejdůležitější součástí obrovského stroje zvaného hloupost její ztělesnění a projev v podobě marnivosti.

„Všichni lidé jsou krásní“ je z estetického hlediska nepravděpodobná věta; skutečnost, že každý člověk je schopen stát se dobrým, je věcí víry, ale o tom, že ze sebe všichni dokážeme udělat idioty, není nejmenších pochyb: člověk je jediný živočich schopný stát se a zůstat hloupým.

Hloupost umožňuje systematické a často zlovolné zneužívání podivné schopnosti člověka být sám sobě žalářníkem. Díky hlouposti přináší člověk radostně kámen na stavbu vlastního vězení či vězení pro celou společnost. Udivující schopnost sebemrskačství, kterou se hloupost vyznačuje, vštěpuje každé ideologii nezdolné zárodky sebe-nenávisti.

Zdá se, že hloupost požírá sama sebe, sklouzává k soustavě protimluvů, o níž lze tvrdit, že je dříve či později sebedestruktivní: Pravda, dobro, krása mají svá práva, která jim mohou být upírána, ale nakonec se dočkají uznání; to, co je postrádá, může být po určitou dobu uznáváno, ale nakonec, se kvůli tomu každý zastydí. Vláda přirozenosti a trojice, kterou brány pekel nikdy nepřemohou: – pravdy – otce, který zrodí dobro, jako svého syna, z něhož vyjde krása, jako jakýsi svatý duch – panství přirozenosti a této trojice se nakonec krůček po krůčku upevňuje.

Hloupost se nenechá zatlačit a daleká tomu, aby se sklonila před nepřízní osudu, utrženými ranami sílí. Je neustále rozhořčená a nikdy jí neschází argumenty, znovu a znovu objevuje věčný pohyb sebe-trestání. Daleká tomu, aby se trápila protimluvy, které vyvolává, ztotožňuje se s nimi, přisvojuje si je a tak postupuje vpřed, za využití „dialektiky“ lítosti a pokání - mravních vášní, jejichž vnitřní dynamika je zastoupena hloupostí.

Podívejme se, jak příznačně popisuje hloupost básník Baudelaire:

"Jsem rána i krutý nůž!
Tvář i facka už!
Jsem údy, ale i kolem,
jsem obětí i katem!"

Hegel ve „Fenomenologii ducha“ popsal počínání vítězné inteligence, která se pohybuje v prostoru protichůdností, které vytváří a setkává se sama se sebou v nejhlubším nepokoji. Tento popis lze považovat za přesný, s jedinou poznámkou, že dění ve světě se zdá spíše být výsledkem dialektiky hlouposti, než inteligence.  

Život ve lži neznamená nutně prohlašování něčeho, o čem víme, že to není pravda, ale také libovolné překrucování fakt… Neboť podstatou vlivu hlouposti je to, že nás vede k účasti (lhostejno zda „vědomé“ či „nevědomé“) na znehodnocování toho, na čem stojí celá důstojnost a velikost lidského života; dospíváme k tomu, že se účastníme nejen znehodnocování pravdy jako takové, ale i aspirace pravdu poznat. Kdo žije ve lži, dopouští se něčeho horšího, než jen toho, že „neříká pravdu“: mimořádně dbá na to, aby zbavil smyslu jakékoli mluvení o pravdě. Teror zastrašuje, lež ohlupuje; podívejme se na dvě možnosti, jak zbavit jedince schopnosti používat vlastní mysl.

Co se stane, když „život ve lži“ převezme štafetu? Rýsuje se před námi člověk absurdní, který se za něčím neustále žene a přemýšlí co nejméně, nadmíra mozkové námahy se mu zdá nebezpečná a zbytečná.

Hrůza, která často hloupost provází, vede dříve či později k extrémní osamělosti rychle spějící k duševnímu odcizení se. Lež přináší hloupost: „člověk sám sebe otupuje a často dokonce i pobízí přítele či souseda, aby necvičil své intelektuální schopnosti.

Hlupák má za to, že peklo nikdy nemůže být v něm, protože ze svého scestného hlediska se domnívá, že peklo jsou ti ostatní. Často můžeme vidět, že je každý ochoten tolerovat hloupost druhého, za podmínky, že mu ani on nebude brát tu jeho.

Mnoho lidských společenství obdivuhodně kodifikuje „umění“ žít, které spočívá v inteligentním využívání hlouposti druhého a v přijetí toho, že i on praktikuje totéž umění. Hovory většiny lidí nad pivem se nikterak výrazně neliší od vědeckého, technického a filosofického žvanění: jedna myšlenka nepotírá druhou, ale ani jí o to nejde, jde si klidně a zamotaně svou cestou, aniž by vylučovala, ale ani vyvozovala jakýkoli závěr.

Společnost, jako celek, přežívá za stavu, kdy inteligentně uvažuje co nejméně. Všichni slouží sdílené hlouposti tak, že si pěstují svou vlastní. Systém založený na hlouposti je poněkud tužší, méně dbá na detaily, ale ve svém celku je neúprosnější a v důsledku toho trvalý.

Hloupost se neomezuje na obsah myšlenky; stává se chybným způsobem usuzování a odmítáním usuzovat, jinak řečeno je to „zvláštní, houževnatý a scestný způsob myšlení“.

Lidé se zpravidla řídí vícerem věcí: klimatem, náboženstvím, zákony, tím co jim daný okamžik umožňuje, příklady z minulosti, předsudky, zvyky, mravy: výsledkem toho všeho je zformování celkového ducha. V tomto smyslu se s hloupostí setkáváme v podobě scestných předsudků. Ne náhodou řekl geniální Einstein, že: „snáze rozbiješ atom, než předsudek“.

Hloupost je tím silnější, že zpravidla nechodí sama. Prcháš-li před její Charybdou, dostihne tě Skylla. Bojujeme-li proti něčí hlouposti, sílí už samotným zápalem bitvy, kterou svádíme, rozlítíme-li se nad její přítomností v nás samých, snaha zbavit se jí nás znehybňuje a někdy nám je, jakoby nám scházela obrana vůči vnějšku. Sotva jsme si zvykli na myšlenku, že je třeba s ní bojovat na dvou či dokonce více frontách a už zrádná pluralita vytváří přelud jednoty, v níž se krajní pitomosti stýkají, napodobují, vzájemně podpírají a dokonce podporují.

Různé mravy, ideje, všemožné egoismy, co mohou existovat, lze nakonec vzájemně smířit, což ovšem neplatí o všemožných typech hlouposti, které jsou někdy, takřka nevyhnutelně dva anebo je jich dokonce i více.

Hloupost osamělá anebo vícehlavá, suverénní či nešikovná, i pokud nabízí čím dál rafinovanější alternativy, vám vždy proklouzne a nepozorovaně pronikne sítěmi vaší představy o ní. Nelze ji spojovat jenom s určitým konkrétním případem a tím méně redukovat na pouhou duševní slabost; stejně tak ji nelze ani označit pouze za absurdní či iracionální, protože někdy částečně zapojuje i inteligenci; není ale ani sama sobě pánem, protože si protiřečí, mrzačí se, sama sebe rozmělňuje. Tato její dvojakost, silnější, než ona sama, je základem její podivné síly. Protože ji nelze shrnout do jednoho bodu, není možné ji odstranit naráz; lidé se nemohou proti ní spojit, aby jí učinili přítrž, tak, aby nepronikla do jejich řad a vše nezačalo nanovo. Její dvojznačná všudypřítomnost zavádí okamžitě naše myšlenky k proti-bohu, či spíše ke třetímu způsobu existence „těžko pochopitelnému a obskurnímu“ (Timaios), zaskočenému „zparchantělým rozumem“, který Platón „hmotě“ vyhrazuje.

Bylo by naivní říkat v Schopehauerově ultra-pesimistické linii, že hloupost vždy vládne a určuje vztahy mezi lidmi; bylo by zatím ale i přehnané a utopické předpovídat její zánik. Zdá se spíše, že hloupost funguje jako látka a základ lidských vztahů, v tom smyslu, v němž je okolní makrokosmické prostředí označováno u Platóna jako „chůva“: není to určitá věc, ale „schrána“ věcí, měkký vosk, z nějž lze vytvarovat všechny myslitelné figury. Zdánlivá pasivita látky skrývá skutečnost, že je oživována občasnými otřesy, které volají jakoukoli bytost k prvotnímu a konečnému chaosu.

Neúnavná umíněnost, kterou se hlupák řídí, otevírá brány vězení anebo je za ním někdy i zavírá; tato energie hlouposti jej tak drží po tak dlouho, dokud setrvává v neustálém neklidu – neboť zejména u něj není žádné zastavení koncem směřování.

Hru na pravdu hraje každý z nás na život a na smrt, patrným se to ale stává teprve u pokročilého jogína, který má filosofickou výsadu, nesetrvávat v jakémkoli příbytku, který by mu dovolil zapomenout na osud božské bytosti předurčené přesto ke zklamání a přebývání v máje (kosmické iluzi).

Žádná hloupost by nám neměla být cizí – abychom se dokázali vůči hlouposti obrnit a vyléčit se z ní.

Hloupost je tvrdý a nerozlousknutelný oříšek, primární prvek: nelze jej rozložit. Co to je hloupost? Chyba v myšlení, směšné divadlo, scestná smyšlenka, přelud? Někomu se hloupost zdá krásná, jiným obtížná či podivná. Někdy hloupost projevovaná v nejrůznějších podobách fascinuje ty, jimž schází inteligence, nyní a hrozné utrpení jim přináší později.

Často je hloupost spontánně odložena. Moderní člověk věří, že může žít bez hlouposti. Odnaučil se všímat si bděle její přítomnosti: křehké, pomíjivé, jež nemá vliv na události; starosti, neštěstí přicházejí vždy zvenku, nikdy nemají původ v ní ani v tom, jak na něj působí. Člověk se často odnaučil i bavit se na účet hlouposti. Jak se smát pouhému zdání? Nadřazeně se chechtáš slabosti druhého, coby veselý šprýmař jsi ve skutečnosti smutným princem. Nadutec spolkne slzy, potlačí smích a vydá se dál cestou hlouposti, kterou již nevidí a nevnímá.

Bezpočet učení dokazuje, že hloupost je následek, ne příčina, více klam, než skutečnost, průvodní jev, který vychází z nevyhnutelných a neúprosných hlubin; je to kouř, mlha, nejvíce ze všeho stopa ohlupující mašinérie, o níž svědčí setkání s člověkem, jenž byl vrozeně inteligentní, ale ukazuje se povětšinou blbý, přijdeme-li s ním do styku.

Máme za to, že rasismus je věc pitomců, krutost – potěšení analfabetů, mučení – zábava sprostých surovců; z toho vyvozujeme závěr, že věda, jóga, vzdělání a osvícené rady nás chrání před mentální zaostalostí, další klíčovou příčinou našeho neštěstí.

Hloupost nesnese pohrdání a pyšnému se nakonec pomstí.

Některým lidem touha po pravdě překáží.

Hloupá přesvědčení oděná do podoby scestných a definitivně platných předsudků jsou velmi nebezpečná.

Člověk se obecně vzato bojí, aby nevypadal hloupě, zatímco by ve skutečnosti byl inteligentní a mimořádný a z toho důvodu se z netečnosti odsuzuje k ustrnutí a takřka nevyléčitelně mezi ostatními šíří křečovitost, myšlenkovou lenost, která brání pochopení a znemožňuje přijetí toho, co je inteligentní, božské, duchovní a mimořádné. Ve snaze definovat hloupost bychom mohli také říct, že je to velmi značná pomalost fungování mysli projevující se navenek skrze slova a činy.

Být hloupý znamená za všech okolností dostávat sám sebe do absurdní či protimluvné pozice. Absurdní situace svědčí spíše o tragice stavu člověka, než o jeho komické hlouposti, přičemž hloupost přichází ke slovu teprve ve chvíli, kdy si poslední, kdo chápe nesnáz, do níž se dospělo, uvědomí, že se již stal obětí (což není ani tak výsledkem samotného zmatku, ale daleko spíš jeho nepochopením). Absurdita je kategorií logiky; strnulost, která ti brání jí čelit a v níž hnízdí blbost, patří k jinému řádu skutečnosti, který si můžeme nazvat psychologický, za rizika, že tak redukujeme hloupost na mylný úsudek. Avšak hloupost znamená mnohem víc. Hlupák se neomezuje na přehlížení vlastní hrubé chyby, vytváří ji, udržuje za její pomoci sám sebe v hlouposti a umíněně se řídí vlastní „dokonalou“ logikou, která chybu ignoruje.

Blbost není zlý úmysl, je směšná, protože se nepřetvařuje. Člověk se zlými úmysly je skrývá před ostatními a někdy i sám před sebou; za tím, co se tváří, že chce, má opačný, jasný a nevyřčený záměr. Na tom není nic směšného; je-li odhalen, protimluv zmizí; tento vyhýbavý postoj odhaluje svou pravou tvář poté, co byl prohlédnut skrytý záměr, o nějž usiloval a vějička, kterou klamal.

Voltaire říkal, že nebesa nám dala, aby vyvážila mnohou životní bídu, dvě věci: naději a spánek. Mohl by k nim přidat i smích, kdyby šly prostředky k jeho vyvolání u inteligentních lidí jen tak snadno nalézt a kdyby nebyli důvtip a originalita, které jsou k tomu třeba, tak vzácné.

Pitomec je slaboch s ustrnulými myslí a tělem, který nemá sílu odhalit se jako hlupák. Pod rouškou unylosti hluboké lidskosti, aniž bychom byli prostí nepřiznané pýchy, omlouváme hloupost jako hendikep a rozšiřujeme tak obrovské, citově pohnuté šiky ukřivděných. Pod touto nálepkou se sdružují chudí, děti, blázni, na něž všichni hledí jako na duševně či sociálně znevýhodněné („čím méně je běloch inteligentní, tím hloupější se mu černoch zdá – André Gide). Hloupost je pak důsledkem mentální nedostatečnosti, „neudělal jsem to schválně“, „nevěděl jsem to“, jsou běžné výrazy, jimiž ji vysvětlujeme.

Ideologie vidí v hlouposti nedostatečnost a někdy ji vykládají jako důsledek nedostatečného vzdělání a inteligence, zatímco šílenství je pro ně výsledkem nervové křehkosti. „Klasická“ hloupost má větší lesk, je to bláznivá představivost, síla klamu, častokrát pochopitelně sama aktivní tvoří scestné iluze, je svého druhu režisérem života, nejednou se rodí z našich slabostí (které někdy sama přivádí na svět), zatímco my se, zotročeni jejími fantasmagorickými klamy, skláníme před její mocí, díky níž zabředáme do omylů.

Moderní způsob myšlení se utěšuje redukcí hlouposti na pouhou slabomyslnost: pokud se baví na můj účet, hned se sám k výsměchu přidám a tak předvedu, že ten tatrman vzbuzující veselí není víc, než mně zcela cizí, pokleslé já, „propadlé“ směšnosti. Já hloupý nejsem; hloupost přichází, já odchází; roztržité, podvedené, spadlo do pasti. Čemu se smějeme? Překvapivému projevu debility, tomu, že nižší spolklo vyšší; zdá se, že komično lze zestručnit, jako „cosi mechanického čím je obloženo něco živého“. V této Bergsonově definici je klíčové slovo „obloženo“; vědomí žije, toulá se a najednou je kolama vzhůru a všichni umírají smíchy. Mezi běžnou situací a směšnou nehodou je pouze vnější souvislost: hloupost a normální chování jsou dvě různé věci, i pokud je první „našito“ na druhé.

Já nežiji jako hlupák, říká běžný člověk, i přestože čas od času narazím, spadnu na nos a sklouzávám do zóny poddanosti, kde se mysl vyčerpává v automatismech, vynalézavost je ochromena a stává se pouhým opakováním. V takovém případě není hloupost ničím jiným, než poruchou vědomí, sníženou aktivitou, degradovanou inteligencí, zablokovanou vůlí. Díváme-li se na ni jako na protivenství, osvobozuje nás od ní modernita, jako od problému, který je nám cizí, neboť v ní spatřuje pouhého banálního vnějšího nepřítele. Subtilní moralisté však již odedávna vytyčili mimořádně intimní nepřátelství: imaginace byla „domácí blázen“, jehož nelze vyhnat.

Hloupost má původ v naprosté absenci průpravy, v naprosté absenci světlých bodů v jakémkoli směru, jedním slovem, v nedostatku inteligence způsobeném buďto chybnou organizací anebo chybným vzděláním.

Co to vlastně hloupost je? Popření, zamezení využívání intelektuálních schopností, za možnosti či nemožnosti jejich rozvoje.

Chceme-li hovořit o hlouposti, měli bychom plakat nad tím, kdo je bohužel hloupý tím, že nebyl instruován anebo, což je pro něj ještě horší, tím, že chybná mentální struktura u něj brání rozvoji a projevu schopností jeho inteligence.

Smích osvobozuje, zbavuje toho, co hrozí zkázou.

Čemu se smějeme, když ne hlouposti? Je přítomna v tom, kdo se směje a stejnou měrou v tom, čemu se směje; napětí komické situace vylučuje objasnění nadřazeností posměváčka: jakýkoli smích je svým způsobem šílený. A přesto není šílený ani trochu - říká, že mé očekávání bylo bláhové, co jsem si myslel? Kam jsem dal hlavu? Smích je soudem nad nesoudností, „která je tím, co nazýváme opravdovou hloupostí“ (Kant).

Chytřeji než Bergson, dokazuje smích, že hloupost existuje (čím bychom se jinak bavili?) a obratněji než Hegel dokazuje, že hloupost existuje jako taková, aniž by nás do ní morbidně uzavíral. Ukazujíc na ni, smích ji denuncuje a odhaluje její absurditu: nestalo se nic, ale takové nic, že jsme se jím málem zalkli.

Hloupost je protimluv v jednání; lze ji ihned zaznamenat v sérii gagů; podřezáváš si pod sebou větev, zdvihneš nad hlavu těžký kámen, který ti vyklouzne a udeří tě do ní, sám si kopeš hrob. Jsou to obrazy, které nezachycují ani tak protimluvné chování, jako spíše odmítání vzít možný protimluv v úvahu. Roztržitci, pokrytci, mistři nepoctivosti také upadají do nedůslednosti, hloupými se ale nestávají než tím, že tvrdohlavě zůstávají, třeba i proti vlastnímu zájmu, slepí vůči svému nekoherentnímu jednání a tomu, že dělají opak toho, co předstírají, avšak aniž by si to přiznali.

Patentovaný hlupák, vytrvalý ve své nedůslednosti, chaoticky zintenzivňuje ty nejnedomyšlenější snahy o nastolení vlastního pořádku a uzavření se v bezpečném úkrytu, jehož trhliny horlivě zabedňuje.

„To jsem ale hlupák!“ Když to říkáme, uvědomujeme si nejen to, že se klameme a že bloudíme, nespokojujeme se pouze s tím, že jsme odhalili logickou chybu či omyl ve svých úvahách, které nám zatemnili zrak; díváme se pozorně sami na sebe, jak jednáme proti svému zájmu a záměru se samolibostí, která z nás nakonec udělá korunované šťastné blby. Uspokojení ze sebeklamu utužuje znepokojující hlupákovo štěstí.

Ať už si myslíme cokoli, ani osel by si nenaložil na hřbet víc, než kolik cítí, že unese.

Spokojíme-li se s odsouzením nedorozumění, k nimž hloupost vede, riskujeme přehlédnutí vnitřní energie, která nám umožňuje protimluvy vytvářet, snášet a zpravidla je i domýšlivě přecházet. Je-li debil pode vši úroveň, hlupák se vynáší vysoko, nadevše protimluvné i neprotimluvné, vůči životním problémům nezůstává pasivní, ale radostně, vítězně přetíná gordické uzly a odolává výtkám, stavíc sám sebe ne před problémy, ze slabosti, ale nad ně, do pozice síly.

Zatímco velké duše moderní doby jsou uchváceny soucitem se slabostí a hendikepy, v nichž vidí příčiny našich hloupostí, duchové klasické doby si dávali záležet na tom, aby za výsledkem rozkryli i to, jak k němu došlo a na komických situacích ukázali rukopis jejich režiséra; odhalili všudypřítomnou tvořivost hlouposti s dopady jak psychologickými (sebeláska), tak společenskými (pobavení) a mravními (dělat ze sebe andílka). V moderní teorii hlouposti-slabosti lze skutečně odhalit poslední lest její nenápadné úskočnosti: ochromená, umírající, již v rozkladu, dovede šikovně přesvědčit o své zdánlivé neexistenci nejen hlupáky, kteří ji uvádějí v život, ale i nevinné, kteří ji snáší či kontemplují. Neviditelná a tedy takřka neodvratná, nepotřebuje nic jiného, než nevystavit své tajemství v plném světle: její teoretická neexistence jí zajišťuje praktickou beztrestnost.

Nikdo není debil úmyslně. Hloupost se naopak ukazuje aktivní, horlivá, nikoli nedostatečná. Je nemocí silného, ne slabého, sebejistota je šalebná: „Přemýšlel jsi někdy, starý příteli, o klidu pitomců? Hloupost je něco nezlomného; nikdo ji nenapadne, kdo by se o ní sám nerozbil. Je ze žuly, tvrdá a odolná“. (Flaubert, k L. Bouilhetovi)

Hlupák je svým způsobem umělec; chce ze svého banálního života udělat něco zásadního, z pomíjivého věčné a jako pošetilému avantgardními umělci mu pramálo sejde na tom, že zničí samotnou oporu toho, co by mělo jeho věčnost nést. Skutečnost, že si protiřečí, ho nechává chladným, může-li tak jít svou cestou a „transcendovat“ drobné průběžné nehody, které jsou pro běžné smrtelníky překážkami. S nadšením, které pohání každého velkého myslitele, jde až do důsledků, ani na chvíli nepoleví a nakonec radostně vztyčí svůj prapor na troskách vesmíru s pyšným nihilistickým heslem na rtech: „Raději chtít nic, než nic nechtít“ (Nietzsche).

Na ostatních hlupákovi nesejde; zákonem svého počínání je si sám, není mu jím maxima, která by pro něj byla dobrem společnosti. Na rozdíl od Leibnizovy monády má dveře a okna, slyšet by mohl, kdyby je za sebou nezavřel a neposlouchal jenom sebe sama. Kretén redukuje vše na sebe sama; myslí si, že je obdařen duševními schopnostmi, které by, podle jeho nedomrlých představ, dělaly čest každému; je dalek tomu vidět se jako omezenec, který je k pláči, ba naopak pózuje jako inteligent a chce rozhodovat;  svůj deficit (inteligentnímu člověku zřejmý) pokládá za přednost, ne za své mínus; kategorický imperativ „muset“ se u něj nepojí s ničím jiným, než s trváním na vlastní nadprůměrnosti. Hloupost je sama sobě žádoucí, nechce být hloupá, chce být; je to síla jdoucí vpřed, věří si a neustále se sebejistě snaží v sobě obsáhnout úhrn všeho jsoucího ve svém vztahu k sobě samé.

Hloupost se zpravidla zabývá výhradně sama sebou; střed má všude, okraj nikde; musí se s ní jednat polehoučku, neboť v sobě vidí Já, svět a možná i Boha a tak si je všude sebou jistá, všude jako doma. Netečná vůči přímým útokům a nepřízni, připadá si nenarušitelná, nezničitelná, nezkorumpovatelná; odolává lépe než železo a nebojí se zubu rzi.

Hloupost je absence soudnosti, avšak absence aktivní, dobyvačná, mající převahu. Chce jen přesvědčit: u ní není o čem uvažovat. Je zbytečné podezírat hloupost ze špatných úmyslů, šíří se pozvolna osmózou, prostupováním a sáknutím. Podobá se La Fontainovu oslu – omezenému, tvrdohlavému, hluchému vůči křiku, ranám, prosbám.

„Lačně zhltal nezralé mlází,
předstírajíc osel, že to neví,
aby s ním neztrácel čas.“

(La Fontaine – Osel a pes, Bajky)

Hloupost neodpovídá ani se neptá, nastoluje panství klišé a banalit. Hlupák je člověk „s hotovými názory na všechno“, který smutní na každém pohřbu a „medituje“ za měsíčního svitu. Zevšeobecnění hlouposti působí, že hloupost díky jednomyslnému přijetí prostoupí vším.

Kant považoval hloupost za nedostatek soudnosti.

Hloupost připravuje a kolíkuje půdu, pečlivě odstraňuje jakoukoli možnost, aby se úsudek probudil; potlačuje údiv. Není bez otázek, ale všechny jí soustavně unikají, neboť se již předem přimyká ke zjednodušujícím soudům.

Struktura tuposti se sama chrání tím, že vytěsňuje to, co by ji mohlo ohrozit. Z toho plyne i její lakota. Je objasněním zdánlivého paradoxu toho, kdo mluví do nekonečna, aniž by něco řekl: s veškerou svou upovídaností nedokáže podložit argumenty závěr, k němuž si myslí, že dospěl. Plané řeči mylných úvah svědčí o neustálém sebe ujišťování, k němuž se hloupost uchyluje.

Zvíře si najde útočiště. Hlupák je si útočištěm sám; pro slepičí mozeček není nic nemožné.

Žádný protimluv nepřekáží dvojaké hře hlouposti, která začleňuje tříděním a vylučuje deklasováním.

Hlupák si může velice dobře uvědomit, že je nula. Přestane být hlupák hlupákem, když pochopí, jak na tom je? V ten okamžik se v jeho mysli probudila tíživá schopnost hloupost vidět a již ji netolerovat.

Nestačí mít dobré a správné myšlenky, abychom byli bezpeční před rizikem, že budou nejprve strpěny a posléze přijaty, takže se stanou neškodnými klišé banálních žvástů; hloupost pohlcuje vše, ale nic nezačíná; její mechanická logika ji uzavírá do sebe a zajišťuje jí trvalou možnost plahočit se dále.   

„Prohlížím-li si zálibně nahou ženu, myslím na její kostru“, napsal kdosi. Takové antiteze nejsou ani nevinné ani bez důsledků. Znemožňují chápání života jako celku a brání těm, kdo jim naslouchají, se v danou chvíli dojmout.

Vtipy a oduševnělá slova, které dostanou hloupost do potíží, nepřichází z jiné galaxie; nevztahují se k nějakému jinému světu, jen přimějí tuto skutečnost propuknout v smích či se usmát. Pichlavý žert není nikdy obhroublý, je to „umění“; je to „pohled věčnosti na člověka“.

Hloupost je nepřítomnost soudnosti – protože (hloupost) se bez ní obejde, aniž by tím utrpěla – zatímco soudnost je nepřítomnost hlouposti – protože když inteligentně usuzujeme, držíme si hloupost od těla.

Podat důkaz oduševnělosti či dobrého úsudku znamená prosívat zrnka písku nepředvídatelného, která boří pracně budované domněnky. Vezměme si klasický příklad obsažený v jedné anekdotě: Dva Židé se setkají ve vlaku na stanici v Galicii. „Kam jedeš?“, řekne jeden z nich, prohnaný a podezíravý. „Do Krakova,“ odpoví druhý. „A to se podívejme, co jsi to za lháře!“ Zvolá první. „Říkáš, že jedeš do Krakova, abych si myslel, že jedeš do Lvova. Ale já dobře vím, že doopravdy jedeš do Krakova. Tak proč mi lžeš?“ Vážná část tohoto příběhu spočívá v hledání kritéria pravdy; inteligence nás znovu uvádí do rozpaků a profituje z nejbanálnějších rozporů našich přesvědčení.

Ostražitost vůči hlouposti nevyžaduje ani nejnepatrnější zřetelný vjem přítomnosti inteligence, ba naopak: „S výjimkou pitomců umíráme všichni v nejistotě o vlastní hodnotě a o hodnotě svého díla…“ (Flaubert). „Věřit si“ znamená myslet si, že se nás hloupost netýká, a vězet v ní proto až po uši z neschopnosti poznat se v ní.  Toto sebeoslepení nevede k ničemu jinému, než k selektivní nevidomosti; ťulpas co skočí oblečený do řeky, aby se schoval před deštěm, se sám s chutí vysměje trampotám jiného mouly; smát se sobě podobnému je obvyklá komedie. Naivní fraškovitost je důkazem bezmezeného dosahu fenoménu jménem hloupost, jehož univerzality si je vědom i sám hlupák, schopný řehtat se rozporům, do nichž zabředá jeho soused.

Zlé myšlenky nestojí zpravidla na ničem jiném, než na hlouposti, která se v nich zrcadlí.

Oduševnělá slova rozpouští hloupost a zvyky, nikde nejsou doma, přichází a odchází, vznáší se.

Je třeba svět opustit, abychom hlouposti unikli? Kam bychom měli jít? Do pravdy přinášející blaženost a naprostou svobodu – říkají jogíni. K Bohu – praví mudrci.

Zkušenost hlouposti je mnohotvárná. Zaskočí nás zprava či zleva; napadá nás shora i zdola; někdy se nám staví čelem a zpravidla nás přepadá zezadu.

„Idiotství“ je setrvalá pobídka, která nás tlačí do nekonečného zmatku epizodních hloupostí. Tento koncept zahrnuje i ústřední přelud, jímž nás svádí bezpočet každodenních hloupostí. Atraktivita, kouzlo a nádhera opilosti, zdánlivě vznešený, fascinující lesk bezuzdnosti či podivné kouzlo, které pro nás má zločin, nelze pochopit jinak, než prostřednictvím žádoucího a vyhledávaného idiotství, které strukturuje naše zbloudění. Idiotství je tak zásadní podmínkou možnosti prožitku zkušenosti hlouposti; nestane se nikdy předmětem zkušenosti, provždy zůstane cílem, o nějž se snažíme prostřednictvím momentálních model a který ve své nedosažitelnosti vzbuzuje očekávání a opakované pokusy; vznáší se na obzoru a uzavírá zkušenost, jejímž předmětem je, jakožto neustále unikající ideál, který zůstává navždy ideálem a je bez oddychu následován.

V nádražní hale či v kantýně, když se s ním náhodou poprvé setkáme, jeví se idiot prostoduchý a jeho neprozíravá prořeknutí nám jej odhalují jako člověka neschopného páchat zlo, zároveň však i neschopného zlu vzdorovat. Pokud se někdo vzdává, aniž by se bránil, znamená to, že je ožrala, epileptik, „nedomrlec“, maloměšťák, zkrátka omezenec. Přesto se jeho naivita ukazuje v mnoha případech jako rychle účinkující – oslovuje, zneklidňuje, fascinuje, znechucuje; při styku s ní se to, co v nás bylo pevné, ale ještě nedokonalé, kácí a co v nás bylo zakrnělé, je uvedeno do pohybu; úctyhodné ideje a vydobytá postavení začínají mít trhliny a vykazují neočekávanou a všestrannou křehkost.

Idiotův postoj je jasně daný: posuzuje všechny a nikomu nedovolí, aby posuzoval jeho. Idiot není člověkem nějaké jedné určité hlouposti. Zosobňuje veškerou hloupost, byť latentně, a nevrhá se do žádné, k všemožným hloupostem nepředvídatelně sklouzává samotnou svojí prostotou.

Hloupost si maluje fádní, nedvojznačnou krajinu, v níž má každá věc, zvážená a označená, své místo, jako flakonky a masti v dobře spravované lékárně. Blbost je pojistkou životních podmínek takových tupých světů, tím, že provádí dvojí redukci možných nejednoznačností. Na jednu stranu se vztahuje k jednotlivým složkám, na druhou k celku: idiot se potlouká pokojným královstvím věcí, které se shodují samy se sebou (anděl je anděl, čistá láska je láska bez poskvrny); navrch se domnívá, že sféra, v níž se pohybují, je stejná jako ony samy, plná sebe sama a jednolitá.

Kdyby nebyla hloupost, nebyla by ani inteligence.

V systému jógy je hloupost definována jako adžňána neboli nevědomost. Sanskrtské slovo, které je synonymem pojmu avidjá či neznalost. Popisuje stav duchovní slepoty, v jehož důsledku žijeme jako sobecké a oddělené bytosti, které znají fyzickou a duševní bolest, jsou cyklicky vystavovány zrození a smrti. Nevědomost či hloupost je opakem duchovní moudrosti (džňána, vidjá), která nás vede k reálnému poznání nesmrtelného Já (átman) a nakonec umožňuje nejvyšší duchovní osvobození.

V jógové filosofii máme i sanskrtský pojem avidjá neboli neznalost, který je synonymem adžňány (nevědomosti) a všeobecně je označením duchovní nevědomosti. V klasické józe je avidjá nejdůležitější z pěti příčin utrpení, zrození a smrti (sansára). Jógasútra (II.5) ji definuje jako vidění toho, co je věčné, čisté, blažené a co náleží věčnému Já (átman) jako pomíjivé, nečisté, přinášející utrpení a nenáležící Já. Neznalost není jen absencí poznání, ale hrubým nepochopením a neschopností náležitě reflektovat skutečnost, stejně jako to, že je nám nějaký člověk zjevně nepřátelský, neznamená pouze, že není naším přítelem, nýbrž že je ve skutečnosti naším nepřítelem.