Ideál (z latinského idealis) je vzor či prototyp dokonalosti člověka, k němuž jakýkoli jedinec či společnost aspiruje; vyšší a základní motiv lidské činnosti, který přichází ke slovu ve všech oblastech činnosti, včetně jógy či duchovnosti. Představuje mentální projekci vytříbené, božské skutečnosti, která existuje „hic et nunc“, nicméně je žádoucí a dosažitelná, dává směr celému životu a má imperativní ráz.

Ideál je charakteristickým atributem oněch výplodů myšlení, které vznikají úkonem idealizace – konstruktivně-teoretickou tvorbou abstrakcí (entit), které, byť jsou z ontologického hlediska možné, jen v a skrze reflexivní činnost subjektu, nejsou ani přímými reflexemi empirických fakt, ani imaginárními produkty, podléhajícími subjektivním rozmarům a spontaneitě, ale zvláštními řády skutečností (například logicko-matematické entity a struktury, hodnoty, Bůh, principy, atd.).

Z perspektivy dynamické psychologie se „ideálem Já“ rozumí ideální představa dítěte o sobě, která zhušťuje infantilní narcismus a rodičovské obrazy do vzoru, vůči němuž se dítě snaží definovat a jemuž se má přizpůsobit. Ideál se postupně, již od dětství, vyjasňuje a limitně zpřesňuje, prostřednictvím hry ztotožňování se jedince s obdivovanými lidmi kolem anebo velkými, příkladnými osobnostmi (velkými mudrci, světci, hrdiny, velkými jogíny, atd.), skrze neustálé uvádění vlastních osobních možností a aspirací do vztahu k očekáváním skupiny, k níž jedinec náleží a také prostřednictvím hodnotových rozhodnutí a voleb.  Ideál tak plní v jakémkoli věku hodnotově-normativní a regulační funkci.

Ideál duchovní, milostný, ideál mravní, ideál estetický, atd. představují několik z podob či „modů existence“ ideálu. Ze strukturálního hlediska zahrnuje životní ideál: smysl a význam život, životní cíl a idealizovaný životní vzor. Ideál je kvalitativně určen způsobem, jímž byla začleněna, do aktivních struktur osobnosti, hierarchie božských, duchovních a kulturních hodnot, dále pregnancí a způsobem jejich vyjádření, jakož i souladem mezi rovinou individuální aspirace a nároky skupiny, k níž člověk náleží anebo k níž se připojí.

Ideál je tedy vzorem dokonalosti lidské, mravní, estetické, duchovní, mentální a duševní či dokonalosti jiného řádu, k němuž se jedinec či skupina upíná a k jehož uskutečnění tíhne, coby k nejvyšší hodnotě, čímž vzniká neustálý proces rezonance s vysokými, subtilními energiemi, které, pro jakýkoli ideál, existují v určitých subtilních sférách makrokosmu. J. Piaget píše: „ideálem nazýváme jakýkoli celistvý systém ušlechtilých, božských hodnot, tedy jakýkoli nejzazší finální cíl jednání“. Ideál je to, co ještě není, ale může být alespoň částečně uskutečněno, neboť to představuje pro individuální či kolektivní subjekt, nebo pro jogína ústřední a nejvyšší motiv. A. Adler zavedl koncept ideálního já neboli ideálního obrazu o sobě.

V životě mladých lidí vytyčení si ideálu, stanoveného jako obraz či někdy vyjádřeného idejemi, předpokládá zásadní hodnotovou volbu a určení životního programu, v němž je ideál vždy „vůdčí hvězdou“. V józe je ideál plodem zkušenosti vztahů s Bohem, s lidmi, znalosti životů velkých jogínů a mudrců, hlubokých meditací o životě, o Bohu a vlastní osobě. Díky procesům rezonance s určitými ušlechtilými subtilními mentálními energiemi, které v průběhu času vyvolává, je ideál rozhodující duchovní silou, má komplexní strukturu, v níž rozlišujeme: a) smysl života, převládající směr, jímž osoba směřuje; b) význam života, důležitost, která je mu přisuzována a úroveň aspirací; c) životní záměr či základní cíl celé osobní existence; d) idealizovaný vzor či ideál, který je následován zaníceně a vytrvale.

Závěrem: ideál je vyšší vzor realizace člověka, k němuž jakýkoli jedinec či celá generace aspiruje; nejvyšší představitelný stupeň dokonalosti na hmotné, subtilní, duševní, mentální a duchovní rovině, který motivuje lidské počínání dokonce i při praxi jógy. Ideály přichází ke slovu ve všech oblastech lidské činnosti: ideál jógy, božský ideál, milostný ideál, mentální ideál, ideál etický, ideál estetický.

Ideál bývá někdy definován jako cosi, co souvisí se subjektivním projektem v objektivní skutečnosti, s předběžnou reflexí a základy hodnotového systému vnějšího světa ve vědomí člověka. Ideál je výsledkem činnosti idealizace, teoretické tvorby abstrakcí, které, ačkoli jsou výtvorem subjektu, nemohou být označeny za pouhé subjektivní, mentální obrazy, nýbrž za řády duševní (astrální) a mentální skutečnosti. Ačkoli jsou z hlediska své geneze výtvory subjektu, mají status existence, utváří se jako „ideální existence“, které dříve či později přitahují to, co jim odpovídá.