Idealizace je proces, na jehož základě dochází k tomu, že je předmět pokládán subjektem za dokonalý (vlastnosti předmětu a jeho hodnota se blíží dokonalosti). Ztotožněním se s idealizovaným předmětem vznikají ideální duševní vzory. V milostném vztahu (obecně ve vztahu lásky) nabývá idealizace podoby citového, milostného a sexuálního nadhodnocování. Idealizace se liší od sublimace, která spočívá v tom, že se podnět oddělí od sexuálního uspokojení a zaměří se na jiný, než sexuální cíl (libido orientované na objekt je tedy obráceno k jinému, než sexuálnímu cíli).

Idealizace představuje zaměření na objekt a jeho (a žádného jiného) exaltaci v duševní a mentální rovině. Utváření ideálních vzorů vyžaduje nutně idealizaci, především (v případě většiny lidí) idealizaci rodičů. Idealizace není označením pro utváření osobních ideálů; proces idealizace se může dotýkat nezávislých předmětů, nejčastěji idealizovaným objektem je milovaná bytost. Idealizace může být známkou narcismu; k objektu se přistupuje, jako k žádoucí podobě vlastního já, výsledkem čehož je, že se v lásce velká část narcistního libida rozlévá na vlastní já.

Jógové učení podtrhuje hluboce blahodárnou roli obrany idealizace vůči rozkladným vlivům. Příkladem je vztah idealizace k jevu rozštěpení mezi předmětem „dobrým“ a předmětem „zlým“; „dobrý“ předmět je idealizovaný, obdařený vrchovatě všemi přednostmi (například matčin prs představuje objekt nevyčerpatelného uspokojení); „zlý“ předmět je stejně krajním způsobem obdařen zápornými vlastnostmi, které se stávají tísnivými rysy, bránícími v uspokojení a přinášejícími frustraci

Idealizace je proces redukce na abstraktní schéma a jeho optimalizace, takže se vyloučí některé nahodilosti s negativním vlivem a do popředí vystoupí pozitivní vlastnosti a možnosti. Idealizace je přístup k lidem, věcem a jevům na ideální, principiální rovině a jejich teoretické zkoumání, při odhlédnutí od omezujících, konkrétních podmínek (např. ideální využití možností lidského mozku).

Závěrem lze říci, že idealizace je (v širokém smyslu) procesem schematizace, zjednodušení skutečnosti, s nímž se setkáváme při jakémkoli procesu abstrakce. V užším smyslu je idealizace kognitivním postupem tvorby abstraktních (ideálních) „objektů“, které někdy jako takové zatím v této (fyzické) skutečnosti neexistují, nýbrž zastupují určité mezní typy bytí abstrahované od skutečných věcí a bytostí, existující v jiných, vytříbených a božských světech a představující existenční stav skutečných věcí a bytostí „očištěný“ od degradujícího vlivu přítomnosti některých vlastností, či působení podmínek, které nejsou z daného hlediska podstatné (např.: ideální žena, ideální muž, ideální řešení, dokonalý bod, dokonalá přímka, ideální pokus, atd.). Idealizace je vyšším typem abstrakce, jímž se vyznačuje vysoký stupeň rozvoje člověka skrze jógu.