Specifický stav souznění a vnitřního napojení, který směřuje k určitému vznešenému zážitku, činu nebo myšlence tím, že pomocí jistých asociací anebo oživením vnímání tvůrčího subjektu vyvolává nadšení. Inspiraci doprovází vlastní subjektivní vyhodnocování psychických okolností příznivých pro akt tvorby. Platón pojímal inspirující božské poselství v mytologických pojmech, které se vztahovaly k extatickému transu věštění v hlubinách lidské bytosti. Ve skutečnosti je inspirace spojena s mimořádnou schopností invence ve složitém psychickém procesu a se vznikem nových podnětných myšlenek odrážejících vnější nebo vnitřní skutečnosti.

Vznik inspirace je někdy připodobňován ke spontánnímu myšlení vycházejícímu z neznámých faktorů, které lze často vysvětlit mystickým, hlubokým, intuitivním vhledem. K inspiraci vlastně dochází hromaděním, přípravou a soustředěním a zahrnuje dokonce i volní prvek. Jejím hlavním zdrojem je obsah různých subtilních vrstev bytosti (podvědomí), který je oživen uměleckými záměry nebo i nezávisle na nich.

Přeceňování spontánní inspirace vede k tomu, že je považována za mýtus. Umělecký akt je kvůli tomu relativizován a racionální volní aspekty, které objektivně vyvolávají jev rezonance, jenž k inspiraci vede, jsou tak podceňovány či dokonce popírány. Pro Schopenhauera je inspirace příležitostí ke kontaktu se subtilním světem božských idejí, zatímco například pro Nietzscheho je výrazem pijáckého Dionýsia, který dal vzniknout geniálním výtvorům. Klasičtí myslitelé osvícenství inspiraci podřídili teorii tvorby a výchovnou funkci umění, zatímco romantici spíše vyzdvihovali její imaginativní přednosti.