Pojem přítomný od nepaměti v přirozené řeči, s nímž, jak se zdá přišel Cicero, a který z různých úhlů popisuje pronikavou schopnost a specifickou funkci mysli rychle stanovovat souvislosti a vytvářet tvořivá spojení, která pomáhají odhalit pravdu. Inteligence nalézá provázanosti, propojuje významy, bděle rozlišuje, spojuje, shromažďuje a klade vedle sebe to, čím vzájemné vztahy mezi věcmi ve skutečnosti jsou.

Vyjadřujíc zároveň počínání i vlastnosti člověka, faber (pracující) a sapiens (moudrý), nemohla být inteligence, stejně jako jakákoli kulminantní kategorie, ještě klasicky definována, prostřednictvím vymezení aproximačního typu a specifických rozdílností. V systému jógy se s inteligencí setkáváme jako s reálnou i potenciální skutečností, jako s procesem i jako se schopností či způsobilostí, jako s formou a atributem mentální i behaviorální organizace.

Jogíni se domnívají, že inteligence člověka úzce souvisí se stupněm energetizace, uvědomění si a dynamizace vidžňánamajakóši, která je subtilní strukturou vyššího chápání (inteligence). Ve „phrenesis“ spatřoval Platón mimořádnou schopnost člověka vibrovat v souladu se skutečným, subtilním řádem vesmíru, porozumět mu a sám sebe co nejlépe spravovat. U Aristotela je kognitivním činitelem, který udává vztah mezi smysly a reflexí, „nús“.

Descartes se odvolává na rozum, inteligenci popisuje jako „vyšší nástroj osvojování si dokonalého vědění o bezpočtu věcí“. S odkazy na inteligenci se setkáváme i u mnoha dalších filosofů, mezi nimi i Hobbese, který se na myšlení dívá asocianisticky, jako na „posloupnost či zřetězení myšlenek, sled myšlenek zvaný mentální promluva“. To vše popisuje jevy, které nám dovolují stanovit významovou rovnost mezi pojmy inteligence, myšlení a rozum, ale nepomáhají nám nalézt to, z čeho inteligence pramení a určit její funkci, jinými slovy to, co je jejím posláním, bez ohledu na její rozumový výraz.

Ti, jejichž genialita se opírá o realismus, dokáží předčít filosofii. Leonardo da Vinci zasazuje inteligenci do kontextu života. Zkušenost nám podává to, co existuje, ale nemůže být tvořivě zužitkována, není-li interpretována, čímž se dospívá nejen k vědomí o existenci věcí, které jsou předmětem našeho zájmu, „ale ještě větší měrou o reálných souvislostech mezi nimi na jedné straně a o jejich vztahu k nám na straně druhé“.

Souvislosti mezi objektivními vztahy a subjektem do určité míry osvětlují otázku inteligence a začleňují ji do sféry biologického, duševního a mentálního života člověka. Rozumíme tomu, proč se někteří domnívají, že teorie o úsudku, zákonitostech myšlení a principech racionality, neobjasňují otázku inteligence, nýbrž je mnohem snazší ji zodpovědět prostřednictvím syntetického studia inteligence v rámci jejích vitálních vztahů a v návaznosti na experimentální data.

Ve výsledku, bez ohledu na jakékoli metafyzické spekulace, je třeba pohlížet na inteligenci jako na fenomén vyššího řádu, charakteristický rys co nejharmoničtějšího přizpůsobování se prostředí a vysoce tvořivého proměňování prostředí člověkem. I u zvířat můžeme rozeznat zárodky a předpoklady inteligentního chování, které tvoří protipól pudovosti. Inteligence já nástrojem přizpůsobování se, který je uváděn v činnost ve chvíli, kdy ostatní adaptační mechanismy, pudy a návyky, již nestačí. Inteligentní chování nejenže je plodem učení se a vnitřního duchovního vývoje, ale je natolik pružné, že by se dalo říct, že je budováno „za pochodu“, operativně a podle nároků situací.

U zvířat má inteligentní chování podobu „pokusů a omylů“, tápavé zkoušení je u nich předchůdcem či funkčním ekvivalentem inteligence. Opravdová inteligence však pokusné tápání předstihuje tím, že její prostředky jsou již zvoleny. V důsledku pokusů se šimpanzi, kteří dovedou používat klacky upevněné jeden na druhém anebo na sebe naskládané věci, aby dosáhli na jinak přímo nedostupné ovoce, předpokládají někteří, že zvířata dokazují inteligenci tím, že dokáží propojit v tomtéž zorném poli potřebné prvky (předmět-prostředek a předmět-cíl).

Propojení nástroje a cíle je zlomový bod, k němuž se nedospívá bez předchozího tápání. Významnější se jeví schopnost rychlé a vhodné aplikace zkušenosti na podobné případy, kdy je patrné, že se k inteligenci přidává schopnost praktického zobecnění. H. Bergson propojuje roviny objektivní a subjektivní, hmotnou a ideální, když říká, že „inteligence je schopností vytvářet umělé objekty, zejména nástroje a do nekonečna kvalitativně tuto tvorbu obměňovat“. Nejedná se tedy pouze o kombinační hru se získanými souvislostmi a tvorbu souvislostí nových, jak byla přesvědčena řada psychologů 19. století, nýbrž o jakousi vyšší, funkční mediaci v úsilí o nalezení řešení. Oproti senzomotorické inteligenci zvířecího a raně lidského typu, předpokládá opravdová inteligence vždy vynalézavou mediaci, tvořivou mentální rekonstrukci usilující o dosažení určitého cíle. Někteří si všímají, že hierarchické pořádání, vyhodnocování zkušenostních údajů za využití slovních symbolů, se stává účinným, je-li rozlišování odstíněné a jsou podchyceny nepatrné nuance.

Inteligenci nelze redukovat na pouhou zkušenost, ačkoli se zakládá i na ní. Inteligence je spíše intuitivní transgresí nahromaděné, bezprostřední zkušenosti prostřednictvím nalezení určitých, zpravidla skrytých, byť dokonale reálných souvislostí, jejichž využití vede k cíli, jímž je transformace či přizpůsobení se. V tomto smyslu je inteligence, která zahrnuje racionální hledání nového uspořádání komplementární s kognitivní intuicí, chápanou jako objasňující síla, působící podobně jako instinkty a jaksi v jejich prodloužení. Inteligence zůstává vždy vyšším komplexním procesem, jehož prostřednictvím se provádí rozlišování a operační re-kombinace, mající za cíl transformaci vyššího řádu, procesem jehož hodnotícím kritériem je výsledná efektivita dané transformace. Běžně bývá inteligence hodnocena podle úrovně a rozsahu schopností, které se podílí na vyšší transformující adaptaci člověka. Je zbytečné zde připomínat, že braná jako vlastnost jedince, projevovaná v jeho vztazích k okolí, je inteligence poplatná, svým původem a určením, životu.

Za krajního nadsazování vlivu dědičnosti na rozvoj inteligence se na dědičnost nepohlíželo jako na ryze přirozený fakt, který věrně odráží karmu předchozích vtělení, ale jako na kumulaci vlivů prostředí, přičemž každá generace má obrovský vliv na vlohy generace následující. Tato teze masivního a bezprostředního přechodu nabytých vlastností v dědičné je nejen vyvrácená současnou genetikou, ale také relativizovaná následnými psychologickými analýzami až k takřka naprosté bezvýznamnosti a dokonce je i zpochybněna jako taková.

Inteligence se v podstatě projevuje správností a pohotovostí hodnocení, osvojování a stavbou myšlenkových celků. Od počátku je patrný fakt, že inteligence má mnoho dimenzí a nelze ji zkoumat jednostrannými prostředky, nýbrž že vyžaduje škálu různě zaměřených testů. Binet chápe inteligenci jako obecně lidskou schopnost, která se utváří ve stádiích. Jím navržená „metrická škála inteligence“ je založená na vztahu mezi chronologickým věkem dětí a mladých a jejich stářím duševním a mentálním, daným plusovými a minusovými odchylkami vůči průměru chronologického věku. Na tomto půdorysu se podle určitých norem a tabulek stanoví IQ (inteligenční kvocient), jako obecné měřítko inteligence.

Binet stanoví jako rámec projevu inteligence individuální činnost a zkušenost a usuzuje, že se mentální schopnosti rozvíjejí nerovnoměrně. Píše: „Slabá paměť se může někdy sdružovat s velice dobrým rozumem, zatímco vynikající paměť může mít i opravdový hlupák.“ Inteligence je „obecnou schopností integrace, jíž se podřizují všechny ostatní“, byť co se jí týče, skládá se z různých schopností, k nimž patří „rychlé chápání, paměť, tvořivá představivost, úsudek a zejména vyjadřování“. Operace, které bezprostředně zapadají do schématu inteligence, jsou porozumění, vynalézavost, zaměřenost (zaměření na cíl) a cenzura (kritičnost).

Při testování intelektuálních schopností bez ohledu na množství nahromaděných znalostí se testy inteligence vyhýbají poznatkům získaným učením a jde jim o odpovědi, které jsou po ruce každému, bez ohledu na předchozí průpravu. Bylo však vypozorováno, že i odpovědi na testy vyžadují učení. Mentální úkony nelze zcela oddělit od informací, o které se opírají. Předložení testů inteligence jedincům z různých etnologických skupin přineslo paradoxní výsledky, vysvětlitelné různými stupni inteligence a specifickou stavbou intelektu u oněch populací.

Někteří psychologové se domnívají, že inteligenci postupně určují čtyři charakteristiky: tvárnost (schopnost restrukturace), komplexita (strukturální), globálnost (spojení prvků v jeden celek), rychlost v myšlení a fluidnost (změny směru, které brání ustrnutí). Nakonec lze shrnout, že neexistuje jednoznačný vzorec inteligence a její operační skladba se mění podle typů činností a osob. Existují tedy rozmanité formy inteligence a to, co psychologové měří, není inteligence obecná, ale globální, která je podle abstraktního statistického cenzu průměrnou intelektuální zdatností. Mohli bychom zde vzít v úvahu i koncept kognitivního stylu, aniž bychom přehlíželi úroveň, na níž je inteligence pokaždé hodnocena.

Tato pozice se poněkud odchyluje od Spearmanovy, který radikalizoval schopnost inteligence být všeobecná (uplatnitelná na různých polích), když ji redukoval, na základě konstatování velice souvislých vztahů mezi výsledky různých inteligenčních testů, na obecný faktor (G), který je homogenní a představuje „silnou obecnou mentální energii“ a na zvláštní faktory (S), které vstupují do hry pouze při určitých konkrétních činnostech. Spearmanova teorie dvou faktorů (G a S) se staví za mentálně homogenní energetickou strukturu inteligence, z níž plyne její obecnost, coby velice silného, vytříbeného mentální pole, které je činitelem, jenž umožňuje rychlé výkony v jakékoli činnosti, ne však bez přispění jistých faktorů S, odpovídajících dílčím formám činností.

Inteligence se jeví jako všeobecná, neboť je výrazem homogenního činitele (dané silné mentální energie) a (naopak) protože je projevem složených operačních struktur, které vznikají postupně a které se po sousledných integracích stanou integrujícími, velice pružnými a obecnými.

Důležitým faktem je, že všechny podle Spearmana vystavěné (rovněž na základě faktorové analýzy) teoretické a psychodiagnostické systémy, které se zabývají inteligencí, jsou mnoho-faktorové a obsahují prostřední stupeň mezi G a S, skupinové faktory. Někteří hovoří o osmi obecných faktorech inteligence: deduktivním a induktivním úsudku, syrové paměti, vynalézavosti, rychlosti vnímání a myšlení, prostorových schopnostech, pohotovém chápání a plynulosti intuice.

Pokud se nemáme dívat na inteligenci jako na samostatnou schopnost, ale jako na vyšší způsob mentální organizace, vlastní celému duševnímu a mentálnímu ústrojí, pak nemůžeme přehlížet její rozměry, jakými jsou zájem, motivace, úsilí, atp. K inteligenci bylo přistupováno převážně jako k vyšší mentální schopnosti, kritériem jejího určení a vyhodnocování byl vyšší a rychlý úspěch v činnosti. Ve vztahu k úspěchu je však třeba říct, že rozhodujícím faktorem není jen inteligence. Pozornost bývá obracena k významu sklonu k vynakládání úsilí. Na základě rozsáhlých zkoumání se dospělo k závěru, že například studijní úspěch závisí na inteligenci jen ze 60 %, přičemž zbylých 40 % jde na vrub vytrvalému pracovnímu úsilí. Při různých pracovních činnostech se samozřejmě optimální poměr mezi inteligencí a volním úsilím liší.

Fakticky vzato působí inteligence „coby integrační funkce mysli na všech úrovních, zatímco její projevy se různí nejen kvantitativně, ale i kvalitativně.“ Inteligence, coby integrační mentální funkce nachází svůj výraz odstíněně a to nejen na celé škále úrovní, ale i v poměru k činnosti a efektivitě. Kromě inteligence abstraktní se hovoří o inteligenci technické, inteligenci sociální a inteligenci administrativní, přesněji řečeno organizační.

Formy inteligence se poslední dobou ještě více rozrůznily, někdy bývají uváděné ještě varianty inteligence praktické, vědecké, motorické, atp. Jsou to různé druhy inteligence obecné, které se projevují jako specializované komplexní schopnosti. Otázku obecnosti inteligence nelze jednoznačně zodpovědět, neboť samotná její definice zdůrazňuje relativně ostře dvě různá hlediska – gnozeologické a pragmatické. Na inteligenci bývá někdy také pohlíženo jako na schopnost myšlení chápat neboli „vyšší a efektivní přístup“ myšlení. V takovém případě odpovídá nepochybně úroveň obecné inteligence abstraktní a teoretické rovině intelektu, neboť to snadno umožňuje nejrůznější a objektivně platné interpretace.

Je však známo, že abstraktní myšlení nemusí být nutně i inteligentní. Není třeba jenom hluboké porozumění nejrůznějším situacím a oblastem zájmu, ale i schopnost volit optimální rozhodnutí a pohotově a co nejsprávněji řešit nastávající problémy. Někdy bývá tato funkce, která inteligenci definuje, zdůrazňována a pak se hovoří o tak zvané inteligenci účelové. Schopnost rychle věci řešit a účinnost vyššího řádu nutně vyžadují okamžiky abstraktního modelování a vždy se opírají o porozumění.

Další se domnívají, že schopnost chápání fakticky odlišuje lidskou inteligenci od umělé, neboť tím se inteligence liší i od schopností „Hlavní rozlišení mezi inteligencí a schopnostmi spočívá v co nejhlubším pochopení, namísto prostého a jednoduchého (takřka mechanického) výkonu, což je klíčovým bodem problému.“ Inteligence je vyšším a účinným způsobem jednání, který si subjekt vědomě buduje rozhodováním, uvažováním, myšlenkovými pokusy a který vždy sleduje určitý cíl.

V tomto případě se však důraz neklade na míru, ale na způsob abstrakce a pochopení; inteligence je prodloužením činnosti jinými prostředky, „prostřednictvím koordinace činností niternou a reflexivní formou.“ Intelekt se stane doopravdy produktivním tou měrou, do níž mu jsou vlastní dimenze pružnosti, intuice, fluidnosti, rychlosti, originality a propracovanosti. Toto jsou vlastnosti funkční stavby inteligence v kontextu osobnosti, která je sama generována vnitřními rezonancemi s příznivými okolnostmi. Proto inteligence nemůže být pochopena, dokud není objasněna její geneze a stanoveno její určení.

Někdy bývají udávána stádia inteligence: senzomotorické, pre-operační, konkrétně operační a formálně operační, jež ukazují, že (inteligence) „má v sobě cosi z naprosté nezávislosti, co vytváří, mimo jiné, vztah mezi organismem a věcmi“, je „obecným pojmem označujícím vyšší formy rychlé organizace či vyváženosti kognitivních struktur“, v podstatě tkví, „z operačního hlediska, v progresivní vratnosti vytvářených pohyblivých struktur“. Někdy bývá pozorováno, že inteligence „tíhne zbavovat se analogických schémat a nahrazovat je dedukcemi v pravém slova smyslu.“ Jestliže někteří pojednávali o inteligenci jako o neuronovém zrychlení, jiní konstatovali, že zároveň zahrnuje i flexibilitu, fluidnost, které samy předpokládají vratnost, přechodnost, kombinační koordinace, atd.

Chápavá inteligence předpokládá dokonalou rovnováhu mezi rychlým osvojováním a uspořádáváním, zatímco inteligence řešící poukazuje na „přizpůsobování překonáním“ a to tím spíše čím více se inteligence začleňuje do širších struktur tvořivosti. Inteligentní odpovědi, vyznačující se důvtipností, pohotovostí, uzpůsobeností konkrétním situacím, vyžadují způsobilost k formálním a obsahovým odhadům. Rychlost a vhodnost odpovědí není vždy indicií kvality, ale mohou být výsledkem jednodušší formy inteligence, známé jako „asociativita“ a pohotovost, bdělá aktivita neboli „chytrost“. Stupeň účinnosti a rychlosti inteligentní adaptace však nemůže být redukován na tyto složky, jako je pouhá rychlost reakce, ačkoli i na tom vždy do určité míry záleží. Účinnost však zůstává závislá na komplexitě propracovanosti a kritickém vyhodnocování prostředků, které vedou k optimálnímu naplnění určitého cíle.

Inteligentní chování se projevuje spíše silou a přesností předvídavosti, než efektními odpověďmi. Někdy bývá rozlišována inteligence krystalizovaná, aplikovatelná na typové situace okolního prostředí a inteligence fluidní, která řeší zcela nové situace. Ani tyto dvě ale nelze rozlišit podle rychlosti reakce, která je v každém případě vyšší u inteligence krystalizované. Za povšimnutí stojí fakt, že krystalizovaná je silnější v dětském věku a ve stáří, než inteligence fluidní, která je na vrcholu v dospělosti. Někteří badatelé stanovili vrchol rozvoje obecné inteligence kolem 24 let. Zdůraznit si zaslouží skutečnost, že jakožto obecný adaptační faktor se inteligence strukturuje za vždy konkrétních podmínek jedincova přizpůsobování se a implikuje tvorbu vnějších vztahů vedoucích k postojům, které se pojí se schopnostmi, a proto musí být inteligence podmíněná určitými kulturními vzory. Až na vzácné výjimky se člověk inteligentním nerodí, ale stává a to v poměru k podmínkám, v nichž se inteligence jako rozměr osobnosti nachází; nemůže být přitom vyvolána jinak, než skrze průpravu, kterou v určitou chvíli svého rozvoje prochází. Z tohoto hlediska visí nad prostředky testování inteligence řada pochybností spojených s „umělostí“ testů a jejich uzpůsobeností konkrétním podmínkám různých skupin lidí.

Zazzo doporučuje „používat inteligenci inteligentně“. Jedním z možných důsledků tohoto úsloví je, že inteligence nebude nikdy chápána jednostranně a nebude vystavována výlučným spojením či dělením.

Obecně vzato se inteligence vyskytuje ve třech podobách, jako: 1) kognitivní, integrační schopnost odlišná od emoční reaktivity a schopnosti vynakládat úsilí; 2) schopnost rychle řešit problémy prostřednictvím restrukturalizací vyššího řádu, protikladných vůči automatismům; 3) nadprůměrná dovednost myšlení, jejímž studiem se zabývá jóga. Jestliže si ve světle jógového systému znovu utřídíme atributy inteligence, jimiž jsou rozlišování a adaptace, vyšší intelektuální úroveň a chápání, celková myšlenková schopnost a schopnost rozhodování, dospějeme k závěru, že navzdory tomu, že se inteligence jeví jako pro život velmi významný faktor, má vždy původ v existenci a činnosti božské makrokosmické mysli.

Ačkoli se jeví jako produktivní faktor podporující učení, je výsledkem probuzení a co nejsilnější dynamizace vidžňánamajakóši, která se v nás krystalizuje prostřednictvím zkušeností rozvíjejících inteligenci a učením - oním druhem inteligentního učení, které inteligenci buduje prostřednictvím systematizace, formování, apelu na pochopení podstaty, tím, že postupně bere v úvahu různá hlediska a nezanedbává cvičení se v nalézání co nejrychlejších řešení co nejrozmanitějších otázek a zpracovávání různých problémů. Vůle posiluje svou schopnost vynakládat úsilí jedině díky příležitostnému tréninku v překonávání těžkostí. Podobně posiluje i inteligence svou vytříbenou mentální energii a pronikavou sílu, jedině tak, že postupuje od jedné úrovně chápání k další, vyšší a rozvíjí a posiluje svou transformační sílu překonáváním myšlenkových úskalí, prohloubenou znalostí nejvyšších božských zákonů, konstruktivním jednáním, intuicí a řešením problémů.