Intuice je schopnost přímo a téměř okamžitě poznat různé aspekty skutečnosti, aniž by člověk potřeboval podložení fakty, pomoc rozumu anebo jiných funkcí diskursivní mysli. Intuice není aktem vůle, ale stavem inspirované pozornosti a vnímavosti. Ne náhodou se hovoří o „ženské intuici“, neboť ženy jsou přirozeně vnímavější než muži a mnohdy projevují toto nadání spontánně.

Intuice ve skutečnosti činí zřejmou existenci procesů okultní rezonance^® mezi vědomím příslušné lidské bytosti a aspektem, jevem nebo bytostí, na niž se intuice spontánně či úmyslně zaměřuje. Tyto procesy okultní rezonance^® umožňují přenos informací, které jsou pak ve chvíli, kdy má lidská bytost určitou intuici, rychle, více či méně přesně „dekódovány“. V závislosti na nadání lidské bytosti a specifičnosti jejích vibračních rezonancí se intuice často projevuje selektivně, v některých směrech více než v jiných.

Intuice je velice důležitá vlastnost v některých oblastech činnosti, a to především tam, kde lidé přicházejí do bezprostředního kontaktu s jinými lidmi. Intuice nám umožňuje vidět „neviditelnou stránku“ věcí, předvídat obrat událostí, s nimiž se střetáváme, poznat lidské bytosti, s nimiž přijdeme do styku, najít harmonická a božsky integrovaná řešení na určité problémy či obtížné situace, uvědomit si hodnotu, důležitost anebo pravdivost některých informací, které se dovíme apod.

Intuice je vnímané, rozumem nezprostředkované poznání (pokud lze rozlišovat mezi vnímáním a myšlením), které uvádí větší či menší měrou v činnost jevy subtilní rezonance, vedoucí k jasnovidectví, telepatii, empatii, duchovním zření, atd. Náhlé nalezení geniálního řešení, bez vědomí toho, jakým způsobem se k němu dospělo, které se může dostavit buďto při prvním setkání s problémem anebo po jisté době bezvýsledných snah následované odmlkou (tak zvaná inspirace).

V primárním významu je intuice obecně vzato příznačná pro druhé ontogenetické stádium intelektuálního rozvoje (ve věku 2 až 6 let), ale s jejími projevy se setkáváme i u dospělých; u pokročilých jogínů hraje významnou roli. V dalším významu, coby kognitivní intuice, se projevuje u všech jedinců, byť v různých stupních (u jogínů je mimořádně rozvinutá), které určují konstituční činitelé a prostředí.

Ohledně vztahů mezi intuicí a stupněm rozvoje abstraktního myšlení zaznívají protichůdné názory. Podle některých intuice zakrňuje, zároveň s rozvojem logiky a civilizovanosti prostředí, v němž jedinec žije (C.G. Jung). Podle jiných, založených na pokusy ověřených údajích, naopak mezi kognitivní intuicí a abstraktním myšlením existuje úzký vztah (Westcott, Masher a Hansby).  Znalost nabytá skrze kognitivní intuici, vyvolanou prostřednictvím subtilního stavu duchovní rezonance, je zpravidla stručná myšlenka, provázená pocitem zřejmosti, subjektivní jistoty a plného souladu s ostatními vědomostmi (Spinoza, H. Bergson, C.G. Jung; jogíni: Šivananda, Vivékánanda).

Kognitivní intuice, jakožto stav duchovní rezonance, se zakládá na podvědomé činnosti, jejíž zaměření je určeno vědomým rozborem. Trvání a efektivita vědomého rozboru závisí na inteligenci, citových a motivačních charakteristikách, obtížnosti problému a stavu mozku. (obecně vzato únava a slabost intuici nesvědčí) Duševní stav příznivý k tomu, aby do vědomí vstoupily výsledky průzkumu podvědomí poháněného touhou nalézt řešení, se vyznačuje citem ztotožnění se a subtilní rezonance s problémem, opuštěním některých omezení logiky a v určitých mezích rozprouděním myšlení a cítění.

U kognitivní intuice, k níž dochází při prvním kontaktu s problémem, se tyto podmínky vytváří během situací, které vnímání problému předcházejí. Působí na ní různé vnější faktory do míry, do níž přispívá k vytváření duševního pohodlí a jistoty, že problém vyřešíme. Od jednoho jedince k druhému se liší a u pokročilých jogínů jsou velmi rozvinuté. Kognitivní intuice se rozvíjí současně s růstem zkušenosti v určité oblasti, avšak pouze u jedinců s určitými osobnostními rysy. V hrubých rysech lze osobnost intuitivního subjektu rozeznat podle: nezávislosti, nekonformnosti, pohodlnosti, fantazie, sklonu ke spekulacím, silné vášně pro určitou oblast zájmu, všestrannosti, inteligence, sebedůvěry, uvolněného, takřka odpoutaného postoje vůči problému, menší schopnosti verbalizovat.

Ohledně mravních vlastností intuitivních subjektů neexistuje shoda, ačkoliv jsou se zájmem probírány. Podle Junga rozlišujeme: 1. a) subjektivní intuici, vnímání vlastních podvědomých psychologických stavů; b) objektivní intuici, poznání vnějších předmětů na základě podprahových vjemů. 2. a) abstraktní intuici, u níž řešení spočívá v překvapivém podvědomém abstraktním spojení, předcházeném tápáním; b) konkrétní intuici, kdy je řešení naznačeno vnímatelnými prvky, které do sebe, společně se směrem, jímž se myšlení ubírá, často dosti mlhavým, díky rezonanci nevyhnutelně zapadnou. Směr je dán spíše setrvalou pozorností vůči problému a vroucím přáním ho vyřešit; předběžné tápání se zde nevede nijak podle logických domněnek. Intuice do zrodu myšlenek zasáhnout může, byť takové myšlenky musí projít racionální kontrolou, která jediná je s to je s jistotou potvrdit.