Sanskrtské slovo karma je odvozeno ze slovesného kořene „kri“ a znamená „čin“. Pojem karma, používaný duchovními školami Indie, obecně označuje zákon příčiny a následku, s veškerým svým uplatněním v nekonečném souhrnu stavů bytosti. Lze tedy říci, že pojem karma má mimo jiné následující významy:

1. příčinný řetězec (příčina-následek) projevu;
2. jakýkoli fyzický, psychický či mentální čin spolu s jeho důsledky;
3. důsledek nějakého činu hmotné nebo subtilní (psychické, mentální) povahy;
4. součet důsledků všech činů uskutečněných v tomto nebo v dřívějších životech určité osoby.

Karma člověka je aktivní nebo potenciální silou, která řídí jeho současné a budoucí chování, jednání a myšlenky. Každá karma je semínkem (zárodkem) jiné karmy a je pociťována v podobě úspěchu a radosti nebo smůly a utrpení v souladu s povahou činů, záměrů anebo myšlenek, které vytvořila. Přes veškerou tuto karmickou podmíněnost má však člověk svobodnou volbu. Odstraněním nevědomosti a úplným a nepodmíněným věnováním ovoce neboli plodů svých činností nejvyššímu absolutnu (Bohu) se lidská bytost může bleskurychle osvobodit z omezujících karmických pout a dosáhnout tak moudrosti a duchovního osvobození.

Proslulé pojednání „Bhagavadgíta“ (XVIII, 23) v tomto směru rozlišuje tři základní typy činů, které vyplývají z převládajícího vnitřního rozpoložení konatele:

1. Sattvikakarman je působení, které přísně dodržuje činy a doporučení předepsaná tisíciletou tradicí moudrosti. Všechny činy jsou prováděny bez připoutanosti a příslušná lidská bytost si v tomto případě vůbec nepřisvojuje plod činnosti (phala);
2. Radžasakarman je působení, které je uskutečňováno s neustále aktivním pocitem ega (ahamkára) a tato činnost je konána s cílem zakoušet potěšení;
3. Tamasakarman je působení, prováděné člověkem zmateným anebo zcela v iluzi, který se nijak nezaobírá pozdějšími fyzickými, psychickými, mentálními, mravními a duchovními následky svých činů.

Další význam pojmu karma je rituální akt. Konkrétně v józe se slovo karman vztahuje obzvláště na mentální a mravní sílu úmyslů, myšlenek a chování lidské bytosti. V tomto smyslu je koncept karmanu, obvykle odpovídající osudu, považován za vymezený zaměřením a kvalitou života lidské bytosti, a to jak v minulých životech, tak i v tom současném. Zásadní myšlenkou je zde to, že mravní rozměr existence je v konečném důsledku vždy určován příčinným způsobem. „Šiva samhita“ (II, 39), která je jak známo starodávným hathajógovým pojednáním, v tomto směru tvrdí: „Vše, co zakoušíme v tomto světě či jiných světech jako důsledek, všechno, co je pro lidskou bytost pozdějším následkem, pramení z karmy. Všechna stvoření prožívají ve správný okamžik různé zkušenosti, dobré či špatné, úzce spojené s jejich vlastní karmou.“

Jiné proslulé jógové pojednání, „Gheranda samhita“ (I, 6), považované za oblíbenou učebnici hathajógy, obsahuje ohledně karmy následující dva aforismy: „Všemi dobrými či špatnými činy je vytvořen ‚džbán‘ (gháta), jinak řečeno fyzické tělo, lidské bytosti; z těla a jeho prostřednictvím se pak dále rodí karma. A tak se (kruh) stále otáčí jako kolo vodního mlýnu (ghátijantra).“ „Tak jako se pohybuje kolo vodního mlýna, poháněné nahoru a dolů silou vody, tak i duše lidské bytosti (džíva) opakovaně prochází životem a takzvanou smrtí, vždy poháněná karmou.“ Učení ohledně karmy jsou důvěrně spjatá s myšlenkou znovuzrození (punar-džňáman). Obě učení byla v Indii známa už odpradávna, s jistotou pak v období prvních upanišad.

Obecně má karma v systému jógy tradičně tři druhy:

1. Sančitakarma neboli celý shromážděný náklad karmy (ašájá), který v podobě sui generis „semínek“ čeká na své zúrodnění.
2. Prárabdhakarma je onou karmou, která nese plody už v tomto životě (jako je například naše fyzická konstituce, tělo).
3. Vartamanakarma nebo agamakarma, která je námi získanou karmou teď, v průběhu současného života a o níž se soudí, že přinese ovoce v budoucnosti.

Proslulé Pataňdžaliho pojednání „Jógasútra“ (III, 22) činí v tomto směru rozdíl mezi naléhavou morální odměnou (saupakarma) a opožděnou morální odměnou (nirupakarma). Ve své práci „Jógabhášja“ (III, 22) moudrý jogín Vjása analogicky připodobňuje první typ karmy k mokrému oblečení, které je rozloženo na slunci, aby rychle uschlo, a druhý typ karmy k mokrému oblečení, které je drženo v místnosti, kde schne velice pomalu.

Jakákoli forma karmy, ať už dobrá, velmi dobrá anebo špatná či velmi špatná, je považována za svazující nutnost snášet její důsledky (plody). Karma je tajemný mechanismus, jehož prostřednictvím se naše podmíněná existence udržuje svázaná sama sebou. Tím, že indičtí učenci a mudrcové chápali svazující vliv karmy správně, neupadali do fatalismu. Naopak jejich tvůrčí myšlení se zaměřovalo k věčné odpovědi na otázku: „Jak může být ve skutečnosti tento řetězec morální příčinnosti transcendován (překonán)?“

Všechny autentické duchovní cesty vycházejí z předpokladu, že ve skutečnosti zákon morální odplaty (neboli jinak řečeno náhrady), srovnatelný s tím, co moderní fyzika nazývá zákon akce a reakce, může být transcendován, pokud je člověk moudrý. Mudrc Pataňdžali tak v „Jógasútře“ (IV, 7) tvrdí, že karma je v základu čtvera druhu, což je později vysvětleno v „Jógabhášje“ následovně: Karma lidské bytosti může být označena buď za černou, nebo černou a bílou (neboli smíšenou), nebo bílou, anebo ani černou ani bílou.

Za účelem úplného vyhnutí se železnému zákonu karmy musí lidská bytost skutečně transcendovat vědomí, které je v konečném důsledku zdrojem našich mentálních, psychických a fyzických činů a stejně tak i všech jejich důsledků. Jinými slovy, pokud doopravdy chceme transcendovat svoji karmu, musíme vystoupat (z duchovního hlediska) a následně zůstat mimo omezenou individualitu (osobnost neboli ego) a iluzi, že jsme tím, kdo koná, a tak se stát vědomými toho, že jsme vlastně pouze činitelé konání (karti).

Tato geniální duchovní nauka byla vysvětlena v základních učeních o karmě v „Bhagavadgítě“. Uvědomíme-li si plně, že život je ve skutečnosti synonymem moudře prováděné činnosti, božský člověk Kršna nás učí, že pouhé naše stažení se či vytracení z činnosti nevede ke skutečné svobodě; právě proto doporučuje, aby byla co nejčastěji uplatňována cesta „transcendentní činnosti“ (naiškarmjákarma). Pouze činnosti, které jsou vykonávány bez zapojení subjektivního centra – ega – nás nikdy nesvazují.

Trvalým a hlubokým pěstováním autentického transcendentního stavu lze bludný kruh karmické existence okamžitě přerušit. Jednáme-li tímto způsobem, tedy odpoutaně, naše budoucí karma je okamžitě zastavena, zatímco minulou karmu lze zcela „spálit“ vhodným soustředěním a hlubokou meditací, která se provádí na úrovni ádžňáčakry. Říká se, že důsledně prováděná duchovní praxe je schopna zrušit (zničit vhodným soustředěním do ádžňáčakry) i velice tvrdou fyzickou karmu, jako je například karma, která by v obvyklém případě (v případě běžné lidské bytosti, která nepraktikuje jógu) mohla způsobit autonehodu s hrozivými následky. V případě podobného úplného „neutralizování“ bude příslušná (karmicky) předurčená autonehoda „prožita“ pouze 2 – 3 krát ve snu.

Jiným jednoduchým a jistým tradičním způsobem, který nám umožní už dále nekumulovat žádnou individuální karmu, je božsky integrovaná činnost, kdy lidská bytost, ačkoli nepřestává konat, nabídne všechny plody (důsledky) svého konání bezpodmínečně Bohu nebo jedné z deseti velkých kosmických mocností.