Kinestezie (z řeckého kinesis – pohyb a aishesis – dojem) je vědomé vnímání polohy a pohybů těla a jeho částí. Kinestezie založená v r. 1826 přináší pojem propriocepce a dokazuje často, že různé motorické neshody nejsou zapříčiněny blokacemi vnitřních cest, ale jemných cest. Rovněž ve struktuře nervů, jež inervují svaly, je asi jen polovina nervů citlivých. Jóga považuje kinestezickou citlivost na fyzické úrovni za jednu z nejdůležitějších forem citlivosti, kterou má člověk k dispozici.

Bez kinestetické citlivosti by bylo nemožné udržovat vertikální polohu, nezávislé přemisťování, mluvení a jiné složitější činnosti. Receptory jsou ve svalech, vazivech a kloubech. Projekce kinestetického analyzátoru se nachází v kortexu. Na úrovni mozkové kůry (mozkových závitů) se specifická citlivost projektuje v tzv. homunkulu.

Homunkulus byl pojmenován V. Pentfieldem (1937) jako kortikální projekce, proprioceptivní, protože představuje takového miniaturního člověka, jehož složky jsou deformovány. Trup je zmenšen a končetiny a prsty jsou velmi velké. Představování různých částí těla není úměrné s jejich plochou, ale jejich citlivostí.

Nejrozsáhlejší pásma kortikálního představování jsou pásma nejdůležitější citlivosti a s největší hustotou receptorů: rty, jazyk, ruce. Všeobecně se rozlišují tři úrovně kinestezie: a) vyšší citlivosti (prsty, paže a dlaně, ke kterým by ovšem měly patřit ještě ústa, jazyk, svaly a nos), b) střední citlivosti (loket, kolena, pánev a hýždě), c) nízké citlivosti (stehna a další).

Rozlišuje se mezi somatoestezickou propriocepcí, která informuje o svalech a polohách, a kinestetickou propriocepcí, která informuje o aktivních pohybech skrze smyslový biofeedback.