Základní božský atribut Stvoření. Krása je řád a půvabná harmonie formy. Krása jako kategorie projeveného světa tvoří společně s dobrem a pravdou triádu hlavních božských atributů Stvořitele. Ve starověku, kdy byly duchovní hodnoty chápány a oceňovány v syntéze, splývala krása s hodnotami dobra, pravdy, harmonie a užitečnosti, které se zpravidla vzájemně překrývaly. Proslulou formulí kalos kai agathos vyjádřil Platón názor, že krása, harmonie, pravda a dobro tvoří ve skutečnosti nedělitelný celek.

Vnímání krásy silně souvisí s faktickou úrovní duševního, mentálního a duchovního rozvoje člověka. Nejvnitřnější reakce a reflexe nesouvisí nezbytně přímo s objektivními skutečnostmi, s nimiž se setkáváme. Lidová moudrost to vyjadřuje moudrým rčením: „Proti vkusu nelze nic namítat. Krásné nemusí být krásné i pro mě, protože pro mě je krásné jen to, co se mi líbí.“ Tantra rovněž prohlašuje, že „krása je v očích a vědomí toho, kdo se dívá“. Mudrci východu a někteří západní filosofové (Platón, Hegel) zastávali názor, že krása existuje jako idea modulovaná specifickou energií ještě předtím, než se hmatatelně projeví ve všem, co nás obklopuje, v přírodě nebo umění, zde nebo v jiných úrovních a dimenzích.

Krása je vždy vnímána ve vztahu vnímajícího (poznávajícího subjektu) a vnímaného předmětu. Krása, nezávisle na své skutečnosti, představuje kvality a vlastnosti oceňované jako pravdivé, harmonické, dobré a ušlechtilé na věci nebo bytosti reflektované ve vlastním vědomí. Vnímá-li a oceňuje-li člověk neustále krásu kolem sebe, vibruje jeho bytost v souladu s pravdou, harmonií a tajemstvím stojícími nad jejich hmatatelným projevem. Přenáší tak skrze rezonanci pravdu, harmonii a dobro, vnímané jako vnější, do vlastního nitra. Díky tomuto nevýslovnému komplexnímu procesu začne ten, kdo si krásu uvědomuje, vibrovat v souladu s blahodárnými, objektivními a harmonickými subtilními energiemi ze sféry kosmické krásy, pravdy a dobra.

Na fyzické úrovni je krása projevená jako ladnost forem vznešený, harmonický, pravý, tvořivý a štěstí přinášející výraz nutnosti nepřímo zrcadlící ideu řádu, pravdy, rovnováhy, symetrie, vývoje a duchovnosti. Ve svém bezprostředním okouzlujícím projevu, jako nádhera či košatá nebo naopak skromná dokonalost, je krása vždy pravdivá, dobrá i harmonická. Z této perspektivy se dá pocit krásy považovat za vědomí dokonalosti, tajemný magnetismus či volání k intuitivním vhledu do reálných vlastností toho, co je dokonalé, nebo přímo k jejich plnému uskutečnění. V podstatě je pocit krásy spontánní slast a ideální pulzace okolo její absolutní hodnoty.