Božský pocit euforie, v němž se rozpínáme od konečného k nekonečnému. Zejména pro jogíny je opravdová láska závratný, božský pocit, jenž umožňuje tomu, kdo ho naplno prožívá, vnímat nevýslovnou euforickou expanzi vlastní bytosti a pole vědomí od konečného k nekonečnému. Důležitou vlastností opravdové lásky je, že představuje trvalý protipól sobectví.

Člověk zažívá lásku jako jednotící, hluboce euforický, závratný, odstíněný, mravně-estetický a naprosto elementární cit. Láska se projevuje především vznešenou, nezištnou, hluboce transfigurativní touhou, prostoupenou oddaností a obětavostí vůči tomu, čemu je věnována: lidské bytosti opačného pohlaví, která nás přitahuje, osobě, kterou máme spontánní nutkání odpoutaně zahrnout city, nebo i společenství, myšlence, hodnotě anebo nějaké činnosti. Zrod, trvání i rozvoj tohoto hluboce jednotícího euforického citu, jehož podstata je božská a blažená, i jeho vytrysknutí ve chvíli, kdy se v různých nuancích projevuje mezi dvěma lidmi, neopakovatelným individuálním způsobem (který je téměř jedinečný a člověk od člověka jiný), intimně souvisí s tím, jak se utvářela a krystalizovala osobnost milujícího.

Milostná láska tíhne hlubokou transfigurací a zbožňováním k nevýslovnému, komplementárnímu splynutí na všech úrovních (včetně tělesně sexuální) s milovaným člověkem v celé jeho fyzické, vitální, duševní, mravní a intelektuální celistvosti. Milovaný se přitom milujícímu odhaluje jako jedinečně a neopakovatelně krásný. Díky tomu probouzí láska v tom, kdo miluje, obrovské a opravdové štěstí.

Povaha lásky a veliká role, kterou sehrává, když se bez zábran a s veškerou silou projevuje v životech lidí, byla během dějin všemožně interpretována a vykládána. Jedno z nejstarších představení lásky nacházíme v jejím kosmologicko-mytologickém výkladu, který s ní pracuje jako s nekonečnou, euforickou, transfigurativní, vznešenou, kosmickou a velkolepou silou – vytvářející vše krásné a půvabné – vládnoucí bezmeznou tvořivou mocí (zmiňme obrodný erós orfismu, Empedoklův božský pořádající princip vesmíru, hrdinský vzmach u Giordana Bruna, božský princip sjednocení nebeského (+) a zemského (-), konečného a nekonečného v německém romantismu, princip komplementarity, jednoty a polarizace subtilní síly Slunce (mužské (+), emisivní aspekt) a subtilní síly Měsíce (ženské (-), receptivní aspekt), který je v józe hnací a určující silou vývoje a všeho projevu).

Mnozí myslitelé určovali a klasifikovali různé druhy lásky. Za jednoznačně vyšší považovali lásku hluboce transfigurativní a duchovní (čistou, povznášející a božskou) a spojovali si s ní klíčové kognitivní výkony (například: schopnost poznat ideální krásu jako takovou, slévání lásky a poznání v extázi (Platón), výstup k vrcholným extázím porozumění světu a blaženost božské lásky (M. Ficino), naprostá vnitřní svoboda intuitivně rozumového poznání „amor dei intellectualis“ („rozumová láska k Bohu“ – Spinoza), prostoupení poznávané věci (nebo člověka) jako při erotickém splynutí – skrze nevýslovnou vnitřní rezonanci s ideálním obsahem (či jeho vstřebáním do sebe), díky naprostému splynutí a dokonalému ztotožnění, v němž jsou poznávající, poznávaný předmět či bytost a výsledné poznání jedním (F. Schlegel).

Lásce byly a jsou v moderním myšlení přisuzovány zásadní lidské a duchovní významy a vlastnosti. Láska působí jako tmel hluboké mezilidské solidarity, jako faktor na pozadí sdílených ideálů lidstva a jazyk, jímž do dějin promlouvá vznešená, božská podstata člověka. Představitelé náboženské filosofie (například novoplatonici, tomisté a novotomisté, personalisté, náboženští existencialisté) a významnější křesťanští myslitelé velmi jasně ozřejmili některé stránky antropologie lásky, které vykládali v božském, zušlechťujícím a transcendentním smyslu jako lásku Boha, ztotožňovanou s univerzální láskou (spojující osoby boží trojice).

Mezi teology zaujímá z tohoto hlediska jedinečné místo Teilhard de Chardin, jenž vystavěl celé své pojetí etiky na hluboké mezilidské lásce a citově-intelektuální kolektivní jednotě lidstva. Mnohé filosofické výklady 19. a 20. století kladou důraz na pesimistické a iracionální aspekty lásky (například u Schopenhauera, který tvrdí, že „láska je jen dlouhý závod jedince o zachování druhu“, u Nietzscheho, M. Schelera, K. Jasperse, J.-P. Sartra, G. Marcela). Někteří filosofové se zabývali hlubokými proměnami, jež cit lásky prodělal a prodělává v průběhu času, a ozřejmili jeho duševní a mentální příspěvek a rozhodující roli v procesu sebepoznání, z hlediska dosažení štěstí a utváření a vývoje člověka.

Jogíni pokládali cit lásky vždy za mimořádně významný a mnohdy ho popisovali jako sui generis hlavní kritérium lidskosti a míru pokroku v zušlechtění lidské přirozenosti. Z poznání intimní vnitřní povahy lásky dovozovali, že kdo miluje, zažívá ve vlastním mikrokosmu euforickou expanzi do nekonečna a jeho bytost nabývá makrokosmický, nekonečný a božský rozměr.

Z psychologického hlediska lze říct, že láska a erós vznikají komplexním procesem „krystalizace“, který velmi obstojně popsal Stendahl (ve své slavné knize „O lásce“) a zabýval se jím jako procesem postupné fixace, vyvolaným v nitru komunikací a nevýslovným empatickým ztotožněním s určitým člověkem opačného pohlaví, který nás na mnoha úrovních bytosti doplňuje a polarizuje a tak nám pomáhá objevit v nás samých daleko větší míru jednoty a harmonie.

Do protikladu k této intenzivní, dlouhodobé, hluboce transfigurativní a pravé lásce staví Stendahl náhlé, vášnivé, jako blesk z čistého nebe přicházející milostné románky (coup de foudre), které mívají často tendenci odeznít stejně rychle, jako vzplály, neboť představují polarizaci, která je jen přechodná, částečná anebo postrádá jistou hloubku a komplexitu. Děje se to tak proto, že jim schází základ v citu a transfiguraci, který by umožnil prohlubování milostného spojení během času na mnoha úrovních.

Jak už bylo řečeno, definují jogíni lásku z psychologického hlediska jako euforický, vytříbený a hluboce transfigurativní cit, který je opakem sobectví.

Pravá láska je proto velmi jednoduchým prostředkem k překonání sobectví. Když tomu hluboce porozumíme přímou, intenzivní, spontánní a svobodnou zkušeností pravé lásky, daleko lépe pochopíme zásadní božská Ježíšova slova; slova, která paradoxně doopravdy žije jen nesmírně málo křesťanů: „Miluj bližního svého jako sebe sama.“ Vynikající spisovatel Tolstoj řekl: „Pravá láska stojí na zřeknutí se vlastního osobního prospěchu.“

Velcí křesťanští světci spatřovali v lásce pramen nejvyšší božské ctnosti „soucitu“. Filosofický problém jogínů tkví v tom, zdali může být láska prostředkem skutečného poznání. Z této perspektivy jsou přesvědčení, že láska přináší poznání neobyčejně rychle, jak to výborně vyjádřil filosof Spinoza: „Láska intelektu k Bohu se rodí z třetí cesty poznání.“