Základní text okultismu „Smaragdová deska“ Herma Trismegista, která stručně vyjadřuje analogii a shodu mezi makrokosmem a mikrokosmem, je klíčovým textem duchovního vědění. „Smaragdová deska“ zároveň v několika krajně stručných aforismech shrnuje podstatu tajné alchymické filosofie a poznání. Její autor, velký mudrc a zasvěcenec, který předcházel dynastiím egyptských faraónů ve starověku a který pak byl obyvateli Egypta považován za božské vtělení na zemi, je znám pod jménem Hermes Trismegistos. Stejnou měrou byl a je uctíván především jako zasvětitel do tajné vědy alchymie.

Podle legendy byl tento proslulý text nalezen vojáky Alexandra Velikého, když pronikli do velké Cheopsovy pyramidy, umístěné v architektonickém komplexu v Gíze, nedaleko Káhiry. Traduje se, že Hermes Trismegistos sám vyryl své tajné aforismy do smaragdové desky hrotem vybroušeného diamantu. Odtud pochází pojmenování „Smaragdová deska“, které si tento kryptický text získal.

Mikrokosmos představuje člověka se všemi jeho neviditelnými těly, makrokosmos představuje fyzický vesmír spolu se všemi jeho neviditelnými rovinami. Tuto hermetickou definici najdeme v jiné podobě i ve vědě: nejmodernější fyzika rozlišuje poměrně zřetelně mezi makrokosmem a mikrokosmem, ale zde se makrokosmem stává lidský svět a mikrokosmem svět atomů. Ostatně navzdory tomuto rozdílu má fyzika podobně jako esoterismus za základní princip jednotu předmětu svého zájmu.

Jakýkoli lidský krok se rodí z oddělenosti člověka od světa – na začátku musí existovat nějaký předmět (objekt), tak jako musí existovat i nějaký subjekt – tento krok se pak dále vyvíjí překonáním této oddělenosti: subjekt zanikne poznáním předmětu. Aby mohlo existovat nějaké skutečné dílo nebo zkušenost, je důležité zajistit správný vztah mezi subjektem a předmětem.

Samozřejmě vědecké vztahy nejsou totéž, co vztahy hermetické. Pojmy mikrokosmos a makrokosmos v obou těchto systémech nepokrývají stejnou skutečnost. Věda se pokouší ve všem stanovit příčinné vztahy, okultismus a jóga často používají analogií.

Pro hermetismus i pro jógový systém analogie představuje výsadní vztah s vesmírem (makrokosmem). Toto pojetí je zmiňováno v jednom ze základních hermetických textů, kterým je „Smaragdová deska“ připisovaná legendárnímu Hermu Trismegistovi. Dále uvádíme celé české znění obsahu ryté „Smaragdové desky“, podle překladu náležejícímu proslulému alchymistovi a zasvěcenci Fulcanellimu:

„1. Je dokonale pravdivé a beze vší pochybnosti, jisté a nanejvýš skutečné, že to, co se nachází dole je (analogicky uspořádáno) jako to, co se nachází nahoře; a je důležité vědět, že to co se nachází nahoře je (analogicky uspořádáno) jako to co se nachází dole; tímto jednotným uspořádáním se uskutečňují všechny zázraky Jediného (Boha) a tak vznikají a trvají všechny věci, tajné síly i bytosti, jež existují. A jako všechny věci, síly i bytosti jsou jedno a pocházejí z jednoho – celku prostřednictvím jediného Boha, stejně tak všechny věci, síly i bytosti jsou zrozeny z bytosti tohoto Jediného (Boha), který je jedinou věčnou a nekonečnou realitou, určitým způsobem (druhem) uspořádání a úpravy.

Slunce (+, súrjasvara, pozn. autora) je otcem a Měsíc (–, čandrasvara, pozn. aut.) matkou. Vítr (vájutattva, pozn. aut.) to usadil (nosil) ve svém lůně. Země (prthivítattva, pozn. aut.) je tomu živitelkou a současně receptakulem (nádobou). Otec všeho (ákášatattva, pozn. aut.), Thelema celého našeho pozemského světa a nekonečného makrokosmu se nachází právě zde (Thelema = slovo, které označuje výsadní místo, kde si lze naplno a v poklidu vychutnat ty nejvytříbenější radosti. Toto slovo pochází ze slovního spojení Klášter Thelema, který byl Rabelaisovou představou komunity dokonalých epikurejců v ‚Gargantuovi‘). Jeho tajuplná nekonečná síla čili moc zůstane celá a je téměř neporušená, jestliže je přeměněna v zemi (prthivítattva, pozn. aut.).

Transmutuješ-li s největší opatrností (pozorně) a harmonicky sublimuješ, oddělíš zemi (prthivítattva) od ohně (tédžastattva), subtilní od hrubého a vždy budeš postupovat postupně, šetrně a s velkým mistrovstvím. (Svara) stoupá od země (prthivítattva) a sestupuje z nebe (ákášatattva) a jeho (svara) prostřednictvím se nabývá tajuplné síly těch nejvyšších i nejnižších věcí a aspektů. S jistotou tak – tímto prostředkem (úplnou transmutací a dokonalou blahodárnou harmonickou sublimací pěti tattev) a s pomocí tohoto tajného poznání – dosáhneš slávy světa a tehdy tě opustí veškerá nevědomost.

To je konečná síla (svara), která vždy zvítězí nad jakoukoli jinou silou neboť ona (svara) vždy ovládá a pojímá všechny věci, síly a hrubé i subtilní bytosti a ustavičně proniká vším, co je pevné a hrubé. Takto byl a okamžik za okamžikem je stvořen svět. Z toho (svara) vycházejí a jsou možná obdivuhodná přizpůsobení, jejichž způsob je zde stručně odhalen. Proto jsem byl nazván Hermem Trismegistem, vlastnícím poznání tří částí (fyzické, astrální, kauzální) tajné universální filosofie. To, co jsem řekl o slunečním Díle, je úplné a dovršené.“

V textu rozpoznáme hledání kamene mudrců. Z něj vycházejí všechny esoterické pokusy, ať už jsou alchymické, jogínské, magické apod. Text obsahuje axiom, o nějž se opírá celý hermetismus, a to že analogie – ekvivalence – je jednotícím principem celého vesmíru včetně člověka.

Ale jak může být mikrokosmos – tento „pavoukovec“, jak mu říká Pascal, neustále v analogii s vesmírem? Existuje snad mezi těmito dvěma nějaká společná míra? Hermetismus stejně jako jóga vychází ze zásady, že pokud se chceme skutečně snažit dostat z chaosu, musíme potažmo takovou míru vytvořit. Člověk ostatně, jak dodává Pascal, není pouze děs a zoufalství, ale také láska, a proto není tato míra nějakým umělým výtvorem; vyzařujeme ji spontánně, neboli jinými slovy se dostává do naší struktury (pythagorejci tvrdí, že takováto shoda mezi člověkem a nebeskými tělesy se musí stanovit především znalostí čísel).

Avšak na druhé straně pokud daná míra vytváří realitu, každé vyjádření této reality se stává hypotetickým, přibližným (kdyby tomu tak nebylo, člověk by se úplně shodoval se svými projevy, pak by uzavřel epifanický cyklus a vstřebal by se sám do sebe). Proto jakákoli analogie je jakýmsi „jakoby“; ale jakýmsi „jakoby“, které paradoxně způsobuje, že zapouštíme kořeny a zároveň nás okamžitě přibližuje nekonečnu. Jinak řečeno:

1) „to, co se nachází dole je (analogicky uspořádáno) jako to, co se nachází nahoře“ je zcela jasně analogií a nikoli ztotožněním;

2) tato analogie jako kterákoli jiná nebyla stanovena jednou provždy, ale vyplývá z „ustavičného úsilí“, z přímé „zkušenosti“ uskutečněné ohledně já a ohledně vesmíru. Analogie tedy stanovuje přiblížení, ale nikdy se zde neustanovuje pevně – jinak by byla pouze srovnáním. Stanovuje přiblížení pouze, aby odhalila případné spojitosti mezi člověkem (mikrokosmem) a vesmírem (makrokosmem), a je známo – a v tom spočívá největší originalita hermetismu i jógy – že vesmír (makrokosmos) nás neustále zahrnuje a současně obklopuje, že je současně transcendentnem (tím druhým) a jedním s námi (tím samým).

Takovéto úvahy se pro ducha nezvyklého zacházet s podobnými koncepty, jež v předsokratické filosofii byly něčím běžným, mohou na první pohled zdát nemístné. Avšak pro toho, kdo se zajímá o jógu, se stanou něčím běžným. Že by šlo o pouhé muzejní kuriozity? Lze říci, že pakliže v minulosti umožnily oprostit se od náboženské zkostnatělosti, dnes plně přispívají k osvobození od diktatury vědeckých mýtů. Nezbytné je jejich prohlubování, aniž by se však ustupovalo pomateným interpretacím, které dokazují nikoli, že byla překonána metafyzika, nýbrž že je nutné vyjít z mlh kolektivních přesvědčení.

Není tedy žádná náhoda, že jogínští mudrcové odjakživa tvrdili, že všechny světy, ty nahoře i ty dole, jsou obsaženy ve všeobsažném vědomí Boha. Paracelsus, jenž vytušil tuto jednotu, řekl: „Mezi nebem a zemí existuje naprostá jednota, která se na jedné straně odráží v reálném či předpokládaném vlivu Slunce, hvězd a planet na život lidí, zvířat a rostlin a na léčivé prostředky z nich a na straně druhé v opakování struktur, z nichž vznikly pojmy makrokosmos a mikrokosmos.“

Co se týče obrazu celku, jeden starodávný text židovské moudrosti naznačuje: „Svatý (BŮH), budiž požehnán, stvořil člověka k OBRAZU SVÉMU a vtiskl do něj obraz svatého království, který je ve skutečnosti zmenšeninou celku (makrokosmu), obraz, který Svatý (Bůh), budiž na věky požehnán, použil jako předlohu, když tvořil svět a všechny živé tvory. Tento všeobsažný obraz je syntézou všech duchů, těch nahoře i těch dole, bez rozdílu. Syntézou všech sefír (sfér moci), všech jmen, všech přívlastků a všech pojmenování.“ (Zohar)